číslo 26
vychází 20. 6. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Když fotografie na památku, tak ze Soči

Soči a jeho okolí má jednu velkou výhodu - na jedné straně moře a hned za zády krásné hory hlavního kavkazského hřebene. Ideální kombinace. Zvolil jsem kopce a lesy. Na hoře Achund s dobrou vyhlídkovou věží jsem potkal pana Sergeje. Slunil se a čekal na kořist. Za padesát rublů vás vyfotí s šavlí v ruce, tradiční kavkazskou papachou na hlavě a v ovčím kožichu na sobě. Široko daleko ale ani jeden turista.

"Hlavně v létě sem jezdí spousta lidí, zejména Moskvané. Ti Soči milují, možná proto, že u nich se ani dýchat nedá a u nás je čistý vzduch. Prostě krásně. To víte, mají hodně peněz, mohou si dovolenou u moře dovolit," dodává důchodce.

Je tak pětadvacet stupňů, jasno, slunce pálí, a tak si pan Sergej oblékl jenom šortky a klobouček. A vypadá, že mu k životu nic nechybí. "No, už tak dvacet let tady celý den sedím a hlavně se opaluji. Co jiného nám důchodcům zbývá, doma bych se nudil, tak jsem se jednou rozhodl, že nakoupím kavkazské tradiční čepice, oblečení a určitě se najdou lidi, kteří se v tom budou chtít vyfotit. A měl jsem pravdu, docela slušně mě to živí. To víte, konkurence se zvětšuje, každý se chce nějak živit a pořídit si foťák není problém," tak trochu si zoufá třiašedesátiletý důchodce.

Ti bohatší Rusové si v Soči kupují takzvané sezonní byty, to je teď největší hit a nejlepší investice. A turisté kupodivu dávají přednost ubytování v soukromí než v nesympatických hotelech ze sovětských časů. Ale zpět do přírody. Jsme uprostřed zeleného pralesa, subtropické klima na jihu Ruska u Černého moře a Kavkazu je tím nejlepším, co rostliny a stromy pro své bujení potřebují.

Lehce jsem zakufroval, a tak vytahuji kompas. Na značení cest si tady totiž moc nehrají. Správný směr k vodopádům mi ukázaly žáby, jejichž kvákací forte se pěkně rozléhalo. Opravdu z ničeho nic se přede mnou objevil další ruský důchodce. Na dlouhém vodítku táhl srnu. Za padesát rublů se prý s ní můžu vyfotit. "Nejsem magor," říkám si v duchu, ale ještě se mi nestalo, že bych potkal někoho, kdo venčí toto lesní zvíře. A tak se pána ptám, o co v této podivné hře jde.

"Matku této malé srnky zabili pytláci. Stalo se to 4. května 2001, proto jí říkám Květen. Od té doby žije se mnou, má se moc dobře a je jí líp než ve volné přírodě. Děkuji vám za pozornost, přeji vám hezkou dovolenou. Jmenuji se Rafik Chačikovič," loučí se se mnou trochu nacvičeně pán se srnou. Nenechávám ho ale odejít, zajímá mě, co jeho počínání říkají lidé, kteří ho stejně jako já v lese potkají a jimž nabídne fotku s uvázanou vysokou.

"Některé to zajímá, někteří ale namítají, že bych měl srnku vypustit do lesa. Ale kdybych ji teď odvázal, tak půjde přímo ke mně do chalupy, do lesa se nevydá. Já už jsem ji takto vypustil třikrát a pokaždé se vrátila. Zvykli jsme si na sebe," říká mi Rafik. Srny se bohužel nemůžu zeptat, jestli je nadšení z uvázání oboustranné. A taky mi asi neřekne, jestli si užije peněz, které na ní pan Rafik vydělá. "Ona si vydělává jenom na svoje krmení, musím jí totiž kupovat mléko, i když jsou jí už čtyři roky. Pořád pije kozí mléko. A kukuřice taky něco stojí," vypočítává náklady na srnu pan Rafik Chačikovič a loučíme se.

V Soči a okolí jsem strávil ještě několik dnů a zjistil jsem, že vyfotit se můžete s opicí v montérkách, papouškem, pávem, pstruhem, velbloudem nebo s černochy na královském trůně. Mým osobním vítězem v této fotografické nabídce je ale nevěsta. Snímek s ženou ve svatebních šatech stál sto rublů. K mému překvapení byl o něj velký zájem. Dodnes nevím proč.

PETR VAVROUŠKA