číslo 28
vychází 4. 7. 2005

Titulní rozhovor

Ivan Kusnjer: Záleží na tom, co kdo pamatuje

Z čeho pramení vaše věrnost Národnímu divadlu? Je to věcí osobní cti, vedou vás k tomu rodinné důvody? Nebo byste jednoduše nemohl v cizině trvale žít?

Rodinné důvody už téměř pominuly - jedna dcera je středoškolačka a druhá právě končí vysokou školu, ale já žiju rád v Praze. Jistě, mohl bych sem přijíždět jen na ty premiéry, ale v Národním divadle mám angažmá a když se chce člověk cítit někde skutečně doma, musí pro to možná i něco obětovat. Ostatně dneska zpívám nejen v Národním, ale i ve Státní opeře, spolupracuji s Českou filharmonií, rozhlasovými symfoniky a orchestrem FOK - práce mám tedy v Česku dost. Mezitím si odskakuji do Španělska, Anglie, Německa nebo ještě kousek dál, vždycky tak na čtrnáct dnů nebo měsíc, a zase se rád vracím. Praha mě zkrátka po všech stránkách naplňuje něčím, co bych jinde marně hledal..

Začínal jste prý v Plzni...

Ano, u bývalé sólistky tamní opery paní Juzkové a po vystudování strojní průmyslovky jsem přešel na pražskou akademii múzických umění k profesoru Teodoru Šrubařovi. První zkušenosti jsem ale "nasbíral" v Ostravě pod vedením dirigenta Jiřího Pinkase a zejména paní Ritzové, dnešní korepetitorky brněnské opery. Ta mě vlastně učila, co to obnáší zpívat v opeře. Zkušenosti ze školy jsou totiž jedna věc a to, co vyžaduje divadlo, věc druhá. V Ostravě jsem jako zpěvák udělal své první pěvecké krůčky a musím přiznat, že někdy byly dost nervózní.

Cesta k opernímu zpěvu přes průmyslovku - není to trochu zvláštní?

Hrál jsem jako kluk na housle a chtěl vystudovat konzervatoř, ale při pádu z kola jsem si pohmoždil ruku. Průmyslovku vymyslel táta jako náhradní řešení. A že jsem doma u klavíru pořád zpíval, podle táty "hulákal", rozhodl, abych s tím šel raději k učitelům do lidové školy umění.

Za určitých okolností může být úraz vítanou událostí, když pomůže objevit velký talent. Odborná kritika vás přirovnává k známému barytonistovi Josefu Lvovi, který zpíval úplně prvního Vladislava při premiéře Dalibora. Ale kdo z nás mohl slyšet Smetanova současníka?

Že jsem přirovnáván k slavnému smetanovskému pěvci mě těší, ale vlastně nevíme, jak pan Lev zpíval, neexistuje žádná nahrávka. Téměř ve všech Smetanových operách je krásná árie pro baryton a zdá se, že tam byla vložena dodatečně. Barytonista Lev si je prostě na Bedřichu Smetanovi vydupal. Já bych asi u současného autora neuspěl a ani by mě nenapadlo něco takového po něm chtít, opera se dnes ubírá trochu jiným směrem. Tehdy to bylo jiné. Divadlo mělo obrovskou váhu a opera byla prvořadá společenská záležitost. Nebyl rozhlas, nebyla televize, byl jen kostel, hospoda, pošta, občas nějaký bál.

Díky pěvci Lvovi se všichni další barytonisté mohou ve Smetanových operách blýsknout... Považujete se za smetanovského pěvce?

Takhle bych to neřekl. V zahraničí se sice mluví o verdiovském, rossiniovském či pucciniovském pěveckém typu, ale český pěvec se musí především vyrovnat s Bedřichem Smetanou a ten psal árie úplně jinak než třeba Puccini. Na zpívání jsou Smetanovy opery nesmírně obtížné, těžší než opery Verdiho nebo Rossiniho a nám, zpěvákům nepomůže, že je zpíváme česky. Aby nám bylo rozumět, musíme zpívat jinak než jen tvořit tón, všechny konzonanty a vokály nám musí jít z pusy ven - u vyšších hlasů nastává nebezpečí, že se to všechno slije v jeden celek a nebude rozumět... Myslím, že Bedřich Smetana všechny skladatele, co jich tady u nás bylo, převyšuje. Založil tradici české opery a ve srovnání s jinými skladateli té doby je opravdu špičkovým autorem. Nicméně italské opery, které jsem studoval na stáži v milánské La Scale, jsou mi z tohoto důvodu bližší.

I když jednu a tutéž árii zpíváte třeba po sté? Čím si pomáháte, aby vás to nenudilo a posluchače to vždycky "chytlo"?

Mě zpívání doposud stále baví. Přináší mi to větší požitek než když třeba operu sleduji v hledišti jako divák. Ale při prvním vstupu na jeviště jsem vždycky mírně rozechvělý, cítím určitou odpovědnost. Říká se sice, že čím déle zpěvák zpívá, tím je klidnější. Ale vždycky to tak není.

Jak se vyrovnáváte se "zlými" postavami ve svém repertoáru - s Jagem, Mackbethem nebo třeba s násilnickým Scarpiou v Tosce?

Odborníci tvrdí, že zlé postavy mi hlasově sedí. Já osobně se považuji za lyrický baryton, ale jak člověk stárne, hlas mu zraje a tak dnes mohu zpívat v Tosce i toho Scarpiu, který je hodně dramatický, což pro můj hlas není to nejlepší. Tíhnu ale k verdiovským a smetanovským barytonům.

Nevyhýbáte se ani novinkám. V této sezóně jste například nastudoval minioperu Krapp aneb Poslední páska podle Beckettovy hry. Řekla bych, že to byl těžký a přitom ne zrovna vděčný úkol.

Zazpívat si v nějaké moderní opeře, tomu se nijak nebráním. Já si totiž myslím, že i uváděním takových kusů opera roste. A právě v těchto operách by podle mne měli zpívat kvalitní zpěváci, aby se vidělo, co autor dokázal, jestli je to dobré nebo ne. Samozřejmě hrát za sezónu patnáct moderních věcí by asi byla hloupost.

Spor mezi tradičním a moderním pojetím operních inscenací je právě dost aktuální. Pokud vím, v historickém kostýmu se zpěváci cítí zpravidla dobře. Co vy?

Pokud jde o tradici, myslím, že lépe je uvádět opery v klasické podobě než přetavené do moderny. Moderna mladé lidi možná nadchne, ale starší diváky pobouří. Záleží totiž na tom, co kdo pamatuje. Starší vzpomínají, jak operu viděli kdysi a její moderní zpracování berou jako znevážení nebo znesvěcení díla. Takhle ostře já to necítím a netroufal bych si zakazovat režisérovi to či ono, každý má právo se svobodně vyjádřit. Když divadlo vytvoří inscenační tým a ví, do čeho jde, buď to ustojí, nebo s tím má problém. Není lhostejné, jestli se představení hraje pětkrát nebo je na repertoáru pět sezón - to samo o něčem svědčí.

V posledních letech se režiséři snaží přimět i operní zpěváky k větším pohybovým výkonům. Vy jako Mackbeth třeba neočekávaně přeskočíte stůl.

Od toho je to divadlo a každý z nás se s tím musíme nějak vyrovnat. Je ovšem určitá danost - buď jsou pěvec či pěvkyně pohybově nadaní, pak to z nich režisér nějak vydoluje, nebo jde o statický typ. S tím se nedá nic dělat.

Pro každého zpěváka je největším bohatstvím jeho hlas. Jak o něj pečujete?

Nemusíte mi věřit, ale jako správný Plzeňák piju studené pivo (smích), v létě si dávám zmrzlinu a naposled jsem byl s hlasivkami nemocen před čtyřmi roky. Jinak ale se svým hlasem zacházím velmi šetrně, denně cvičím, aby mi "neusnul", a jedině o prázdninách čtyři až pět týdnů nezpívám vůbec.

Dovedete si představit život bez zpěvu?

To je záludná otázka. To víte, že jednou všechno skončí a člověk by se na to měl připravit. Zatím se snažím zpívat, to znamená, že musím stále cvičit a udržovat si hlas na určité úrovni, aby to bylo k poslouchání.

Jak to každodenní cvičení snáší vaše okolí? Myslím rodinu a sousedy.

To se jich musíte zeptat... Doma si na to už zvykli a se sousedy nemám problém, protože bydlím ve starém, téměř gotickém domě, kde jsou zdi velice silné. Samozřejmě mám svou pracovnu, kde se připravuji a kde také vyučuji své žáky z akademie. S mladší dcerkou se vždycky dohodnu, jak to bude, aby i ona měla klid a čas na učení. Den je pro mne moc krátký, čas rychle letí a já se nemohu ničím zdržovat. Kdybych měl platit inkaso, odpovídat na různé nabídky a vyřizovat všední záležitosti, to by to vypadalo! Tohle všechno má na starosti moje žena a jen díky tomu se já mohu věnovat jen své hudbě. Mám fantastické zázemí a proto jsou mé výsledky na té úrovni, na jaké právě jsou.

Jak se bráníte stresu?

Neřekl bych, že žiju ve stresu. Ve stresu je spíš moje okolí, ale já ne.

Vaše profese je výlučná. Mnohé pěvkyně i pěvci se nebrání bombastické reklamě, jsou neustále v záběru kamer a každý jejich krok přetřásají na stránkách bulvárních časopisů. Lze se takové dotěrnosti ubránit?

Je to asi vždycky otázka nabídky a poptávky a v mnoha případech jde hlavně o komerci. Já nic takového nevyhledávám a žádným bulvárem jsem nebyl - až na nějaké maličkosti - vláčen. Žiju jiným způsobem a abych chodil načančaný v růžovém klobouku a měl zlatě nalakované nehty - to považuji za nesmysl. Někdy se pousměji nad tím, co všechno může čtenáře zajímat. V podstatě je to důležité jen pro ty noviny a jejich prodej.

Máte nějaké koníčky?

Nejprve začnu naším Kubou, což je zlatý kokršpaněl. Jakmile to jde, odjíždíme s ním na chalupu, kde se psisko pořádně vydovádí. V Praze kvůli němu držíme služby. Já Kubu venčím ráno, moje paní odpoledne a dcera večer, když se odněkud vrací. Já ale hlavně chodím na houby a na ryby, chytám pstruhy. Sezóna začala už v dubnu, ale já se bohužel letos k vodě ještě nedostal. Snad si konečně udělám čas a hodím do vody třpytku - my, rybáři, říkáme "plech". Doufám, že chytnu pěkného pstruha! Vodu mám moc rád, snad proto, že jsem narozen ve vodním znamení Štíra. Mně stačí vycházka kolem vody, abych se fantasticky uklidnil. Něco přitéká, něco odtéká, šumí... Svého času jsem dokonce jezdil v kánoi Berounku, Sázavu a Vltavu, ale to už je hodně let, dcerky byly ještě malé. Dneska se už nesejdeme a už bychom se ani do jedné lodě nevešli. Já bych kánoi zaplnil a ostatní by asi museli plavat kolem, s léty už člověk není tak pružný. (smích)

Díváte se úkradkem na hodinky...

Za chvíli mám totiž hodinu španělštiny.

Zkraťme to tedy. Řekněte mi ještě něco o nadačním fondu, který vedete. Z jakého podnětu vznikl a jaké má poslání?

Fond Fatum, Osud, jsme založili s manželkou v roce 1998, když se zabil můj bývalý spolužák z AMU a zůstaly po něm tři malé děti. Pomáháme dětem a rodinám po umělcích, kteří předčasně zemřeli nebo nemohou z různých důvodů vykonávat svoji profesi. Vymýšlíme různé akce. Když se například v Praze koná přehlídka českých a moravských operních domů, končí závěrečným galakoncertem, jehož výtěžek je určen právě postiženým rodinám. Spolupracujeme přitom s organizací Jednota hudebního divadla.

A ještě vaše nejbližší aktivity. V rámci Pražského jara jste zpíval v břevnovském klášteře mši Ecce Homo od Jana Hanuše a v programu Pražského podzimu je Polní mše Bohuslava Martinů, při níž vystoupíte jako sólista s rozhlasovými symfoniky.

Letos jsem už měl několik koncertů také s Českou filharmonií a plánujeme další, ale i když ve své podstatě nejsem pověrčivý, nerad mluvím o tom, co teprve bude.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto CHAD EVANS WYATT