číslo 27
vychází 27. 6. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Kim Čong Land

Letiště Pchjongjang. Naše letadlo pomalu roluje, tedy spíše kličkuje po dráze postavené mezi rýžovými poli. Doprava, doleva, přes most a zase doleva. Po několika minutách zastavujeme u haly, na níž visí obří portrét současného vládce Kim Čong-ila. Vítejte v Korejské lidově demokratické republice.

"Toto jsou vaši průvodci," představuje nám několik mužů v oblecích a tmavých slunečních brýlích jeden z místních úředníků. "Á, tajní," říkám si v duchu, "kdo ví, který z nich umí česky." Jejich angličtina je plynulá, stejně jako němčina. Mladá žena v jejich řadách zase mluví rusky. Tolik zahraničních novinářů tu dlouho neměli, a tak jsou trochu nervózní, tím spíš, že naše fotoaparáty cvakají o sto šest! Cestou do hotelu v metropoli se proto řidič minibusu snaží vyvinout co největší rychlost, abychom měli co nejvíc ztížené podmínky. Přesto fotíme dál. Policistky v modrých uniformách stojící uprostřed křižovatek nechápou a jen se zmohou na pískání a mohutnou gestikulaci.

K prvnímu incidentu dochází před hotelem. Po ubytování zkoušíme vyjít ven. Je nás dost, a tak se někteří dostanou až na ulici. V tom okamžiku se vyřítí vyděšení "průvodci", a se slovy, že by nás mohlo něco přejet, nahánějí všechny zpátky. Vozovka je sice zcela prázdná, ale my je chápeme.

Po chvíli vyjíždíme na prohlídku Pchjongjangu. Je to krásné, moderní město, mohl bych použít slavnou větu Jaroslava Duška z jednoho z českých filmů. Jen paneláky, často dvaceti- i vícepatrové, stojící na obou stranách řeky Taedong. Dominantu tvoří betonová stavba hotelu ve tvaru pyramidy, která však ty v Gíze značně převyšuje. Není dokončená, což dosvědčuje i jeřáb stojící na špici budovy. Podobné je to i v případě obytných domů, když přijdete blíž, zjistíte, že svá nejlepší léta mají už dávno za sebou. Výtahy nejezdí, elektřina je jen občas, lidé mohou svítit maximálně šedesátiwattovými žárovkami a z elektrospotřebičů mají povolenu pouze televizi a ledničku.

Na druhé straně je město protkáno megalomanskými paláci postavenými na oslavu komunistických vůdců. Muzeum osvobození, Muzeum založení strany, Muzeum korejské revoluce, Lidový kulturní palác. Mohl bych pokračovat hodně dlouhým seznamem. Stejné je to i u soch Kim Ir-sena, prvního vůdce a věčného prezidenta totalitní Koreje i jeho syna Kim Čong-ila. Každý den k nim povinně i dobrovolně chodí davy lidí, kteří se před nimi uctivě pokloní. Některé sochy jsou tak vysoké, že by Stalin, který kdysi stával v Praze na Letné, zbledl závistí.

Pchjongjang je postaven tak, že mezi domy vedou široké bulváry, někdy až s deseti pruhy, a podobné je to i u dálnic. Ty však, na rozdíl od městských komunikací, zcela zejí prázdnotou. Soukromé vlastnictví osobních automobilů je zakázáno, motorky mohou lidé mít jen na zvláštní povolení a jízdní kola jsou registrována, mají tedy vlastní espézetku.

Početná jsou i rozlehlá náměstí, na kterých každodenně od rána do večera cvičí hlavně ženy a děti. Především pionýři jsou všudypřítomní. V rudém šátku a bílé či modré košili chodí každé dítko školou povinné.

Vyvrcholením cesty po severokorejské metropoli je návštěva rodného domu Kim Ir-sena v parku Mangyondae. Zastavit se tu musí každá zahraniční delegace, mnozí státníci tu také na počest "milovaného vládce" vysadí borovici. Před ní je na betonovém podstavci vytesáno jméno daného politika. Společnost je skutečně skvělá: vedle prezidenta Rovníkové Guineje Mbasoga je bývalý kambodžský král Norodom Sihanuk či etiopský diktátor Mengistu Haile Mariam.

Druhým vyvrcholením je v Pchjongjangu výhled ze 170 metrů vysoké věže věnované ideji "čučche", tedy severokorejské podobě marxismu-leninismu prezentované Kim Ir-senem a oddanosti jeho osobě. Na vrcholku věže je rudá pochodeň, ve které je ochoz.

Zajímavý je ale nejen pohled shora, ale i z podzemí: metro má dvě trasy, ze severu na jih a ze západu na východ, mozaiky s budovatelskými motivy tu nemohou pochopitelně chybět. I zde je ovšem vše pod dohledem policie. A názvy stanic? Triumfální návrat, Ráj, Rekonstrukce, Vítězství. Realita, která ještě předčí Orwellův svět.

Socialistický realismus je pak doveden k dokonalosti v sousoších, kde nechybějí nadšení komunisté a mládež ruku v ruce s vojáky. Nejvíc mne zaujali příslušníci armády v nadživotní velikosti u Památníku padlých. Ta zloba ve tvářích, křičící obličeje, zatímco prsty svírají spoušť kulometu, jeden z vojáků přišel o ruku, proto drží granát v ústech. Jde z nich hrůza!

Takový je současný Pchjongjang, metropole, která se poprvé stala hlavním městem už v roce 427, v dobách království Koguryo. Je to vskutku pěkné, moderní město.

ROBERT MIKOLÁŠ