číslo 28
vychází 4. 7. 2005

Tipy ČRo

Neděle 17. 7. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05
Repríza 21. července, ČRo 2, 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 525

O básni a sloganech

Co ušetřily válečné bouře a požáry po tolik věků, cizozemec do Čech přistěhovalý posléze zkazil, a za tu zkázu dal si hojně platit.

Za tímto věru nešetrným odsudkem se skrývá jistý Ferdinand Josef Lehner, papežský komoří, historik výtvarného umění a první farář v chrámu svaté Ludmily v Praze. Ta zlobná reakce byla vzbuzena tím, že dotyčný podle důstojného pána Lehnera rekonstruoval středověké klášterní kostely nedobře. Ona přímá slova se měla snést na hlavu muže, jehož datum narození bylo po staletí komoleno a namísto správného 3. února 1677 se uváděl letopočet o deset let starší. I když žil před pouhými třemi stovkami let, žádná jeho podobizna se nedochovala. Mnohý z badatelů, jdoucí po jeho stopách, se domníval, že jde o Itala, neboť už to jméno přece... Leč byl to Čech. Na svět přišel jako nejstarší syn kamenického mistra Santina, který si ovšem říkal rovněž Aichl. I on se narodil v Čechách, takže nejbližším rodinným příslušníkem, který oba spojoval s Itálií, byl dědeček Antonín Aichl, který přišel do Prahy někdy v 30. letech 17. století s úmyslem živit se tu zednickým řemeslem.

Janův otec se vysokého věku nedožil, nebylo mu ještě ani padesát let, když zemřel, a jeho syn na tom nebyl líp. Pozdější architekt světového věhlasu byl malý, chromý a hrbatý. V jednom svém dopise se namísto Santini pojmenoval sebeironicky Satan. Ani v soukromém životě příliš štěstí neměl. Byl však velmi dobře vychovaný v katolickém duchu, uměl nést svůj kříž, píše o něm historik umění Mojmír Horyna, autor monografie o Janu Blažeji Santinim-Aichlovi.

Vyučil se sice kamenictví, ale kromě toho studoval i malířství, s největší pravděpodobností u Kristiána Schrödera, jehož dceru Veroniku si vzal za ženu. Tehdy získal i nového přítele, kterým byl významný pražský architekt Jean-Baptiste Mathey. Ten ho trvale ovlivnil. A ještě něco na něj silně zapůsobilo. Gotická stavba. Na začátku 18. století sice v architektuře vládlo baroko, jenomže Santini se nemohl na gotickou stavbu vynadívat. Vzbuzovala v něm představu architektury jako konstrukce - bez ohledu na nějaký styl či právě panující módu. Když kolem roku 1696 skončil svoje učednická a tovaryšská léta, vydal se na obvyklou vandrovní cestu - sbíral zkušenosti. Prošel Rakousko, Itálii (tam si také začal říkat Santini), a putování zakončil v Římě, kde se setkal s dílem architekta Francesca Borrominiho. Jeho radikální řešení barokního prostoru, historizující tendence gotickým tónem a zpochybňování všech dosavadních architektonických pravidel na Santiniho mocně zapůsobily. Římané měli sice Borrominiho za blázna, ale mladý Čech si vzrušující zážitek trvale uložil do mysli, kde odkaz bouřlivého Itala spojil s odkazem akademicky chladného Mattheye.

A propos: proč nese rubrika titulek O básni a sloganech? To vysvětluje citát od profesora Mojmíra Horyny: Santiniho Zelená Hora je báseň. Zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.

JOSEF VESELÝ