číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 20. 6. 2005 ČT 2 - 21.30 hodin

Pan Hulot ztracen uprostřed moderní civilizace

V 60. letech Tati prožíval vrchol své kariéry. Věřili mu i producenti, kteří mu umožnili postavit funkční výškovou budovu včetně přilehlých ulic i nově otevírané restaurace v reálné velikosti, aby tak co nejsvobodněji mohl postihnout odosobněný, groteskní mumraj provázející moderní vymoženosti v architektuře i mezilidských vztazích. Jenže nákladná, dlouho chystaná satira Playtime se míjí účinkem: přichází do kin v bouřlivém roce 1968, kdy veřejnost zajímají jiné problémy než Tatiho trochu již starosvětské rozjímání nad stavem civilizace.

Zatímco v dosud uvedených filmech se veškerá pozornost soustředila na titulní postavu, v Playtime se tato jednoznačná nasměrovanost rozplývá. Tati ve lhostejně nazíraných nehnutých záběrech, převážně ve velkých celcích původně nasnímaných na obří 70 mm formát, načrtává složité dění uvnitř sledovaného výjevu, zaplněného mnoha postavičkami, jejichž skutky se dějí současně, jejichž cesty se navzájem kříží, když popocházejí z místa na místo. Dospěl tu nejdále v rozbití tradičního příběhu: vybudoval jej jako několik olbřímých ploch s mnoha souběžně probíhajícími ději, jako mozaiku drobných i závažnějších nehod, na nichž se Hulot podílí. Jenže na malé obrazovce stěží postřehneme veškeré události a významy, které Tati načrtává.

Playtime se člení do několika kapitol, oddělených místem dění. Tati ironizuje urychlené turistické cestování, které odnímá příležitost někde se zastavit a podrobněji se zahledět, sarkasticky glosuje dopravní kolaps ve velkoměstě, kolony aut, která škobrtavě popojíždějí po zacpané ulici nebo sysifovsky bloudí na kruhovém objezdu. Ovšem nejdůležitějším prostranstvím se stává prosklený mrakodrap s obtížně průchozími dveřmi, s bludištěm chodeb a výtahy, kde se neznalý jedinec ztrácí jako v bludišti. Pan Hulot tu vyhlíží spásného úředníka, s nímž má vést jakési jednání, jenže se s ním ustavičně míjí. Záhy přibudou další, stejně zmatečná prostředí: přepychový byt, do něhož lze z ulice vhlížet jak do výkladní skříně, nebo právě otevíraná restaurace, kde se pan Hulot rovněž ocitne ve spleti bláznivých příhod.

Vyprávění se mnohdy odpoutává od pana Hulota, třeba v okamžiku, kdy se americká turistka marně snaží vyfotit pouliční prodavačku květin, aniž by jí kdekdo vlézal do záběru, jindy kamera se zálibou pozoruje jen hbitě se pohybující nohy prodejce, ať v turistickém stánku, kde se nabízejí zájezdy, nervně popochází nebo popojíždí sedě v křesle. Často se i pan Hulot stává součástí rozměrnějších výjevů s děním na sobě nezávislým a probíhajícím souběžně na různých místech. Tati průběžně vkládá i několik drobných vtípků s různými pařížskými stavbami (Eiffelova věž, Vítězný oblouk, chrám Sacre-Coeur), které se odrážejí v různě otevíraných okenních tabulích, ačkoli lze stěží předpokládat jejich blízkost. V těchto okamžicích Tatiho vyprávění získává jednoznačný nádech nenápadné, snad poetické, snad absurdní nadsázky, která s notnou skepsí komentuje cestu, jakou se moderní civilizace ubírá. Playtime snad můžeme vnímat jako rozvleklé a málo přehledné dílo, ale nic to nemění na režisérově věštecky předvídavém odhadu.

JAN JAROŠ

Úterý 21. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Amerika, jak ji neznáte: S božím požehnáním

Existuje vedle fundamentalismu muslimského i fundamentalismus křesťanský? Američtí evangelikálové tvořící uzavřené společenství, fanaticky vzývají Ježíše, jsou konzervativní a jsou přesvědčenými misionáři. Po 11. září svět trochu překvapeně zjistil, že George Bush je evangelikální křesťan. Boj o morální a mravní očistu berou velmi vážně, proti komerční pop kultuře vyrukovali s křesťanskou alternativou. K dostání je téměř úplná sada zboží podporující křesťanskou kulturu - knihy, příručky o sexu, dětské hračky, křesťanský rock a pop a dokonce i bonbony. Prostě všechno, co existuje v obecné americké kultuře, má svou obdobu v křesťanské fundamentalistické komunitě. Fundamentalisté z Jižní baptistické církve prohlásili bibli opět za jedinou autoritu náboženskou, historickou a vědeckou.

Středa 22. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Jak si okupanti získali přízeň místních

Gabriele Salvatores nepatří mezi známé italské tvůrce, uznáván je spíše odborníky než veřejností. Převažují u něho laskavé příběhy s výraznou výzvou, abychom byli k sobě vlídní a vycházeli si vstříc, ovšem takový přístup implantovaný i na příběh zasazený do prostředí imperiálního fašistického státu lze ovšem pociťovat jako sporný. Středozemí (napsané Vincenzem Monteleonem) totiž patří mezi díla, která se okupační italské jednotky snaží polidštit, zjednat jim sympatie a jejich počínání vlastně bagatelizovat. Pokud bychom chtěli srovnávat, museli bychom vznést otázku, jak by asi dopadlo stejně příznivé vylíčení německé armády obsazující již okleštěné české země.

Středozemí nenápadně podsouvá silně alibistické pojetí svých zcela nehrdinských hrdinů, kteří už na první pohled vyhlížejí dobrácky (v hlavních rolích spatříme Diega Abatuntuona, Claudia Bigagliho a Giuseppa Cedernu). Salvatores rozehrál docela působivou idylu o tom, jak výsadek italské fašistické armády na zapomenutém řeckém ostrůvku zůstane bez spojení a bez vědomostí, co se děje ve světě, prožije tam několik let, sblíží se s místním obyvatelstvem. Italové přišli o zbraně, oblékají se do místních oděvů a snaží se tančit místní tanečky. Jistě oceníme výstižně odstíněné postavy jednotlivých vojáků, dobře napsané dialogy, které nepostrádají rozumnou nadsázku, i vypointované situace komediálního ražení - zejména ze začátku, kdy městečko, kde se vylodili, je doslova liduprázdné. Dočkáme se i výjevů jímavých: jeden z vojáků se zamiluje do místní prostitutky a se zbraní v ruce zabraňuje svým druhům, aby za ní chodili - dokonce se vezmou v místním kostelíku. Většina vojáků prožívá milostné pletky, které přeruší až konec války a návrat Němci odvlečených místních mužů.

Italové, kromě jednoho, který se oženil, se vracejí domů, ale jak ukazuje epilog z přítomnosti, i další dva hrdinové tam nakonec naleznou své útočiště. Filmu zřetelně dominuje snaha vylíčit fašistickou vojenskou misi jako neškodnou záležitost, protože podle autorů vždy záleží na lidech - vojáci vlastně k dobyvačnému režimu nic necítili, i když přejímali jeho stereotypy v pojetí nepřátel. Zprvu ostatně střílejí na vše, co se jen pohne, a někdy i z pouhé domněnky (prvním incidentem je útok agresivních řeckých slepic, jak pohotově glosuje situaci věčně nabručený seržant).

JAN JAROŠ

Čtvrtek 23. 6. 2005 ČT 2 - 22.00 hodin

Vyrovnat se s odchodem nejbližšího je obtížné

Italského herce a režiséra Manniho Morettiho u nás téměř neznáme, i když ve své vlasti bývá někdy přirovnáván k Woodymu Allenovi. Jako mnozí jiní komikové i on zatoužil získat uznání dílem veskrze vážným, ba truchlivým. Synův pokoj mapuje krizi, která hrozí jednu úplně obyčejnou rodinu rozklížit poté, co jí tragicky zahynul dospívající potomek. Moretti si byl vědom nástrah sentimentu, takže vyprávění od počátku rozbíjí do množství malých, mozaikovitých plošek, které se mnohdy v jakýchsi rituálech opakují, rozehrává záměrně nedoříkávané dílčí výseky, které nechává volně proplouvat, aniž by se staral o jejich dramatické vyklenutí. Zaznamenává vnější podobu jakoby náhodně všimnutých událostí, dospívaje na pomezí jakýchsi mimických prostocviků na téma různého duševního rozpoložení, aniž by zkoumal, co vše se skrývá pod vnějším výrazem obličeje, gest a úsečné mluvy.

Moretti představuje úspěšného psychoanalytika Sermontiho (ztělesnil jej sám režisér), jenž žije ve spokojené domácnosti se stále přitažlivou ženou a dvěma odrůstajícími dětmi, synem a dcerou. Řeší všední, banální zádrhely, vybízí svého potomka k větší aktivitě i soutěživosti. Dosavadní pohoda se změní po tragické události. Manželé si k sobě znovu ohmatávají nejpříhodnější cestu, různě reagují na ničivou psychickou zátěž.

Moretti volil vyprávění ztlumené, vyvázané z jakékoli společenské dikce: sledujeme příběh výhradně ponořený do rodinného mikrokosmu a nikde z něho nevybočující. Také Morettiho ztišený, jemně zastřený hlas, nanejvýš uvízlý v bolestném poryvu, doplňuje celkové ladění příběhu, do něhož pronikají stále zřetelnější prvky melancholie.

(jš)

Pátek 24. 6. 2005 PRIMA - 19.55 hodin

Jen blázni spěchají

Alex Whitman přijel do Las Vegas, aby tu pro svou newyorskou firmu postavil zábavní klub. Pochází z bohaté rodiny, vyznačuje se extrémně racionálním myšlením a je sám. Isabel Fuentesová je Mexičanka, v Las Vegas se živí jako fotografka a už pět let pracuje na knize o krásách pouště. Pochází z početné chudé rodiny, neochvějně věří v osud a je sama. Když se ti dva náhodou setkají v zapadlém lasvegaském baru, přemůže oboustranná přitažlivost dobré vychování a Alex s Isabel stráví noc. Ráno se dívka, překvapená svou včerejší odvahou, potichu vytratí z Alexova domu bez slůvka rozloučení. Po třech měsících Alexe nečekaně navštíví se zprávou : "Jsem těhotná." Budoucí otec souhlasí s návštěvou Isabeliny rodiny...

Sobota 25. 6. 2005 NOVA - 21.50 hodin

Krajina střelců

Píše se rok 1882 a čtveřice honáků žene stádo dobytka krajinou. Vede je zkušený stárnoucí Šéf Spearman, který si výborně rozumí se svým mladším parťákem. Když projíždějí okolo Harmonville, Mose, kterého muži pošlou dokoupit zásoby, se v městečku dostane do sporu s muži bohatého rančera Baxtera a je místním šerifem posazen do vězení. Baxter, který se netají svou mocí, dá honákům jasně najevo, že chce, aby byli co nejrychleji pryč, protože jejich stádo spásá trávu na jeho pozemcích. Šéf nebere jeho výhrůžky na lehkou váhu, ale...

Režie Kevin Costner. Hrají Kevin Coster, Robert Duvall, Annette Bening, Michael Gambon, Michael Jeter, Diego Luna, James Russo, Abraham Benrubi a další.

Neděle 26. 6. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Večer věnovaný básníkům a básnění

Další z komponovaných Večerů na téma... věnuje Česká televize trojici významných českých básníků. Večer nese název Básníci a jejich svět a představí Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta a Josefa Palivce.

Holanovi (1905-1980) je věnován snímek O dvacáté páté hodině. Přibližuje jednoho z největších českých poetů 20. století, z pohledu čtenářů mnohdy složitého meditativního lyrika. Ve své tvorbě pronikal do lidského nitra, ale v jeho verších zůstává i mnoho tajemství. Jednu ze svých básní (Touha) věnoval kolegovi Josefu Palivcovi.

Právě o tomto básníkovi, esejistovi, překladateli a diplomatovi, ale také vězni svědomí (odsouzeném v paralelním procesu s monsterprocesem s Miladou Horákovou) pojednává další z dokumentů Kdo je... Josef Palivec. Palivec po sobě zanechal nerozsáhlé, ovšem závažné dílo, vyznačující se noblesní češtinou. Pracoval jako tajemník Jaroslava Vrchlického, byl v československých diplomatických službách, jako básník poprvé vystoupil v době německé okupace Československa, překládal z francouzštiny a do tohoto jazyka naopak převáděl díla českých básníků. V padesátých letech byl vězněn, v roce 1969 rehabilitován, v roce 1971 byla rehabilitace zrušena... Poměrně dost absurdit na jeden život. Josef Palivec zemřel v roce 1975, bylo mu 89 let.

Třetí zastavení v básnickém večeru patří Jaroslavu Seifertovi, prvnímu českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Jako kouř marihuany jsou verše básníků - to je filmová montáž Josefa Císařovského, která vychází z básníkových pozdních sbírek. Režisér se pokusil vcítit do atmosféry Seifertových básní a současně připomenout historické události i epizody ze Seifertova života. Vznikl tak film, který nejenom připomíná národem milovaného básníka, na jehož vzácně vydávané knihy se v období totality stály dlouhé fronty, ale vytváří i bezděčný portrét české společnosti 20. století.

(top)