číslo 27
vychází 27. 6. 2005

Titulní rozhovor

Martin Šulík:
Z filmu a televize se vytratila realita

Co vás na příběhu Slunečního státu zajímá nejvíc? Silný sociální akcent, či vztahy mezi hlavními postavami a jejich vzájemná spřízněnost?

Sociální zázemí pro mě tvoří pouze východisko pro osobní příběhy. Sociální tlak způsobený ztrátou zaměstnání dostane protagonisty do nepříznivé situace; mají rodiny, musí jednat. Pro mě je zajímavá především otázka, zda se budou vzájemně podrážet nebo dokážou v zájmu svých vztahů něco obětovat, být solidární. Spíš než sociální studie je to film o osobních postojích těch lidí.

Čtveřice vašich hrdinů působí sympaticky i proto, že bez velkých slov chápe hodnotu přátelství. Ví, že je důležitá i v nouzi, kdy hrozí ztroskotání.

Však to taky nejsou žádní ztroskotanci! Navzdory tomu, že ztratili zaměstnání, že nechodí v oblecích a nemají bílé košile. Hledají práci a znovu si ji najdou, stanou se dokonce podnikateli. Snaží se přežít, být vůči životu aktivní. Že se jim to moc nedaří, to je už druhá věc. Ale nikdy nerezignují. Ani konec jejich příběhu tomu neodpovídá.

Však jste taky natočil komedii, byť místy pěkně černou.

Mám rád humor, který vždycky vychází ze situace, z kontextu, proto i jednotlivé situace jsou udělány tak, aby ten humor vycházel z nich. Snažil jsme se, aby humor objevoval něco víc o lidech nebo o pozadí příběhu, aby nebyl samoúčelný.

Závěr filmu je sice nadějný, ale osudy postav nezavršuje. Kterému ze svých hrdinů dáváte největší šanci, že se nakonec dostane ze svízelné situace?

Všem stejnou, i když u každého to bude na jiných úrovních. Když se Karlovi vyvedou děti, bude šťastný dědeček, stejně se mohou podařit osudy mladých rodin, o kterých je ve filmu řeč. Někteří jsou možná těžkopádnější a snášejí změny hůř, ale šanci mají všichni.

Vy jste ve svém novém filmu dost zásadně změnil svůj dosavadní pohled na svět. Bylo to z vnitřní potřeby, nebo změnu přineslo samo téma?

Obojí je pravda. Víte, měl jsem pocit, že jsem po Krajince něco završil, ukončil. Tematicky i formálně. Zdálo se mi, že další cesta ve stejném duchu by už vedla do slepé uličky. A v takové situaci je zřejmě třeba se vrátit k realitě. Tak jsme se scenáristou Markem Leščákem začali uvažovat o filmu ze současnosti.

Co váš přivedlo zrovna k námětu Slunečního státu?

Asi společenské změny, které s sebou přinášejí i změnu atmosféry. Pořád vám někdo vysvětluje, že byste měl být zdravě egoistický, myslet na sebe, na svou kariéru, že každý je zodpovědný sám za sebe. Jako by ten egoismus byl veskrze pozitivní vlastnost. To, že se přestalo uvažovat o sounáležitosti (Martin Šulík tu říká "spolupatričnosť", což je hezčí i příhodnější - pozn. A. G.), o solidaritě, o vztazích mezi lidmi, to je handicap současné společnosti. A byla tu ještě i další pohnutka, proč jsme se vydali právě tímto směrem: dnes už pomalu ve filmu ani v televizi nevidíte realitu. To, co vidíte, je realita deformovaná tak, aby byla pro diváky zajímavá, aby na to chodili do kina či se dívali na obrazovce. Zdá se mi, že v televizi už skoro není normální člověk, jen samé celebrity.

Je pravda, že ve společnosti vládne egoismus, ale zpravidla je převlečen za individualismus, za ramenatý postoj "každý se může postarat sám o sebe". Zdá se mi, že právě s tím polemizujete, ne?

Nemyslím si, že se člověk nemá umět o sebe postarat, jde jen o to, aby nepřevážily absolutně sobecké zájmy.

Ve Slunečním státe vidíte svět dost drsně, je podle vás opravdu takový?

Mně se nezdá, že je to až tak drsné. Divácký dojem hodně závisí na tom, jací lidé a kde to vnímají. Co je pro někoho drsné, pro jiného je denní realita.

Sluneční stát má česko-slovenské protagonisty a odehrává se v prostředí, kde takové spojení působí zcela přirozeně. Koho napadla právě Ostrava?

Producenta Čestmíra Kopeckého. Náš příběh byl původně napsán univerzálněji, mohl se odehrávat kdekoliv, až Čestmír přišel s nápadem, aby se točil v Ostravě. Je to zajímavé místo, jednak se tam setkávají tři kultury - česká, slovenská a polská, jednak je Ostrava přitažlivá i vizuálně. Nemyslím jen průmyslovou část města, ale všechny jeho části - cihlové Vítkovice, sídliště Poruba, secesní Přívoz... Kolem Ostravy je taky velmi pěkná příroda. Ale nejzajímavější jsou tam lidé, kteří mají osobitý charakter, řeč i humor.

Čestmír Kopecký je producent mimořádný už tím, že se zpravidla nepustí do ničeho, co osobně nepřijme za své, na čem se nemůže vnitřně podílet. Klape vám to spolu?

Počkejte, nekřivděte jiným českým producentům, kteří podporují zajímavé projekty! Ale Čestmír je opravdu výjimečný zjev. Pro něj není nejdůležitější okamžitý zisk, ale to, aby se filmy, které produkuje, snažily mapovat dobu, ve které žijeme, nebo reflektovat tu, kterou jsme prožili. Točí filmy, o nichž se domnívá, že jsou potřebné. My dva máme, myslím, společné, že oba chceme točit takové filmy, které bychom rádi viděli v kinech. Máme i podobný vkus, líbí se nám stejné filmy. Takže naše spolupráce byla výborná.

Z jeho podnětu jste natočil i svůj film podle deníků Pavla Juráčka Klíč k určování trpaslíků. Jak jste se k tomu projektu dostal?

Když v polovině 90. let vydal Honza Lukeš v časopise Iluminace ukázky z Juráčkových deníků, přečetl jsem si je celé a líbily se mi. Čestmír Kopecký, který tehdy ještě pracoval v České televizi, mi nabídl, abych podle nich natočil dokumentární film. Uvažovali jsme tehdy o cyklu portrétů českých a slovenských režisérů, kteří odešli do emigrace. A rozhodli se, že jako první uděláme Juráčkovy deníky. K dalšímu jsme se už nedostali, bylo to velmi nákladné.

Z filmu je vidět, že jste měl k Juráčkovi blízký vztah.

Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale jako dvanáctiletý kluk jsem viděl jeho Případ pro začínajícího kata a moc se mi tehdy líbil. Dodnes je to pro mě velmi pěkný film. Na Juráčkovi mě přitahuje hlavně jeho vyhrocený osobní postoj, mám pocit - a to se mi na něm zdá zajímavé - že v jeho osudu se promítl osud celé generace. Se všemi vzestupy i pády, s tím, jak byli mnozí zakazovaní a měli dlouhá období, kdy nemohli pracovat. A taky mě zaujalo, že Juráček byl nesmírně pracovitý. Kolik toho napsal a kolik věcí přímo či nepřímo ovlivnil! V jeho denících je pozoruhodný i kritický pohled na společnost, jeho zásadní mravní postoj, neschopnost dělat kompromisy v zásadních věcech. To všechno mě přitahuje.

A možná taky ta jeho upřímnost až na dřeň.

Ano, to se velmi dobře čte, ale bolestně zasahuje ty, kterých se to týká. V mnohých hodnoceních byly jeho pohledy velmi subjektivní. V tom je vždycky riziko deníků, že jsou strašně osobní v dobrém i v tom bolestném. Podle mě psal ty deníky jako osobní zprávu o své době pro zasvěceného čtenáře. Pro člověka, který o tom něco ví. Honza Lukeš má teorii - a myslím, že správnou, že to psal celý život a považoval to za jedno ze svých základních děl. Ty deníky jsou napsané překrásným jazykem, s bohatou obrazností. Když Honza Lukeš ty deníky vydával, setkal se každým, kdo je v nich zmíněn, s manželkou, přáteli, kolegy, a všichni byli natolik velkorysí, že souhlasili, aby text vyšel v původním znění jako dokument o Juráčkovi - člověku, o jeho způsobu myšlení, o jeho duševních stavech.

Zajímalo vás, že Pavel Juráček byl i významnou osobností české filmové vlny šedesátých let?

Mnoho slovenských filmařů mé generace má k té době a k její kultuře velmi pěkný vztah. Určitě i proto, že jsme začali studovat začátkem osmdesátých let, tedy po desetiletí, které znamenalo pro kulturu černou díru. Z té doby najdeme jen velmi málo zajímavých filmů, proto jsme se vraceli k šedesátým létům jako k základnímu zdroji poznání pro naši generaci. Tady vznikal i můj vztah k tvůrcům jako je Forman, Němec, Chytilová, Schorm, Menzel, Uher, Solan, Jakubisko, Havetta a další.

Vztahy mezi Českem a Slovenskem stále trvají a rozšiřují se; slovenští divadelníci, filmaři i herci tu nacházejí uplatnění, režiséři připravují společné divadelní projekty, režírují filmy; hrají tu slovenští herci, divadla vzájemně na svých scénách hostují.

Kulturní vazby mezi Českem a Slovenskem se nikdy nezpřetrhaly, například na Slovensku jsou čeští herci velmi populární, české filmy mají poměrně velkou sledovanost, lidé na ně rádi chodí, jazyková blízkost a dlouhodobá sounáležitost stále funguje. Dokonce myslím, že Slováci chodí na české filmy raději než na slovenské.

Jenže na Slovensku se vyrábí velmi málo filmů, ne?

Málo, ale tři nebo čtyři ročně se přece jen vyrobí, mají však málo peněz na propagaci, takže se o nich příliš neví.

Jste šéfem katedry režie na bratislavské VŠMU, není vám trochu líto, že "produkujete" lidi, kteří pak těžko nacházejí doma v profesi uplatnění?

To je komplikovaná otázka, na jednu stranu máte pravdu, že mladí lidí studují bez té správné perspektivy, na druhé straně máme už na škole velmi šikovné jedince, kteří točí moc pěkné filmy. Naši studenti skoro každý rok natočí snímky, které pak úspěšně cestují po celém světě a sbírají ceny na festivalech. Máme skvělé animátory - teď byl například na Slovensku dokončen film Na zdravíčko - absolventský snímek dvou studentů katedry animované tvorby. Máme taky dobré dokumentaristy, z našich absolventů možná znáte Petera Kerekese, jehož 66 sezon vysílala Česká televize. Talentů máme opravdu hodně.

Nedávno jste prohlásil, že na Slovensku "se tiše, nenápadně likviduje kinematografie". Proč tomu tak je?

Možná je to i vina naší filmařské generace. Málo jsme se ozývali, když se nám filmařům zužoval prostor. Měli jsem víc křičet, aby si to někdo uvědomil. Protestovali jsme, ale asi nedostatečně. Na Slovensku příliš brzy převážil krátkozraký pohled okamžitého zisku i v kinematografii. Nikdo se nedívá na film, ani na ostatní kulturu z dlouhodobé perspektivy.

Nesehrálo v tom negativní roli období Mečiarovy vlády?

Možná trochu taky, Mečiarovi se podařilo zprivatizovat Kolibu. Ale bohužel, nejen on, každá další vládní garnitura se ke kultuře chovala velmi podivně, macešsky. Platí to i pro tu současnou. Velký rozdíl v tom není, všichni vidí kulturu jako nutné zlo. Například teď máme nové vedení Slovenské televize a člověk by očekával, že bude podporovat původní tvorbu, ale ve skutečnosti udělalo z veřejnoprávní televize v podstatě komerční stanici. Vysílá se v ní třeba Superstar a všechny ty programy, které dělají vysoká procenta sledovanosti. Nic proti tomu, ale úplně se zapomnělo na to, že by se měly točit také dokumentární filmy, dělat kvalitní publicistika, že se má podporovat hraný film.

Jak je možné, že zrovna Slovensko, které se v některých oblastech u nás dává za vzor, nepečuje o kulturu?

Za vzor? To jsem ještě neslyšel.

Dokázali jste přece nastartovat první kroky radikální zdravotnické reformy, zavedli jste rovnou daň a podobně.

Chválíte naše ekonomické reformy, ale uvědomujete si, že ta rovná devatenáctiprocentní daň platí i na knížky a vstupenky do kina? Najednou je všechno v kultuře strašně drahé. Na jedné straně je to ekonomicky možná zajímavé, ale praktické důsledky se objevují právě především v oblasti třetího sektoru - v kultuře. Na Slovensku například zaniklo hodně kulturních instituci, Komorní opera, orchestry, teď byla zrušena Musice aeterna, klade se důraz jen na to, co je výnosné. Z perspektivního pohledu nikdo nemyslí na to, co bude.

Ale copak není jasné, že kultura dlouhodobě výnosná je, i když jinak než finančně? Přitom Slováci přece mají vysokou národní hrdost a měli by si svou kulturu hýčkat.

To se velmi změnilo. Národní povědomí na Slovensku skoro neexistuje.

Čím se živí mladí talentovaní slovenští tvůrci, když se na Slovensku točí tak málo filmů?

Pár snímků ročně se na Slovensku přece jen natočí, dělají se i dokumenty. Pokud o ně nemá Slovenská televize zájem, filmaři hodně spolupracují s Českou televizí, která je pak taky odvysílá. Vždyť i Maťo Mináč natočil v česko-slovenské koprodukci film Nicholas Winton - Síla lidskosti, který získal jako vůbec první český dokument prestižní cenu EMI. Vůbec hodně mladých odchází pracovat do Čech. Jinak se mladí slovenští filmaři se živí tak, že dělají reklamy, propagační filmy, shánějí peníze v zahraničí. Na Slovensku je to zkrátka těžší, protože systém podpory kinematografie není tak promyšlený.

Ani v Česku není dokonalý.

Možná není, ale významnou roli tu plní veřejnoprávní televize.

A teď už taky komerční televize, která vstoupila do několika filmových projektů; například do Příběhů obyčejného šílenství. Jinak samozřejmě třeba Nova vstupuje i do řady různých nepříliš kvalitních komerčních projektů, ty se asi nemohou moc počítat.

Ale není dobré je vynechávat! I tyto, řekněme, komerční filmy pomáhají udržovat povědomí české kinematografie, chodí na ně diváci, filmaři mají díky nim práci. Proto je důležité, že televize mají odvahu vstupovat do filmových projektů. Když se vám stane to, co na Slovensku, že budete chtít točit jen dobré a umělecké filmy, tak zanikne celé odvětví. Na jeden dobrý film musí vzniknout tři průměrné. Kinematografie je komplikovaná struktura, když ji začnete z nějakého konce narušovat, může být zlikvidována celá. A s tím všechno, co se za dlouhé roky vybudovalo.

To se stalo?

Na Slovensku zanikla celá materiální základna, zrušily se laboratoře a už se asi neobnoví, jejich místo okamžitě zaujala konkurence - vždyť laboratoře jsou v Čechách, ve Vídni i v Budapešti. Pokud se netočí nové filmy, nekupuje se ani nová technologie, takže nemůžete například mixovat dolby digital, pomalu se likvidují sklady kostýmů a rekvizit, které se budovaly čtyřicet let. Všechno se rozpadá, znehodnocuje. Když se patnáct let neinvestuje do údržby kostýmů a rekvizit, tak prostě chátrají. A přitom kvalitní film dokáže udělat mnoho propagační práce pro svou zemi, pro šíření dobrého jména státu. Když přijedete třeba do Polska, dobře tam vědí, že z Česka pocházejí Samotáři, Návrat idiota, znají Hřebejkovy a Svěrákovy filmy. Tahle služba se nedá finančně zaplatit. Kdyby se zaplatilo agenturám, aby udělaly pro českou image totéž, stálo by to obrovské peníze. To, že Slováci nepodporují svou kulturu a kinematografii, je špatně i proto, že by se o Slovensku mohlo daleko víc vědět.

Co by pomohlo postavit slovenskou kinematografii zas na nohy?

Dobré filmy. Prestiži filmu obecně vždycky pomohou kvalitní, zdařilá díla. A na dobré projekty jsou zas třeba peníze. Na Slovensku bohužel nefunguje způsob získávání peněz na filmy, jak se to daří u vás.

Vždyť ani tady to není jednoduché.

Jistě není, ale česká společnost je daleko příznivěji nakloněna kinematografii, jsou tu velké firmy, které ji podporují. Na Slovensku se podobné firmy mnohem víc orientují na sport. Některé výjimky sice také jsou - třeba ta či ona firma přispěje na filmovou přehlídku -, ale každý se bojí podpořit jednotlivý filmový projekt. Mezi českou a slovenskou kinematografií je také rozdíl v tradici: zatímco na Slovensku byla předválečná filmová tradice velmi malá, v Čechách už měla kinematografie fungující systém. Někdy si kladu otázku, zda bude vůbec někomu na Slovensku kinematografie chybět.

Že by ji nahradila televize?

Nejen televize, hlavně jiné kinematografie - česká, francouzská americká.

Mocný americký filmový průmysl opravdu hrozí, že zahltí evropský film vůbec, ale řada zemí si to uvědomuje, a svou kinematografii podporuje.

Každá evropská země podporuje svou kinematografii, jen Slovensko ne! Ale nad tím, co se na Slovensku dnes s filmem děje, není třeba plakat, ale začít něco dělat. A ty kroky musí být velmi rychlé a přesné, především proto, aby talentovaní mladí tvůrci mohli brzy začít točit.

Sluneční stát bude reprezentovat Česko i Slovensko na filmovém festivalu v Karlových Varech, co od toho čekáte?

Mám z toho radost. Přinejmenším proto, že ten film je opravdu ve všech složkách česko - slovenský: téma, financování, spolupracovníci. A ty společné barvy mu sluší. A co očekávám? Koneckonců - mohl by tam dostat cenu ekumenické poroty, jeden z hrdinů je přece katolík.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková