číslo 26
vychází 20. 6. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Je tu někdo vinen?

Až jsem se ulekl myšlenky, která mě právě napadla: Noviny a média vůbec nás uvádějí do prekérní situace, ze které není východisko. Dělají z nás viníky a jako viníci musíme být potrestáni. Tím, že přijímáme informace o světě, stáváme se spoluviníky těch největších a nejmenších činů a zločinů. Žiju s tímto pocitem nějaký čas - a uvědomuji si, že v podvědomí mě to hlodalo už dávno.

Občanská válka v jedné africké zemi! Tisíce mrtvých. Hladomor v jiné zemi. Miliony mrtvých. Proboha, do čeho se mě to snaží novináři zatáhnout! Atentát v Iráku, další v Izraeli. Jaký je náš podíl viny na těchto událostech?

V jednom Bergmanově filmu se zastřelí muž, který už neunese dál tu možnost, že svět ohrožují Číňani. V podstatě jen tím, že existují a že je jich tolik. A Nietzsche? Zlom v jeho životě nastal, když spatřil vozku, jak na ulici tluče koně, objal to zvíře kolem krku a - od té chvíle je považován za blázna. Myslím si, že to není řešení, ale zároveň se tím, že zůstáváme naživu, a ani se neuchylujeme do blázince, ze své viny nevyvlékneme.

Člověk, aniž si to uvědomuje, se ke své vině hlásí. Dobrovolně se přiznává ke svému podílu na masakru ve Srebrenici a na útoku teroristů v Beslanu. Nedělají to snad všichni? Jak jinak si vysvětlit řeči v hospodách? V tramvajích, v metru, v kanceláři, kdekoliv. Přečtou si o tom v novinách, slyší to v rádiu nebo to vidí v televizi a - chtějí si o tom povídat. Na tržišti v Tel Avivu zabil sebevražedný atentátník další lidi. Kolik jich bylo? Byly tam děti? Jak to dopadlo s rodinou atentátníka? Zase dostali peníze od palestinského vedení? Zajímají se o to, znají podrobnosti, řeknou svůj názor. Myslím, že lidé chtějí mít svůj podíl viny na zločinech tohoto světa, vyžadují ho na novinách a médiích, nenechají se o něj připravit. Proto jim média vyhoví a připraví jim další porce krve, násilí, nespravedlnosti, zoufalství.

Jediné, co lidé nechtějí přijmout, a to i když se prokazatelně ke své vině hlásí, je trest. Ten jako by se jich netýkal.

Jací jsme? Máme svou vinu, ale trest odmítáme.

Omlouváme se tím, že jsou to věci, které se odehrávají někde jinde a nemůžeme je ani ovlivnit. Je to pravda? Ovšem. A pak jsou věci, které se odehrávají teď a tady. Skládá se z nich doslova náš každodenní život. Jakou jsme vytvořili společnost, když jsme dostali v roce 1989 šanci začít znovu od nuly? Měli jsme k dispozici všechny varianty společenského pořádku a nikdo nás k ničemu nenutil ani nám nešlapal na paty. Celých posledních šestnáct let jsme se svobodně rozhodovali. Výsledkem je to, kolem čeho denně chodíme. Od počátku provázejí naše kroky kriminální činy. Jejich pachatelé nejsou postižitelní, protože "zákony se teprve píší". Mám-li uvést příklad, každý ví, že tak, jako byl postaven před soud v Rusku miliardář Chodorkovskij, nebyl u nás ještě nikdo. A propos média a novináři: Budou dnes omlouvat Chodorkovského jako oběť Putina, místo aby povolali k zodpovědnosti jemu podobné. Viktora Koženého snad ani naše instituce ještě nevypátraly a Vladimír Železný sedí v Bruselu jako delegát naší země. To je jen špička ledovce.

Jelikož jsme svobodná země, dá se předpokládat, že kriminální poměry umožnila a vytvořila politická garnitura, tedy všechny vlády, všechny parlamenty a politické strany, všechny vedoucí politické osobnosti, které jsme tu měli. Kriminální a politická atmosféra se pak podepsala na morálním stavu země, na poklesu mravnosti, na obecném úpadku vzájemné solidarity, na růstu sobectví, bezohlednosti a cynismu.

Když v Německu padl fašismus, nastalo období zmatku, kdy se hledali viníci té tragické doby. Filozof Karl Jaspers napsal po válce Otázku viny jako příspěvek k hodnocení německého problému. Rozdělil jednoduše a pregnantně vinu do čtyř kategorií: kriminální vina, politická vina, morální a metafyzická. Udělal to z těch důvodů, aby se přestalo tlachat a aby společnost, která přijme svou vinu, mohla pokračovat v rozvoji.

Nevím, kdy skončí první etapa našeho polistopadového vývoje, nebo jestli už skončila, ale jedno je jisté - také my budeme postaveni před otázku viny. Uvědomuji si to pokaždé, když otevřu noviny a čtu.

Jaspersovy kategorie jsou myslím docela dobré i pro nás. Kriminální a politická vina jdou ruku v ruce, jak stále hlouběji tyto dvě oblasti prorůstají. Viníci si už odhlasovali beztrestnost, činy jsou podle nich promlčené, fakta zmanipulovaná a utajená. Náš podíl, myslím nás všech, je však neoddiskutovatelný. I Jaspers říká: Všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu. Je to pravý opak k našemu alibistickému a švejkovskému tvrzení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Morální vina je prokazatelná naší osobní účastí na všem, co se v této zemi děje: od voleb až po sledování televizního programu. A vina metafyzická? Jsme spojeni společným životem se všemi lidmi a každý, kdo jen přihlíží, když se děje bezpráví, je vinen. To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina.

Nikdo nemá v úmyslu stavět vedle sebe období fašismu v Německu a náš polistopadový vývoj, jen potud, že mají společného jmenovatele: jsou to epochy v životě toho kterého národa. A měřítka pro jednání lidí zůstávají stejná po staletí.

Co máme dělat? Jak nám to pomůže, když přijmeme svůj díl viny? To se uvidí. Zatím se o to nikdo ani nepokusil.

Pak je ovšem ještě druhá možnost. To noviny a média vůbec nás neustále zatahují do prekérní situace, kdy se musíme cítit viníky. Strkají nám pod nos informace, o které vůbec nestojíme, novináři nám vykládají věci, které nechceme slyšet. Přestaňme je číst, zapomeňme, že existují.

A jestli půjdu někdy zase po Staroměstském náměstí a uvidím kočího, jak tluče koně zapřaženého do kočáru pro turisty, zastavím se, obejmu to zvíře kolem krku a řeknu mu do ucha: Promiň, kamaráde, je to tvůj problém! Mě do blázince nedostaneš!

PETR KOUDELKA