číslo 27
vychází 27. 6. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Hovory z Washingtonu

Na několikaměsíční přítomnost Václava Havla ve Washingtonu jsem se chystal skoro dva roky. Měl jsem totiž velké obavy, jak s exprezidentovým stipendijním pobytem v knihovně Kongresu novinářsky naložím. Pan Havel je soukromá osoba, která se v Česku mediální pozornosti straní, navíc signalizoval, že do Spojených států přijede psát, přemýšlet a studovat a nechce být rušen. Na druhé straně mi bylo jasné, že se tady na něj těší ti nejvlivnější lidé, že se sejde se současným i bývalým prezidentem USA, řadou politiků a bude mít některá vystoupení.

Exprezidentovu okolí jsem se dlouhou dobu dopředu snažil dát najevo, že ho nebudu pronásledovat po hospůdkách, kde se bude setkávat s americkými politiky, ani ho nebudu stopovat při procházkách u Potomacu s jeho dočasnou sousedkou z Georgetownu Madelaine Albrightovou, ale že nechci prošvihnout klíčové okamžiky jeho, většinou dobře utajovaného, programu.

Nakonec musím s úlevou říci, že dvouměsíční washingtonské soužití exprezidenta a zvědavého reportéra dopadlo nad očekávání a to především díky samotnému panu Havlovi. Bylo to příjemné, měl jsem šanci pozorovat, jak pobyt Václava Havla v americké metropoli řadu zdejších lidí naplnil pocity radosti a uspokojení z toho, že mohli po očku, ale o to s větším zájmem sledovat, co se tu okolo něj dělo, nebo být dokonce součástí Havlova programu.

Nebyl jsem ve Washingtonu, když začátkem dubna bývalý český prezident na stipendijní pobyt do Klugeho centra kongresové knihovny přijel, prošvihl jsem tak jeho úvodní setkání s novináři, ale kolegové z televize mě omluvili. O to větší radost jsem měl z toho, že na zpravodaje Českého rozhlasu Václav Havel v klíčových momentech svého působení v USA nezapomněl. Poskytl mi exkluzivní rozhovory pro stanice Radiožurnál a Praha ráno poté, co strávil s paní Dagmar shakespearovský večer v Bílém domě. Václav Havel na naši žádost dokonce sám zatelefonoval podrobnosti po snídani u Clintonových, natáčeli jsem také na ambasádě po českém hokejovém vítězství, viděli jsme ho při přednášce na Capitol Hill i při koncertu Plastic People v klubu Black Cat.

Nakonec jsem dostal šanci připravit s Havlem téměř půlhodinový rozhovor - bylo to krátce předtím, než Havlovi po osmi týdnech odletěli z Washingtonu zpět do Prahy. To víte, že jsem se snažil, aby Václav Havel, který byl jako prezident ve Spojených státech pracovně třináctkrát, řekl, co si o Američanech myslí dnes, co mu tady vadí a proč. Žádné kritiky současných amerických poměrů jsem se nedočkal. Prezident Havel, jak mu i tady všichni podle tradice stále říkají, si zachoval k Americe laskavý vztah, i když nemohl nevidět, jak se tu život mění, jak některé svobody ustupují nárokům bezpečnosti.

Spojené státy jsou asi pro osobnost jeho formátu zdrojem takových hodnot, pro které lze leccos současného přehlédnout - všudypřítomné prohlídky, zmatené policisty, nepřemýšlející úředníky a možná i Guantánamo. Ani po dvou měsících v ulicích Washingtonu plných zátarasů, po evakuaci z knihovny při planém teroristickém poplachu a po sledování toho, co se tady děje, Havel neztratil iluze. Vrtá mi to hlavou, protože vím, že kdyby ho na Americe přeci jen něco trápilo, bylo dost příležitostí, aby nám to řekl.

MIROSLAV KONVALINA

Autor je severoamerickým zpravodajem Českého rozhlasu