číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Dohoda vlád ožije jen tehdy, když ji občané naplní obsahem

První asociací na dotaz, co jsou to Helsinky, je odpověď: hlavní město Finska. Jen málokdo si ale vzpomene, že právě tam byl před třiceti lety po mnohaměsíčním jednání mezi zástupci Západu a sovětského bloku podepsán takzvaný Závěrečný akt konference v Helsinkách, který je právem považován za jeden z nejvýznamnějších dokumentů poslední čtvrtiny dvacátého století.

Tímto podpisem se kodifikovalo poválečné uspořádání Evropy, dohodla se určitá míra spolupráce, omezení a kontrola zbrojení. Sovětský svaz byl spokojen. Západu se podařilo do smlouvy zařadit i takzvaný Třetí helsinský koš. Podepsané státy se zavazovaly, že budou dodržovat dohody o lidských právech. Tím se tehdejší Komunistická strana Československa a z její moci odvozená vláda státu oficiálně přihlásila k Všeobecné deklaraci lidských práv.

Tu sice socialistické Československo tiskem nevydalo, ale když občané, tehdy aktivně odporující režimu (dneska se jim říká disidenti), tuto deklaraci opsali na stroji a rozdali přátelům, teoreticky je za to nesměli zavřít. Tedy, občas je zavřeli, ale postižení lidé se pak mohli odvolávat na mezinárodní dohody, které i naše vláda přijala. A totéž pochopili občané v Polsku, Maďarsku a dokonce v Sovětském svazu.

Pamatuji se, že jsem tomu dokumentu nepřikládala skoro žádný význam. "Další kus papíru, který vláda podepsala - takových už bylo," říkala jsem si. Teprve po několika měsících jsem si uvědomila, že podpisu můžeme využít jako zbraně proti vlastní vládě, že občané nemusí být jenom poslušní, ale mohou "vzít vládu za slovo".

Tak začal pomalý "helsinský proces", projevující se opětovným vynořením občanské společnosti, vznikem nezávislých občanských aktivit, zaměřených proti vládě komunistické strany. Vyvrcholil rozkladem totalitního režimu. Historik v exilu, Vilém Prečan, nazval helsinský proces v jednom článku přechodem od "morální k demokratické revoluci". Režim musel ustupovat i proto, že mu vlastní občané připomínali mezinárodní smlouvy, jež se zavázal dodržovat.

Nakonec to vyšlo. V SSSR i zde se zdánlivě nepředstavitelně silný totalitní systém sám zhroutil. Ani CIA či FBI netušila, jak je slabý, jak se bojí vlastních občanů a že k jeho zrušení stačí relativně malá skupinka "neposlušných" občanů. Od té doby věřím v občanské aktivity a v možnosti vlivu nevládních organizací.

Právě "helsinskému procesu a zhroucení komunismu" byla věnována mezinárodní konference, která se v Praze konala 5. - 7. června. Již nebyla utajena, ale přesto, nebo právě proto, jí veřejnost nevěnovala dostatečnou pozornost. Škoda, je tu demokracie a za zájem a účast vás nikdo do vězení nepošle.

JIŘINA ŠIKLOVÁ

Autorka je socioložkou