číslo 24
vychází 6. 6. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 13. 6. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Pan Hulot zápolí s moderní technikou

Cyklus filmů Jacquese Tatiho pokračuje další komedií s panem Hulotem, tentokrát se ocitne ve střetu s nástrahami moderní techniky. V Mém strýčkovi (1958) navíc přibývá školáček Gérard, Hulotův synovec ze zbohatlické rodiny. Právě on má důležitou funkci: spojuje obě souběžně zpodobněná prostředí, Hulotovu starou Paříž s pospolitým životem na místním tržišťátku i mondénní svět těch, kteří na odiv vystavují své jmění.

Drobné lidičky i s jejich směšnostmi Tati nazírá s láskou a chápavě. Naopak zbohatlickou civilizaci provází moderní technika, ať již se jedná o hypermoderně zařízený byt chlapcových rodičů (i jejich sousedů) či prostředí továrny, kde je chlapcův otec ředitelem. Zaznívá změť nelibých zvuků, počínaje samočinným otevíráním vstupní branky a konče kovově znějícími kroky v interiéru bytu, který je zařízený k absurdnosti dovedenými technickými vynálezy i nefunkčními módními bytovými doplňky, na nichž lze jen stěží sedět či dokonce odpočívat. Motiv techniky, která si člověka zotročuje (viz uvěznění v garáži ovládané fotobuňkou), jistě odkazuje na Chaplinovu Moderní dobu.

Hrdinou vyprávění je opět pan Hulot: vysoký muž v příliš krátkých kalhotách, s nezbytným pláštěm a kloboukem, s lulkou, kterou navyklým pohybem vyklepává o své podpatky. Tati staví hlavně na bohatě odstíněných pohybových aktivitách, zasazených do nesrozumitelné změti hlasů. Hulotovy rozmluvy totiž zanikají v šumu ulice, překrývají je další hovory. Jsou však plně sdělné, aniž bychom museli slyšet jejich přesné znění, pan Hulot totiž mluví celým svým tělem.

Tati s nadsázkou zkoumá podvědomě vykonávané pohyby, současně rozvíjí i následky hrdinovy nešikovnosti. Nechybí ani velkolepé zmatky, které pan Hulot rozpoutá na "seznamovacím" večírku u svých příbuzných. Do jejich domu chodí obzvlášť nerad, protože moderní technika jako by se spikla právě proti němu - plně výmluvná je třeba epizoda se samočinně zavírajícími se dvířkami v kuchyni. Ovšem pan Hulot je koumavá bytost: když u konvice na čaj zjistí, že je z nerozbitné hmoty a dokonce poskakuje jako míček, zkusí totéž u skleničky. Že by se tím později inspiroval Hřebejk v Pelíškách?

Děti získávají značnou dramatickou závažnost. Pan Hulot si občas hocha bere na vycházku, a aniž by pro něho představoval nějakou zvláštní autoritu, paradoxně právě k němu asi nejvíce přilnul - stačí si všimnout, jak jej téměř bezděčně bere za ruku, když spolu jdou. To je totiž gesto, které vůči svým rodičům vůbec neuplatňuje. S Hulotovou přítomností i bez ní sledujeme zlomyslné dětské hry, ať již v koloně aut předstírají kolize nebo u chodců odvádějí písknutím jejich pozornost, aby vrazili do kandelábru - a dokonce se sázejí o výsledky. Klukovské hry tak tvoří jakýsi mezistupeň mezi oběma prostředími, i když svou živelnou bezprostředností zapadají spíše do Hulotovo nezvratně odcházejícího světa - téma bourání staré zástavby v závěru příběhu získává rozměr nikoli náhodného detailu.

JAN JAROŠ

Úterý 14. 6. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Ohnivé léto

Kariéra vrcholového sportovce Thomase Croze vzala ve vězení dávno za své. Ocelová vrata se za ním zavírají na dlouhých třináct let. Thomas nezatrpkl a nežil jen nenávistí, ale jeho život by zcela ztratil smysl, kdyby se po návratu nepokusil najít vraha a neočistil své jméno. Jeho sestra Melanie stojí plně na jeho straně a je ochotna mu jakkoliv pomáhat. Manžel jí zemřel, když byl jejich syn ještě malý a ona se, po uvěznění Thomase, znovu vdala. Její druhý muž Julien Lacroix je primářem na prestižní klinice, i on se znal s Thomasem a s Helene od dětství. Vyrostla i dcera zavražděné Helene de Graafové Audrey, která se právě vrací domů po pobytu v Americe a svému šťastnému otci Alexu de Graafovi dává do náruče jeho vnoučka. Radost ze shledání zkalí náhodné setkání s Thomasem, všichni de Graafové jsou totiž přesvědčeni, že on je skutečně vrahem. 

Středa 15. 6. 2005 ČT 2 - 16.15 hodin

Neznámé podzemí

Podzemí USA skrývá řadu technických zajímavostí. V Nevadské poušti se nachází jeden z největších a nejdůležitějších zlatých dolů Severní Ameriky. Důlní komplex Mikle vyprodukuje jednu pětinu zlaté rudy dobývané v USA ročně. Bizarní podzemní svět dosahuje hloubky 600 metrů. Chicago bylo prvním americkým velkoměstem, kde byl zřízen jednotný kanalizační systém. Ve druhé polovině 20. století však již dávno nestačil kapacitě třímilionového velkoměsta. Od roku 1975 se zde proto buduje jeden z největších kanalizačních a odvodňovacích systémů na světě. Kanály o průměru 10 metrů jsou raženy v hloubce 40-80 metrů pod zemí. BART je název moderního rychlovlakového systému v San Franciscu. Byl uveden do provozu v roce 1972 a jeho délka činí 153 kilometrů. 

Čtvrtek 16. 6. 2005 ČT 1 - 21.00 hodin

Vzpomínka na velkého herce Jana Libíčka

Tlouštíci bývali zosobněním dobroty a laskavosti, nanejvýš se láskyplně durdili; teprve Jan Libíček (1931-1974) toto klišé zásadním způsobem narušil. Jednak se navzdory své oblému zevnějšku dopracoval k záviděníhodné mrštnosti, ale hlavně pod zdánlivě neškodný, kulaťoučce blahobytný vzhled ukryl znepokojivé rysy manipulátorství, potměšilého vesmlouvání do přízně. Dokument Světák Jan Libíček původně vznikl v rámci cyklus Nevyjasněná úmrtí, i když na jeho předčasném skonu nic záhadného není - Libíčkovi se stal osudným chorobný strach z lékařů. Řada jeho přátel a kolegů, kteří si cenili jeho vstřícnosti a věčného optimismu, vzpomíná, jak při natáčení posledního filmu Jak utopit doktora Mráčka (jeho role pak musela být přeobsazena) tak dlouho odmítal jakoukoli pomoc, až bylo pozdě.

Režisér Pavel Křemen vytvořil fascinující portrét zprvu snad i upozaďované osobnosti, která se mohla plně rozvinout teprve po odchodu z "oblasti" (působil ve Zlíně) do pražského Divadla Na zábradlí, právě prožívajícího svou vrcholnou éru. Některé tehdejší inscenace naštěstí zůstaly zachovány díky televiznímu záznamu - například Král Ubu. Záhy se o něho začali zajímat filmaři a Libíček dokázal upoutat i na menší ploše a vedle zkušenějších či slavnějších kolegů. Důležitým se pro něho stalo zejména setkání s režisérem Evaldem Schormem. Nejprve mu svěřil roličku fotografa v dramatu Každý den odvahu, poté již následovaly velké tragikomické postavy. Zaujal jako demagogický Kantor ve Farářově konci i jako zlomyslný srandista v dlouho zakázaném podobenství Den sedmý, osmá noc.

Libíčka jako umělce stihl osud mnoha jeho kolegů. Pokud podmínky dovolily, rozvinul své jedinečné charakterizační umění do bezpočtu mnohavýznamových plošek. Pokud nedovolily, spokojil se s figurkami zábavnými i ve své jednorozměrnosti. Převažují role malé až epizodní, které Libíček snad bez velkého přemýšlení přijímá, často se uplatnil i v televizi. Hrál v mnoha únikových taškařičkách (zdalipak je ČT někdy zpřístupní? - napočítal jsem jich téměř čtyřicet), ale nalezneme jej i v prorežimních chvalozpěvech Antonína Dvořáka (Bitva, Jak to bylo v únoru, Obhájce, Svatý Michal; naposledy se mihnul v posmrtně uvedeném Ohnivém máji, tendenčně pojednaném životopisu radikálního kazatele Jeronýma Pražského). Pro jeviště, film i televizi doslova dýchal, chtěl vystupovat bez ohledu na panující režim a tak říkajíc se zařadil mezi spolehlivé. Kdo sám jsi bez viny, první hoď kamenem.

JAN JAROŠ

Pátek 17. 6. 2005 PRIMA - 19.55 hodin

Báječný den

Rozvedený novinář Jack Taylor, do jehož péče svěří bývalá manželka na týden dceru, a rozvedená architektka Melanie Parkerová, která se stará o syna, shodou okolností zmeškají odplutí parníku na celodenní školní výlet svých dětí. Oba exponovaní rodiče musí v běžném pracovním dni plném povinností vyřešit, co s dětmi, ale nejjednodušší řešení - předat je na hlídání příbuzným - selhává. Situaci komplikuje jak averze dětí vůči sobě, tak nedůvěra a averze rodičů k opačnému pohlaví. Stresová situace nutí rodiče k vzájemné pomoci: Melanii čeká prezentace jejího významného architektonického projektu, Jacka tisková konference.

Sobota 18. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin
Neděle, 19. června, ČT 1 - 14.55 hodin

Opět V + W, a to hned dvakrát

Letošní oslavy nedožité stovky pánů Jiřího Voskovce a Jana Wericha v České televizi pokračují. Podobné výročí u jejich přítele a spolupracovníka, hudebního skladatele a kapelníka Jaroslava Ježka připadne na příští rok. Všem třem pánům je věnováno (zatím dvojdílné) dokumentární ohlédnutí režiséra Aleše Kisila Tři strážníci. Pořad startuje v předvečer Voskovcových narozenin částí, která zachycuje hlavně dvacátá léta.

Kisil nechce jen zobrazovat dějiny Osvobozeného divadla éry V + W, ale snaží se postihnout především vzájemný vztah obou pánů, způsob jejich myšlení i postoje v klíčových situacích. A samozřejmě způsob tvorby. Metoda vyprávění prvních dvou dílů možná mnohé diváky překvapí. Jiří Voskovec a Jan Werich budou hovořit o sobě - a to téměř výlučně sami - prostřednictvím svých děl, zejména filmů, a také rozhovorů, které poskytli po válce každý na jiném konci světa. Jan Werich si povídal s dcerou Janou v Československém rozhlase a Jiří Voskovec v Americe se spisovatelem Michalem Schönbergem. Zvuková podoba jeho rozhovorů bude publikována vůbec poprvé. Neodmyslitelným průvodcem dokumentů budou melodie Jaroslava Ježka a karikatury Adolfa Hoffmeistera. Na cyklu spolupracoval mimo jiné i animátor Lukáš Urbánek.

Další připomínkou díla Voskovce a Wericha je snímek Pudr a benzin. Jde o jejich první zvukový film (nepočítáme-li účast v české vsuvce amerického hudebního snímku Paramount revue). Do režijního křesla usedl Jindřich Honzl, který je vedl i v Osvobozeném. V + W tu vytvořili svéráznou dvojici chlapů, kteří se zamilují do mladé herečky, ale jejich další kroky nakonec vedou do divadla. Pudr a benzín nabízí jakýsi průřez nejúspěšnějšími jevištními výstupy obou komiků - včetně pověstné scény s lanem či slavné baletní parodie.

(top) 

Neděle 19. 6. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Slečna Julie podle Jiřího Krejčíka

Televizní inscenace divadelní hry Augusta Strindberga Slečna Julie vznikla podle jejího dramaturga Bedřicha Ludvíka tak trochu z nouze. "Pan režisér Krejčík chtěl původně natáčet film podle díla Karla Čapka, to by ale bylo moc drahé," vysvětluje. Ke slovu tedy přišel Strinberg. Setkání se Slečnou Julií přitom pro Krejčíka nebylo nové - tuto hru režíroval počátkem 70. let v Divadle Na zábradlí. "Pro současnou práci to mělo své výhody i nevýhody," soudí Bedřich Ludvík a pokračuje: "Pan režisér byl tak trochu zatížen svou předešlou zkušeností, navíc původní text je dnes už hodně archaický (hodně se v něm řeší otázky víry a morálky).

Jiří Krejčík ale ke zmíněné látce přistoupil s obrovskou odpovědností, výklad hry hodně posunul a velice pečlivě pracoval s herci, které si vybral. Zatímco u Strindberga jde o vztah stárnoucí šlechtičny k mladému sluhovi, u Krejčíka si hlavní postavy věk vyměnily: slečna Julie je mladá, dvacetiletá žena a sluha Jean je starší, zkušenější muž. Stejná jako u Strindberga zůstala jen postava kuchařky Kristy. Podobná je i zápletka. O svatojánské noci zůstane mladá šlechtična Julie na zámku sama. Otec odjel do Stockholmu na úřady. Zatímco čeleď ve stodole tancuje a opíjí se, ona je osamělá a nudí se. Z rozmaru, nudy a zvědavosti svede o něco staršího sluhu Jeana. Ten se nejdřív brání, ale pak se chopí nečekané příležitosti. V Krejčíkově pojetí je Julie nezkušená žena, které podvodné hry lásky a intriky prakticky nic neříkají. Ráno se probudí vedle Jeana a zjistí, že se stala prostředkem jeho cílů. Sluha od ní chce peníze a když zjistí, že žádné nemá, nutí ji, aby ukradla otcovy.

Pro své účely si Jiří Krejčík vybral mladé herce, které několik měsíců tvrdě zkoušel. Televize si pronajala zkušebnu v Národním divadle, kde s nimi piloval každý detail, gesta, smích, pláč... "Názory na to, jak se mu to povedlo, se různí," svěřuje se Bedřich Ludvík. "Zaznamenal jsem jak nadšené reakce, tak i konstatování, že herecké výkony jsou standardní, ničím výjimečné," doplňuje. Krejčíkovo vědomí, že jde do "rizikového podnikání" a jeho přístup k věci však Ludvíkovi imponovaly. "To, s jakou vervou pan režisér k práci přistoupil a způsob, jakým se věnoval mladým hercům - to je hodno obdivu," pochvaluje si. Sám pak byl s kamerou přítomen velké části natáčení. "Vzniklo tak deset hodin záběrů, které dokumentují práci pana režiséra Krejčíka. "Možná z toho jednou bude film - snad k nějakým Krejčíkovým narozeninám," doufá Bedřich Ludvík.

TOMÁŠ PILÁT