číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Tipy ČRo

Neděle 26. 6. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05
Repríza 30. června, ČRo 2, 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 522

Petr Brandl: malíř ctností i neřestí

Petr Jan Brandl byl zosobněním uměleckého bohémství. Bezstarostný hýřil, nesvědomitý manžel, nezodpovědný kumpán. Jeden z největších a nejtalentovanějších malířů, jaký se kdy v této zemi narodil. Mladý mistr hbité a svěží, dovedné ruky záhy proslul mezi bohatým měšťanstvem i šlechtou a kněžstvem a zakázky se hrnuly a s nimi zlatých nemálo.

Petr Jan Brandl měl pětadvacet let, když si vzal za ženu Helenu Klossovou. Helena mu byla zřejmě byla dobrou manželkou, jenomže Petr jak pracoval, tak žil. Bujně, lehce a šumně. Nehloubal, nesnil, byl veselý brach, hubatkám rád na dno se díval, a kypré, vřelé náruči ženské také se nestřehl. Mezi manželi to neklapalo. Oba se přestěhovali, ale každý jinam. Trhliny jejich manželství se stále rozšiřovaly, píše ve své jedinečné knize o Petru Janu Brandlovi Jaroslav Humberger. V některých dnech na sebe nemluvili a nejnutnější vzkazy si psali na útržky kartónů. Petr, aby Helenu trestal, neodváděl jí žádné peníze za dokončené obrazy a Helena na to měla pádnou odpověď: nevařila mu. Hlad vyháněl Petra do hospody a pak potom víc pil, než jedl, a chodíval často spát k přátelům. Petr jí vyčítal, že z něho chce udělat lakýrníka, že chce navždycky zmrzačit jeho umění a Helena se mu bránila, namítala mu věčně stejnou, že nemůže být kloudným malířem, dokud nebude v cechu.

Brzy po svatbě se Helena ocitla v jiném stavu, což byl pádný původ, aby Petr do malířského cechu svatého Lukáše konečně vstoupil. Ten se mu odměnil první větší zakázkou. Byla mu nabídnuta práce v klášteře na Skalce, který budoval Dienzenhofer. Petr měl namalovat na strop fresku Máří Magdaleny. Na počátku října roku 1694 se Heleně narodil syn. Nad rodinou jakoby se rozehnaly mráčky. Zanedlouho se narodil další syn Karel František. Bylo to však nedonošené dítě. Helena, přemáhána strachem, že jim dítě zemře a nebude ani na pohřeb, se stala popudlivou a ztrpčovala Petrovi práci. Když maloval nějaký obraz a dlouho a pozorně míchal barvy a zkoušel tón na paletě nebo když s odstupem kroku od plátna zkoumal stín a položenou, nutila ho, aby proboha dělal, nebo s tím obrazem nebude nikdy hotov. Nikdy nepochopila, že to bylo její neštěstí, když ho štvala jako nádeníka.

Karmelitáni si u Petra objednali obrazy pro kostel Panny Marie Vítězné: Svatého Josefa, svatou Annu se svatým Jáchymem, svatého Eliáše a samozřejmě Pannu Marii. Mariánský obraz byl škalupířový, drobný - ostatní plátna byla rozměrná. Svatého Josefa namaloval s chlapečkem v náruči, jak vzpíná ruce k lilii držené andělem - Ježíšek měl podobu jeho synka. Svatý Eliáš byl stařec v ovčím kožichu, jak umírá na kraji háje. Anděl v růžové říze k němu přiletěl, dotkl se okraje kožichu a ukazuje duši umírajícího cestu k nebi. Právě toto byl jeden z obrazů, který Petrovi přinesl nový objev. Do všech barev jakoby rozpustil slunce a tichá scéna umírání na kraji lesa, zdvižená brada starcova s věchýtkem vousu, rozestouplé mraky, to všechno chystalo nebeský mír světla. Petr oslavoval v barvách smrt ne jako vraha, ale jako dobrodějku, která pohladí večerním vánkem pastevcovo čelo. Smrt jako pařeniště andělů. Jako rajská nevědomost života. Obraz signoval značkou: Petrus Brandl pinx, což značí: Petr Brandl namaloval. To dělal jenom u obrazů jemu zvlášť milých.

JOSEF VESELÝ