číslo 28
vychází 4. 7. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

O rodné hroudě a o Evropě

Je léto, a to mi dává naději, že vy, kteří se z města na venkov dostanete právě jen v tomto ročním období, budete mít víc pochopení pro mé argumenty. Ti druzí, kteří na venkově žijí, ti určitě budou vědět, o co mi jde.

Nešťastný střet, jenž se odehrál na nedávném nezdařeném summitu Evropské unie mezi Velkou Británií a většinou ostatních členských zemí, znovu otevřel diskusi o evropské zemědělské politice. Britům se z Bruselu vrací (v takzvaném rabatu) každoročně část peněz, které jejich vláda - jako všechny ostatní - poukazuje do rozpočtu EU. Platí to všichni ostatní. Je to tak proto, že před dvaceti lety odmítla Margaret Thatcherová doplácet na to, že britské početně slabé zemědělství nemá nárok čerpat z rozpočtu EU tolik jako agrární členské země. Tehdy byla Británie v EU ve zcela jiné (ekonomicky méně zdatné) pozici než dnes. Mně teď ale nejde o to dokazovat oprávněnost naléhání na to, aby se Británie vzdala svého dnes opravdu anachronického rabatu. Jde mi o evropský venkov. Blair na summitu argumentoval tím, že revidovat potřebuje evropská zemědělská politika, a ne britský rabat. Poukazoval na to, že podpory zemědělců, kteří v Unii tvoří maximálně čtyři procenta obyvatel, spolykají čtyřicet procent rozpočtu EU.

I u nás se s touhle argumentací britského premiéra hodně lidí ztotožnilo. Vždyť přece EU dnes potřebuje veškeré disponibilní prostředky vrhnout do tzv. lisabonské agendy, tedy do modernizace národních ekonomik, do zvyšování konkurenceschopnosti, do vědy, vzdělání, komputerizace... Prostě do všeho, co její ekonomice pomůže obstát v nelítostném prostředí globalizovaného světa. Je asi pravda, že dnes už jsou prostředky věnované v rozpočtu EU na tzv. společnou zemědělskou politiku předimenzované, ale není pravda, že slouží jen k udržování pohodlné životní úrovně zemědělců, kteří tvoří již zmíněná pouhá čtyři procenta obyvatelstva EU a produkují zboží, které je možno si laciněji obstarat jinde.

Už tzv. Agenda 2000, přijatá zeměmi EU ke konci devadesátých let, přeorientovala zemědělskou politiku Bruselu na nový cíl: na údržbu venkova. Já bych raději řekl na záchranu venkova. Protože o to vlastně jde. V obsáhlém dokumentu Agenda 2000 se zdůrazňoval význam zemědělství pro údržbu krajiny a význam evropské krajiny jako hodnoty, kterou nelze ponechat osudu. Nešlo ale jen o krajinu jako takovou. Krajina je - dejme tomu - vše mezi dvěma lidskými sídlišti. V evropské zemědělské politice jde však dnes o víc. Jde o zachování venkova jako celku. Sami dobře víme, jak český venkov nejdříve zpustošil minulý režim svými velikášskými představami o agroalimentárním průmyslu, a jak potom, po demontáži státních a družstevních velkopodniků začal venkov zarůstat do pýru, kopřiv a hloží. Od loňska radostně konstatuji přítomnost stád na pastvinách. Do té doby je vždycky někdo milosrdně posekal, a to většinou až na konci léta. Za peníze Státního pozemkového fondu, což znamená, že jsme vlastně my všichni - i lidé z měst - platili za to, aby se krajina, jež kdysi bývala odrazem tisícileté evropské kulturnosti, nezměnila v pustinu. I takové "zemědělství" jsme dotovali! A z vlastní kapsy, ne z bruselského fondu!

Teď je EU ochotna subvencovat snahu o zachování venkova jako hodnoty. Národní i evropské hodnoty. Francie už poznala dalekosáhlé důsledky vylidňování venkova. Hrozilo pozvolné zpustošení celých oblastí. Jen s pomocí evropské zemědělské politiky, tedy díky dotacím z Bruselu, se Francii podařilo odliv lidí z venkova zastavit. Dnes je ve Francii trend opačný. Lidé nesnášející město s jeho vyčerpávajícími životními podmínkami odcházejí na venkov. Mnohokrát jsem v médiích opakoval větu, kterou mi řekl švýcarský chovatel hovězího dobytka. Pásl své krávy na vysokohorském hřebeni a já se ptal proč. Jestli už i vám jsem někdy v minulosti přetlumočil jeho odpověď, tak se omlouvám. Ale stojí za to ji opakovat znovu a znovu: "Když já tady na hřebeni nebudu pást krávy, spláchnou deště půdu. Zmizí cesty, které jsme sem postavili, dole ve vsi zbyde jen pár stařečků, odejde lékař, zruší se pošta i hospoda, přestane tam jezdit autobus a v něm turisté, zruší se tedy i penzion, nakonec tam nebude nic." Pásl tam na hřebeni ty krávy jen díky obrovské státní dotaci (Švýcarsko není v EU). Jak švýcarskému státu, tak jemu to dodnes stojí za to!

Ano, venkov je víc než obdělaná půda. Jsou to vsi, komunikace mezi nimi a z města k nim, autobusy, které tam ještě jezdí, vlaky, které se ještě nezrušily, doktoři, kteří ještě ordinují, školy a v nich děti, policejní stanice a pošty a prostředí, do něhož třeba přijdou lidé z evropských měst dýchat a uvolnit se. Tam, co to důvěrně znám, jezdí Holanďané v zástupech. Nevím, jak hlasovali v referendu o Evropské ústavě. Ani nevím, zda bytostně odmítají rozšíření Evropské unie. Ale u nás se jim líbí.

Příklad, který jsem si vybral, venkov a evropská politika vůči venkovu, je jen jednou z věcí, o které teď půjde. Během britského předsednictví chce Tony Blair, snad za podpory dalších vlád, patrně i holandské, rozpoutat debatu o tom, jaká má vlastně být EU do budoucna. Myslím při tom na ty Francouze a Holanďany, kteří svým NE v referendu vyjádřili strach z "neoliberalismu" a touhu po takové EU, jež by jim poskytla záruky, že nepřijdou o své sociální jistoty. Obávám se, že dosáhli pravého opaku. V Blairových představách o EU není pro takové záruky místo.

Možná že už nedostaneme příležitost vyslovit se k evropské ústavě. Zato nás ale všechny nezdar červnového summitu EU donutí říci, jakou Evropu - tedy jakou Evropskou unii - chceme. Říci to dost nahlas bude v našem zájmu.

ZDENĚK VELÍŠEK

Redaktor České televize