číslo 27
vychází 27. 6. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 4. 7. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Dopisy z války

Dopisy, které posílají vojáci domů z fronty, jsou svéráznou kronikou bojů i obrazem duševního a fyzického stavu mužů, vystavených nebezpečí zranění a smrti i depresím a stesku po domově. Autentické dopisy, jejichž texty jsou ilustrovány archivními záběry z bojišť, připomínají válečné konflikty, v nichž američtí vojáci bojovali v letech 1861 až 1991. S nevšední působivostí tak před námi ožívají scény z války Severu proti Jihu, obou světových válek, z Koreje, Vietnamu i Kuvajtu.

Úterý 5. 7. 2005 ČT 1 - 13.45 hodin

Zaujme putování dětí africkou pustinou?

Divácky mimořádně úspěšné přepisy zejména Sienkiewiczových románů (jen za posledních několik málo let Ohněm a mečem nebo Quo vadis) se vyznačují realizační rozmáchlostí, ale současně překvapují výrazovým staromilstvím ve vypravěčství, rozvleklostí. Filmovou adaptaci románu Pouští a pralesem, na jehož seriálovou podobu uváděnou před třemi desetiletími si pamětníci možná vzpomenou, navíc limituje formální předurčenost dětskému publiku - zřejmě i proto se nynější filmový přepis blíží jakémusi obrázkovému leporelu o bloudění dvou bělošských dětí ztracených v africké divočině, jemuž schází vnitřní soudržnost; nepomohl ani anglický režisér Gavin Hood.

Všimneme si zjednodušené, snad dokonce tendenční kresby "barbarského" prostředí, zachváceného na sklonku předminulého století mahdiovským povstáním a vyvražďováním nenáviděných anglických kolonizátorů - ničemní Arabové jsou tu pojednáni v intencích téměř operetních zloduchů, jak je naposledy představovaly snad ještě meziválečné filmy. Naopak "spřátelení" černoši, zvláště pak dvojice oddaně provázející prchající děti, nemají daleko k figurkám mírně komických sluhů, jak jsme je vídali v týchž filmech. V pouhou berličku se mění nesmělý odkaz na boj Poláků, podobně jako afričtí domorodci též vzdorujících cizím mocnostem. Motiv ohrožení nevinných dětí podléhá romantizujícímu románovému znění a filmaři je přebírají v doslovné transkripci, která jen odkrývá klišovitý pohled, odůvodňující mravní převahu bílé rasy.

Zřetelně to vidíme nejen v líčení statečnosti dospívajícího chlapce, jenž se odváží samotnému vůdci vzbouřenců odmítnout přestoupení na islám. Až sentimentálně je řešen vztah dětí k živým bytostem, ať již je to péče o slona uvězněného ve strži či odvážné osvobození černošského průvodce. Dojemnost proniká do výjevů opakujících malarických záchvatů malé dívky. Princip kýče se odráží i ve vizuálním ztvárnění, malebná africká příroda, kde ovšem onoho titulového pralesa je pomálu, se stává výstavní kulisou, na jejímž pozadí se odehrává příběh šlechetných bělochů, jak dospělých, tak dětí, kteří vnášejí dobrodiní civilizace mezi divochy.

Tvůrci Pouští a pralesem rezignovali na postižení dětské mysli vystavené mimořádné psychické zátěži, zdůrazňují především vlastenecké pohnutky. Nakonec ani nepřekvapí důstojný háv, do něhož jsou zabalena mravoličná schémata o statečném a zodpovědném chování. Představitel evropské civilizace, zde zosobněný dospívajícím chlapcem, má jít přece každému příkladem.

JAN JAROŠ

Středa 6. 7. 2005 ČT 1 - 16.30 hodin

Pokroku neunikneš, ani když se vypravíš na procesí

Na sklonku 50. let se stagnující česká kinematografie znenadání povznesla k odvážným zamyšlením, ale záhy tvrdě narazila. Snímky jako Škola otců nebo Touha ještě prošly, ale na satirické komedie Konec jasnovidce a Tři přání dolehl přísný zákaz. I uznávaní režiséři té doby se museli přizpůsobit novým idelogickým požadavkům. Jedním z nich byl také Vojtěch Jasný, na něhož největší opusy teprve čekaly. V roce 1961 však musel sklonit hlavu a v lyrické komedii o združstevňování vesnice Procesí k panence předvádí se vcelku smířlivou nadsázkou prosazování nových pořádků na českém venkově.

Ačkoli se tvrdohlaví rolníci i jiní malí živnostníci zuby nehty brání pokroku, jak praví dobový slogan, pokrok je nakonec dožene a vtáhne. Největší daň době nalezneme v mimořádně vstřícném, prorežimním završení všech zmatků - i ti největší škarohlídi musí nakonec uznat přednosti společného hospodaření. Když Jasný tento film natáčel, jistě mu na mysli tanula jiná komedie s obdobnou tematikou, Vzbouření na vsi. Aspoň vykreslení rázovitých postaviček, dobře napsaných i zahraných, přesvědčivých ve své hartusivosti, tomu napovídá - právě to patří k nejživotnějším položkám celého filmu.

Procesí k panence líčí proces združstevňování jako idylické a úsměvné. S pobavením ukazuje, jak se rolníci brání nájezdům mnohdy naivních agitátorů, (viz snaživou dívku, kterou představuje Pavlína Filipovská) kteří už natolik souzní se svými "ovečkami", že jim i pomáhají s neodbytnými pracemi. Vesničanům však nakonec dojde trpělivost a uspořádají "trucpodnik" - vypraví se na svatou pouť přesně tak, jak kdysi činívali jejich předkové. Překvapení agitátoři naleznou ves vyprázdněnou, takže jim nezbude, nežli se za uprchlíky urychleně vydat. Samozřejmě kolem takové akce nastane spousta zmatků a nedorozumění, než vzpurní vesničané pochopí, že propagátoři světlých zítřků to s nimi myslí dobře a chtějí pro ně jen to nejlepší.

(jš) 

Čtvrtek 7. 7. 2005 ČT 2 - 22.10 hodin

Starou hernu zachrání jen věštění

Nenáročná zábavná historka nazvaná Bingo! splétá někdy až krkolomné zápletky kolem záchrany jedné starodávné herny, kam už dochází jen několik důchodců. Nezištná dívka (Kelly MacDonaldová), nadaná schopností předvídat - či naopak vsugerovat - žádoucí čísla, nasadí všechny své oschopnosti, aby podniku, kde je zaměstnána, pomohla. Režisér Julian Kemp u ní zesílil status dobré kamarádky, na niž je vždy spolehnutí, která je vybavena silným solidárním soucítěním. Svého mimořádného daru nechce zneužít ke svému obohacení, ráda by opravdu pomohla, jenže musí se spoléhat na poctivost dalšího člověka, protože vyhrát může jen jeho prostřednictvím.

Majitele krachující herny, druhou ústřední postavu, představuje Freddie Jones, nejvíce proslavený Fellinim ve filmu ...a loď pluje. Zestárlý a dýchavičný se však omezuje jen na oslnivé úsměvy či starostlivé zachmuření, zdůrazňuje hrdinovu odhodlanost i vstřícnost. Režisér budoval příběh i na scenografických principech - omšelou nonšalanci stařičké herny, jejíž zákulisí se doslova rozpadá (jak ukazují "postmoderní" záběry z vytékajících záchodů či shnilého vodního rezervoáru na střeše), konfrontuje s pokleslými vtípky konferenciéra, ale také s nablýskaností konkurenčního podniku, který se chlubí největším rozsahem. Nečekejme však postřehy, neřkuli zamyšlení nad tím, co znamená práce v zábavním průmyslu, jak se dotýká mentality člověka. Režisér spoléhá na konvečně načrtnuté i rozvíjené zápletky, na blýskavě napomádované inscenační postupy a spokojuje se tudíž s výsledkem sice polovičatým, ovšem divácky jistě vděčným.

(jš)

Pátek 8. 7. 2005 NOVA - 21.45 hodin

Komisařka Rosa Roth

Centrála na Alexanderplatzu přímo ve středu velkoměsta, specializace na násilné trestné činy včetně vražd. V jejím čele je komisařka Rosa Roth, pohledná žena s nesmírným odhodláním a pracovním nasazením, které se v této branži jen tak nevidí. Proč si vybrala tento brutální svět, kde dominují muži, kde neexistuje pevná pracovní doba a kde je člověk neustále konfrontován s těmi nejodpudivějšími projevy lidského chování? Rosa Roth se chce dostat pod povrch věcí a zjistit, kde se v lidech bere zlo a proč si můžou navzájem tak ubližovat. Kriminální případy řeší jako tvrdý neústupný policista, navíc však s neomylným ženským instinktem, který jí vždy ukáže tu správnou stopu.

Sobota 9. 7. 2005 ČT 1 - 21.20 hodin

Obchod s drogami ovládl státní správu

Když se snímek Stevena Soderbergha Traffic - nadvláda gangů objevil v kinech, byla mu přisuzována objevná výpověď na téma potírání obchodu s drogami. Skutečně načrtává obšírné panorama, zasahující Spojené státy i Mexiko, přivádí na scénu množství různorodých postav, jejichž společným jmenovatelem se stávají právě drogy. Ve vyprávění však probleskuje ani ne tak beznaděj jako pocit marnosti všeho usilování. Moderní západní společnost je drogami již tak infikovaná, že nepomáhají žádná represivní opatření. Dokonce i vrchní koordinátor boje s drogami (představuje jej Michael Douglas) se vzdává své funkce, když zjistí, že závislou narkomankou se stala jeho dcera - a považuje za důležitější bojovat jen o ni.

Dozvíme se, že ve světě, kde kolem drog se točí neslýchané peníze, není zdaleka vše jednoznačné - ani jejich potírání. Všude vládne neslýchaná korupce. Mexický generál, proslulý tvrdými represemi, podniká veškeré razie proti obchodníkům s narkotiky jen proto, aby uvolnil cestu druhému z drogových gangů, s nímž je sám spojen. A tamější policisté jsou jednak omezeni ve svých pravomocích zkorumpovanými nadřízenými, jednak je samé svádí na scestí vidina snadného zbohatnutí, nechají-li se uplatit. A situace ve Státech není o mnoho růžovější: obžalovaný zločinec dokáže zajistit, aby byl včas odstraněn korunní svědek, takže pro obratného advokáta je hračkou dosáhnout propuštění pro nedostatek důkazů...

Všimneme si, že celé vyprávění bylo nasnímáno na záměrně zrnitý materiál, navozující jakoby dokumentární rozměr (zvláště v mexických exteriérech, kde převažuje téměř monochromatické ladění do špinavé žluti). Snímek se vyznačuje chladně reportážním stylem, který pečlivě zaznamenává aktivity jednotlivých hrdinů, jejich odhodlání i zbabělost. Dokonce lze uvažovat až o jakémsi protokolárním záznamu. Převažuje expresivní, nervní pojednání, vtělené zejména do vizuální složky. Staneme se svědky rodinných rozvratů, brutálních činů, vydírání, mučení, svévolných poprav. Pohromy, které se v tomto vyprávění snadno snášejí na hlavy protagonistů, plynou s někdy až škodolibým zadostiučiněním, že zlo samo sebe požírá, že je mravnější včas přiznat neúspěch než zištně hájit vlastní pozici.

Jednotliví hrdinové se často ani neznají, můžeme je považovat za jakési pěšáky ve složitě rozehrané partii, jejíž hranic stěží dohlédneme. V zobrazených událostech odečítáme symbol degenerující civilizace, která se sama tráví. Režisér mnohá témata nakousl, byť ne vždy je dořekl. Načrtává mozaiku, která se sice zběžně, přesto však naléhavě dotýká aktuálních problémů: drogové závislosti a jejího léčení, obtížného boje s narkomafiemi, úplatnosti, selhávání těch, kteří by měli poskytovat veřejný příklad. Dívejte se; budete rádi, že nežijete v Mexiku.

JAN JAROŠ

Neděle 10. 7. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Večer na téma... Žižkov mého mládí

Žižkov je sice "jen" jednou z pražských čtvrtí, bezesporu ale čtvrtí nejznámější, jejíž věhlas už dávno přesáhl hranice naší metropole. Tady proběhlo jedno z velkých vítězství husitů (to ovšem ještě nebyl Žižkov Žižkovem), tady se narodilo a žilo množství slavných lidí české historie, tady stojí unikátní příklad prvorepublikové architektury spojený v pozdějších letech se zrůdným komunistickým režimem, tady se nalézá jedna z nejslavnějších československých jezdeckých soch, tady mají svůj stánek věhlasná fotbalová Viktorka, Vysoká škola ekonomická i vysokoškolské koleje na Jarově, tady provozuje svoji bohulibou činnost kino Aero, tady ovšem také sídlí divadlo českého génia Járy Cimrmana. Dost důvodů k tomu, aby této části Prahy, jejíž genius loci do značné míry přetrval dodnes, byl věnován další z komponovaných Večerů na téma. A protože zavede diváky do historie (vzdálené i té méně zasuté), dostal večer název Žižkov mého mládí.

V prvním snímku, který nabídne, nás žižkovskou historií provede profesor V. V. Štech. Poví o Žižkovské republice, o vrchu Vítkově i o sousedním Karlíně. Film vznikl v roce 1967. Už zmíněnému Vítkovu se věnuje další z komponentů žižkovského večera. Film seznamuje se vznikem monumentální stavby i sochy Jana Žižky z Trocnova, s původním využitím památníku i jeho druhotnými funkcemi. Film klade i otazníky, co se stavbou bude dál (mimochodem - když odsud po roce 1989 byly odváženy ostatky komunistických pohlavárů, Klementa Gottwalda prý příbuzní nechtěli).

Dům v Praze je snímkem Stanislava Neumanna, pravnuka Stanislava Kostky Neumanna. Po roce 1989 se vrátil z francouzské emigrace a samozřejmě jej přitahovala rodná místa. Ústředním místem filmu je dům, který po generace patřil právě Neumannům. Domem, který už notně poznamenal zub času, prochází autor snímku společně se svojí sestřenicí, vyhledávají různé dokumenty a s jejich pomocí přibližují osudy rodu, jehož členy byli jak ti, kteří si s komunismem zavdali, tak ti, kteří se mu dokázali vzepřít.

A ještě jeden dokument nabídne žižkovský komponovaný večer. Je to portrét osobitého "prokletého básníka ze Žižkova" - Františka Částka (film se jmenuje Slunce zapadá tak teskně).

(top)