číslo 26
vychází 20. 6. 2005

Televize
a film

FILM

Jak vzdorovat násilí v prokleté zemi

Vojenské diktatury ve střední a Jižní Americe bývaly mimořádně brutální, ani se nenamáhaly s předstíráním nějakých regulérních soudních procesů - své skutečné i předpokládané protivníky nechávaly prostě beze stopy mizet. To dokonce obohatilo i jazyk, kde slovo "zmizení" získalo krajně pochmurný význam, symbolizovalo naprostou zvůli, kdy o takto postižených nešťastnících, vystavených krutému (u)mučení, se jejich blízcí nedověděli jedinou zprávu.

To vše zpodobňuje španělsko-britské drama Prokletá Argentina, natáčené na autentických místech. Scenárista a režisér Christopher Hampton rozehrál příběh novinářky Cecilie Ruedové (Emma Thompsonová), která tak dlouho upozorňuje na záhadná mizení lidí, až je sama také odvlečena a brutálně mučena. Její manžel Carlos (Antonio Banderas), který pracuje v divadle pro děti, marně pátrá po jakékoli informaci - dokud nezačne mít znepokojivé vize o osudech násilím odvlečených lidí.

Předlohou k filmu je "magicko-realistický" román Lawrence Thorntona, prolínající přinejmenším dvě na sobě nezávislé dějové roviny (Ceciliinu a Carlosovu) s retrospektivami šťastného rodinného soužití, se sny a zejména vizemi. Nabývají mnohotvárných podob, zpočátku mají jen akustický rozměr, později přistupuje vizuální ztvárnění jak mžikové, které se soustředí na nejvypjatější momenty, tak vcelku rozsáhlé, dějově ucelené pasáže. Hrdinův užitek z mnohdy trýznivých zjištění je však omezený: nemá nejmenší šanci cokoli změnit.

Vousatý Antonio Banderas sice nabral zevnějšek hloubavého intelektuála, který se ženou souhlasil, i když neschvaloval její radikální postupy, ale přitom mu schází niternější procítění: zejména při vizích dospívá k teatrální póze duchem nepřítomného nešťastníka. Jedinou obranou proti apatii (neřkuli zapomnění) je imaginace, obrazotvornost, schopnost vytvářet si významy ryze subjektivního dosahu - viz motiv ptáků coby symbolu nezávislosti. Vůči otevřenému násilí zůstává bezbranný, nanejvýš dokáže vtisknout protirežimní vyznění adaptaci Poeovy Masky červené smrti, ale již není schopen vystřelit na padoušského generála, když spatří, jak se objímá se svými nejbližšími.

Zobrazení krvavé diktatury postrádá sílu a přesvědčivost. Vojenská junta je pojednána jako zosobněné panoptikum, nechybí ani bizarní obraz holdování nacistické symbolice. Jednorozměrné portréty věznitelů pracují se sadistickou úchylkou, s výraznou příměsí bezcitné dekadence u mladičkého velitele, stylizovaného k cynickým úsměškům. Kvas společenského odporu sotva doutná: omezuje se na výjevy překvapivě teatrální, třeba protestní pochody matek, jejichž blízcí beze stopy zmizeli. Nechybí ani krvavý paradox: Cecilia drátem uškrtí dozorce, který jediný se k ní choval slušně, aby se dostala na svobodu. Závěrečné titulky lakonicky oznamují, že v Argentině během vojenské diktatury (1976-1983) zmizelo na 30 000 lidí...

Prokletá Argentina není samozřejmě jediným dílem, které zpracovává toto téma. Do českých kin proniklo několik komorních průhledů, často orientovaných na obtížné soužití s neodčinitelnou minulostí (Oficiální verze, Smrt a dívka), ale nechyběly ani ambicióznější výpovědi, které zkoumaly širší politické kontexty, často ukrývaný podíl Spojených států, diktovaný údajným zatlačováním komunismu (to se vztahuje zejména ke Costa-Gavrasovým filmům Stav obležení a Nezvěstný, ale také ke Stoneovu Salvadoru). Dlužno ovšem dodat, že všechny tyto snímky se docela dobře obešly bez vizionářské příměsi.

JAN JAROŠ