číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Řeč je nástroj dorozumění

Asi nejhorší, co se politikům může stát, je, ptají-li se občanů na cosi, a dostane se jim odpovědi na něco docela jiného. Že by se neptali jasně? Nebo snad v nevhodný okamžik? Nebo že by chyběla chuť jim odpovědět? Všechny tyto důvody, a možná ještě řada dalších, mohou hrát svou roli. Jste pro, anebo proti evropské ústavní smlouvě? Odpověď: bojíme se o práci. Teď, v tuto chvíli, nemyslíme na Evropu bez válek, nutnost společného potlačení terorismu, na ochranu životního prostředí před vlivy, které neznají hranic, na otevřenost trhu, pochopitelně ovlivňovaného konkurencí, nebo na sílu sjednocené Evropy na světovém jevišti. To všechno jsou oblaka tam nahoře. My se bojíme o práci. Přistěhovalců k nám, a také levné pracovní síly v chudších zemích. Otázka jiná: jste pro kratší trasu dálnice, nebo pro tu delší? Odpověď: pro tu, která se nedotkne mne. Teď, v tuto chvíli, nemyslíme ani na potřebu té cesty, na ochranu krajiny, ani na výši nákladů. To je nad tím. Prostě - my hlučnou dálnici blízko nechceme.

Takové a jiné otázky mají sice srozumitelná, jasná slova, ale míjejí cíl jako špatně zamířená střela. Něco se zanedbalo. To, co mělo být vysvětleno a z očí do očí probráno ještě před tím, než byly otázka i odpověď dány. Míjení slov a hlavně forma jejich podání způsobují pylovou alergii současnosti. Vzkazy prostřednictvím médií, nečekané výpady, hrubá osočování, podsouvání myšlenek a názorů, to všechno zachvátilo i naše domácí prostředí. Nákaza zatvrzelosti je neuvěřitelně silná. Má totiž početné příbuzenstvo: neochotu, sebestřednost, snahu ukázat, že já jsem někdo, furiantství, a především vzájemnou neúctu. Nu, a to všechno dohromady je moc špatná, kyselá půda, má-li na ní vyrůst ze semínka lidské, srozumitelné řeči dohoda a spolupráce.

Jenomže na tuhle věc se hned tak zkušený doktor nenajde. Lékaři sice dávají hlasitě najevo, že mohou stav naší politiky ovlivnit, ale že to udělají jedině - dostanou-li přidáno. Byli by ochotni pomoci tomu, kdo to zařídí. Nebo ho mohou také potopit. Ale možnosti jsou takové, jaké jsou, a na to lék nemají. Tak alespoň snaživě roznášejí bacily nespokojenosti. Nový předseda vlády Jiří Paroubek aby měl hlavu jako lokomotivu, kolik věcí, nutných vyřešit v dohledné době, se na něj sesypalo. Seřadil si priority takto: zakotvení v Evropě, tedy zahraniční politika, hospodářská a finanční stabilita, zdravotnictví, sociální reforma a nutné zákony. Zvlášť aktuální je zahraniční politika proto, že hlas České republiky z úst členů vlády, naprosté většiny našich zástupců v EU a prezidenta republiky nezní nijak harmonicky. Kdyby tomu tak mělo být dál, muselo by se s tím něco udělat. Proto pozval prezidenta na zasedání vlády, kde se tato věc měla probrat. Pozval, nebo předvolal, dotklo se prezidenta Václava Klause. A už bylo na spor, novináři rozmazávaný a rozpitvávaný, zaděláno. V takové situaci je dobré si všímat, kdo udrží emoce na uzdě, protože to přece zdobí rozvážného politika. A na druhé straně kdo bude házet na cestičku dorozumění klacíky neúcty. Prezident jakoby mimochodem utrousí, že se předseda vlády potřebuje "zviditelnit" a při své návštěvě v Blansku zavtipkuje, že ani neví, jestli se neměl dovolit předsedy vlády, zda sem smí přicestovat. Fanynky mají důvod k radostné reakci a zatleskají. Rozumní trpí rozpaky, protože vzdělaní lidé po sobě obyčejně rajčaty neházejí. Pak najednou stačí jedna premiérova návštěva na Hradě a z očí do očí domluva pokročí. Je to dávno osvědčené, že bezprostřední rozhovor zmůže víc než vzkazy a osočování. To sice docela určitě ví i Miroslav Kalousek, předseda KDU-ČSL, který urychleně sdělil tisku svůj nápad po francouzském odmítnutí ústavní smlouvy EU zastavit kampaň k projednání našich, českých představ o tomto dokumentu. Měl ho, pravda, sice nejdříve jako člen vládnoucí koalice přinést na tuhle půdu, ale zvolená taktika mu podle jeho představ přinesla hned dva trumfy: zavděčil se ODS, která má stejný názor, a pak - on to řekl první. A to se cení, ne? Tak to je zas příklad politika, kterému chybí periferní vidění. Raději ať nechce slyšet, co si o takovém jednání myslí lidé...

Jenomže právě vzkazy a osočování šíří v českém veřejném životě permanentní rozčilenost. Ta vzplála i ve skupině intelektuálů, kteří vytkli prezidentovi dopisem, že z jeho článků vyplývá přímo odpor k nevládním, neziskovým, mimo politiku vznikajícím institucím, které k demokracii neodmyslitelně patří. Během jedenácti dnů napsal prezident pro jistý deník čtyři osvětlující články. Říká v nich, že on sám se "od malička" nepřetržitě věnuje aktivitám tohoto typu a je členem aspoň desítky organizací. A také že založil Nadační fond Václava Klause, Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových a navíc je předsedou správní rady občanského sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku, což jsou rovněž nevládní instituce. Jen si neodpustil dát najevo, že zmínění intelektuálové jsou někdejší disidenti, kteří zase nemají rádi jeho. Prezident obohatil náš slovník o matné pojmy NGOismus, humanrightismus a všeobjímající tolerantismus. "Tak co vlastně nemá rád?" ptají se lidé, zmatení svou neznalostí slovníku "vzdělaných"? Socioložka Jiřina Šiklová a politik Jan Ruml podle už zavedených českých zvyklostí vytáhli odpověď z úplně jiné kapsy: "Dělá mu dobře, protože se pořád mluví o něm." Přesto - zdá se - mnohým záleží na tom, aby se o tom sporném tématu mluvilo. Což takhle z očí do očí?

No tak si řekněme upřímně, že ne každá iniciativa zdola je rozumná jako například v poslední době 37 hvězdných jmen pod peticí za propuštění sbormistra Bohumila Kulínského, prý aby neumřel umělec v něm. Stojí za to vysvětlit i těmto lidem, co je justice a co žádá spravedlnost. Tak spoléhejme na zdravý rozum. Ten kontroluje zkušenost. Je to takový lakmusový papírek, který odhalí klanové zájmy i osobní ambice. Pro život ve společnosti je prostě tou nejlepší výzbrojí dobrá povaha, ale ta není dána každému. Třeba jednou budeme mít místo egoistických politiků, umělců a obchodníků všeho druhu i státníky, kteří se dovedou dívat do budoucnosti. A ta je bude zajímat víc než vlastní sláva. Řeč jim bude prostředkem dorozumění, kterým zmizí neklid, strach a osamělost, to všechno, nač lidé musí myslet, ať dostávají otázky jakékoliv.