číslo 29
vychází 11. 7. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

O zdánlivé nesrozumitelnosti

Čas od času se mi stane, že se musím konfrontovat s nějakým svým vzdorovitým studentem. Tedy - on vlastně nevzdoruje ani tak mně osobně, jako spíše nějaké obecněji uznané hodnotě, klasickému dílu či myšlence, kterou třeba my ostatní obdivujeme právě proto, že ji lze uplatňovat i po staletích. K vyřešení celé té napjaté situace však zpravidla stačívá málo, často jen ponouknout onoho studenta k tomu, aby úsilí, jež věnuje své vzdorovitosti, použil k důkladnějšímu ohledání dotyčné myšlenky či díla. Ukáže se pak obvykle, že pravdu mají jaksi oba, že klasikův dobou prověřený názor dospěl k obecnosti, která do sebe dokáže zapovzít i speciální názor studentův. Student pak bývá s novým stavem věcí spokojen, neboť mu v podstatě nešlo o to klasika popřít, ale "otlouci si parůžky" myšlenek, nezadržitelně rašících z mladé mozkovny.

Ale proč že vás nudím pedagogickou zkušeností. Je to tak: nedávno jsem se dočetl, jak se jiní vysokoškolští studenti vyjadřovali v jakési anketě k některým "složitějším" literárním klasikům. Dosud obecně uznávaná díla u nich nedošla obliby, neb jim připadala nudná, nesrozumitelná, zmatená, potažmo nečitelná. V některých případech přitom šlo o autory, kterých si já sám velmi vážím, a tak mně celá ta anketa, jakož i její zamýšlený smysl, poněkud hnuly žlučí. Paradoxně především proto, že se zmiňovaní autoři kdysi i mně jevili takovými, ale neodvážil bych se jít s tehdejším pocitem takříkajíc mezi lidi. Jednoznačně jsem si tehdy pomyslel, že na ně ještě "nemám" a čekal jsem, zdali se s nimi časem čtenářsky nějak neporovnám. Dodnes si ostatně nejsem jistý přesným významem leckterého díla, ale jsem přesvědčen, že jeho působivost je zapříčiněna i jistou mírou jeho nedopovězenosti, tajuplné nevysvětlitelnosti.

Náš světově ceněný fotograf, výsostný umělec Josef Sudek, se ve vzpomínkách svěřil s tím, jak v mládí poprvé slyšel Janáčkovu hudbu a nerozuměl z ní ničemu. Řekl si tehdy jen tolik, že na té hudbě ale musí cosi být, když ji uznávají všelijací vzdělaní lidé, a to po celém světě. A tak ji poslouchal dále a stárl a sbíral zkušenosti a zase poslouchal. To, že se nakonec stal prostřednictvím některých svých fotografických cyklů svého druhu interpretátorem Janáčkovy hudby, dnes bereme za samozřejmost.

Inu, domnívám se, že když něčemu nerozumíme hned, neznamená to, že jsme odsouzeni k neporozumění. Hořce si to připomínám například na místech, kde jsem vystaven účinkům dosti pitomé hudby, aniž bych ona místa mohl rychle opustit bez újmy na zdraví. Asi jste si totiž sami všimli, že poslední dobou kdosi nechal takovou vlezlou muziku vlézt i do čekáren ordinací či dálkových autobusů. Síly, vládnoucí současnosti, nám zkrátka průběžně a nepřestajně vnucují to umělecky a myšlenkově nejjednodušší, nejméně provokující k přemýšlení. Dělají z nás hlupáky a opravdové hlupáky ubezpečují o tom, že jejich hloupost je normálem, a tudíž je i směrodatná. Výše vzpomenutých klasiků si pak bezejmenní tvůrci podoby naší doby neváží i proto, že dobře vědí (ale spíše jen tuší), že právě klasikové prostřednictvím svých myšlenek usvědčují ty jejich z mladické pitomosti.

Jaroslav Vanča

Autor je scenáristou a pedagogem FAMU