číslo 26
vychází 20. 6. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Půl zdraví

Dnes mi usměvavá, k humorným glosám vždy připravená vedoucí naší vesnické pošty řekla, že čte mé sloupky a abych napsal něco veselého. Jak těžký úkol, říkám si, a vybavil se mi výrok grafika pana Mézla, který mi do kamery kdysi řekl, že vědět něco o světě, životě a lidech a zůstat radostným optimistou, může být znakem měknutí mozku. Mířil tím tehdy, začátkem sedmdesátých let, do řad funkcionářů tehdejšího režimu, kteří povinný socialistický optimismus měli v popisu práce. Taky byl tehdy tento film kvůli tomu zakázaný.

Mě samotného sudičky ovšem také neuhnětly tak, abych radostně výskaje proskotačil životem. Když jsem ale udělal inventuru svých životních vztahů, přišel jsem na to, že mezi dobře naladěnými lidmi mi bylo dobře a že bych tedy i já měl být mezi lidmi usměvavější, radostnější a náchylnější k optimistickým postojům. Působil bych tak na své bližní terapeuticky a sobecky si tím přivolal radost i sám sobě. Občas tak na procházkách přírodou pozdravím zarytě mlčící mladší chodce; odpovědí mi bývá překvapená tvář, někdy mám pocit, že bych jako provokatér mohl i nějakou slíznout. Jako občan země blbé nálady začínám s porozuměním brát i vždy optimisticky reagující Američany a občany Západu vůbec. Dříve jsem považoval jejich naučenou slušnost a milé úsměvy za neupřímnost a pyšně jsem, společně se svými spoluobčany, preferoval naši zemitou otevřenost, s kterou jsme na otázku Jak se máš?, odpovídali chlapácky drsně, že to stojí za hromádku exkrementů.

Pomalu se tak ze mě stává pesimista přecvičený v optimistu. Někdy už odvážně odpovím popravdě, že se mám dobře, i když riskuju, že mi lidi nebudou věřit a budou si myslet, že dělám blbý fóry, nebo že jim chci zkazit náladu. Svou vážnou, od přírody nadělenou posmutnělou tvář nutím mezi lidmi do úsměvu, abych vypadal alespoň tak jako oni, když se neusmívají. Hlásám dokonce, že opouští-li člověk svou soukromou noru, mělo by být jeho povinností být mezi lidmi pozitivní a v rámci své letory radostný. A to bez ohledu na vnější vlivy a podmínky, ba i takové, jakými jsou věk, politická scéna, stav účtu či neutěšený seznam neduhů urychlujících chátrání našeho těla i duše. Dnes už nejen východní filozofie, ale i naši západní psychologové radí: směj se a radost se dostaví. Zkusil jsem to a smál se uměle, připadal si jako blbec, až jsem si opravdu byl k smíchu. Trénoval jsem tak nepoužíváním atrofované mimické svaly tváře, a hle, opravdu, dal jsem vědcům za pravdu: mlhoviny smutků a špatné nálady v mém nitru ustupovaly a začaly se milosrdně rozpouštět.

Mám na lednici svou oblíbenou Jiránkovu kresbu: životem a svou profesí pomuchlaný psychiatr říká svému zchátralému pacientovi: Dám vám dobrou radu příteli: buďte zdráv! A já dodávám: ...a vesel! Protože veselá mysl, jako důležitá půlka zdraví, může být pro leckterého znalce života a kandidáta na stáří třeba už ta jediná.

Jan Špáta

Autor je kameramanem a režisérem