číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Nově rozdané karty

Mezi tradované televizní mýty patří představa nesmiřitelného konkurenčního boje mezi veřejnoprávní a komerční obrazovkou. Ve skutečnosti je jejich duální soužití a oddělení obou hřišť, na kterých hrají své partie s divákem, výhodou pro všechny zainteresované. Popřevratové doby státního, resp. veřejnoprávního monopolu, kdy Československá televize např. uspokojovala potřeby části publika uváděním třetiřadých bavorských erotických filmů, jsou dodnes mementem. Proces programového tříbení, při němž komerční televize expanduje do oblastí donedávna téměř výlučně obhospodařovaných Českou televizí, průběžně pokračuje. V posledním roce se nového rozdání karet konečně dočkala i původní dramatická produkce.

Pro rozdělení působnosti mezi komerční a veřejnoprávní televizi existuje jednoduchý klíč nabídky a poptávky: nic z toho, co dokáže vyprodukovat a prodat svým divákům výdělečná televize, nemá na obrazovce veřejné služby co dělat. Ta se naopak musí postarat o vše, co onu obchodní atraktivitu postrádá. Hranice přitom logicky nevede mezi žánry, ale mezi konkrétními programy. Ve zpravodajství, publicistice a zábavě funguje podobné rozdělení už dlouho a poměrně spolehlivě - komerční masový bulvár v podobě pavlačového Kotle, dráždivě voyerského Trní či lidových estrád Petra Novotného doplňuje menšinová umírněnost Bez obalu, Na plovárně či Manéže Bolka Polívky. V původní dramatice uspokojovala donedávna potřeby všech Česká televize. To jí dlouhodobě poskytovalo alibi i pro Šípkovou Růženku, Život na zámku, Náměstíčko a podobně obskurní "opusy". Od okamžiku, kdy se Prima s Novou ujaly svého publika a pustily se do výroby Rodinných pout, Pojišťovny štěstí a On je žena, ztratily varianty téhož na veřejnoprávní obrazovce definitivně právo na existenci.

Komerční výpravy na dramatickém poli nekončí u seriálů. Nejnověji se Nova pokusila vzkřísit nebohé Bakaláře. Odhadovat dnešní životaschopnost a obchodní výtěžnost "neobyčejných příběhů obyčejného života", by bylo ukvapené. Už první díl cyklu To nevymyslíš však naznačil něco daleko podstatnějšího - otevřel novou perspektivu dalšího osvobození České televize. Trojice dramatizovaných banalit byla do detailu věrnou kopií svého dávného předobrazu. Včetně obvyklé účasti zavedených hereckých tváří, a především režijní rutiny všudypřítomného Dušana Kleina. Pokud Nově sázka na jejich prodejnost vyjde, platí totéž, co u výše zmíněných seriálů. Česká televize by se napříště měla vzdát služeb řemeslníků, a konečně poskytnout prostor tvůrcům ochotným alespoň se pokusit vytvořit v televizní dramatice alternativu nejen telenovelním zhůvěřilostem, ale i zaběhané rutině.

JAN SVAČINA