číslo 29
vychází 11. 7. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Dolní Kazimierz - město turistů a umělců

Dolní Kazimierz je malé městečko na středním toku nejpolštější polské řeky Visly. Je malé svými rozměry, ale velké památkami a historií, která se přes něj valila se zničující neúprosností. Obyvatelé Kazimierze na vlastní kůži zažili všechny velké evropské pohromy: nájezdy Švédů a Tatarů, pogromy a řádění nacistů.

V Dolním Kazimierzi je všechno trochu jinak. Hosté bydlí v lázni, tedy v bývalých městských lázních, na jídlo nebo na koncert se chodí k holiči, přesněji řečeno do baru U holiče, což je skutečně někdejší kadeřnictví, a noviny se kupují v pekárně - ta je opravdická. Stánky s novinami a časopisy totiž otevírají pozdě ráno a zavírají brzy odpoledne, a tak si pan pekař vzal tisk jako doplňkový prodej.

Náměstíčko vypadá jako kulisa z pohádkového filmu. Těsně vedle sebe tu našly místo dřevěné domky se šindelovými střechami karpatského stylu i měšťanské domy s bohatě zdobenými fasádami, atikou a podloubím. Na náměstí je mumraj. V rohu koncertuje houslové trio konzervatoristů, u kašny napájí vozka unavené koně, o kus dál prodávají obrazy místní umělci a uprostřed vystupují eskamotéři.

Tento čilý ruch dnes vyvolávají hlavně turisté, kteří sem přijíždějí z celého Polska i ze zahraničí. Dříve byli hlavním zdrojem bohatého společenského života tohoto městečka sami jeho pracovití obyvatelé - polští zemědělci a židovští obchodníci. Společně vybudovali bohaté město - o tom svědčí veliké a výstavné špejchary, které jsou místní raritou. V některých najdeme muzea, z jiných jsou dnes hotely. Jsou to budovy, které původně sloužily jako sklady zboží. Kazimierzané pěstovali a prodávali zemědělské plodiny - většinou obilniny, ale vařili tu také pivo. A to vyváželi s obilím a moukou na lodích po Visle až do Gdaňsku. "Němci si naše pivo nemohli vynachválit, takže asi muselo být opravdu dobré," říká místní rodačka a znalkyně historie Elžbieta Grzelaková.

"Lodě přivážely zpět jiné druhy zboží. Obyvatelé Kazimierze proto hodně cestovali za obchodem, nejen po Polsku, ale i do jiných zemí - většinou se vydávali do Španělska. Právě odtud máme v kostele kurdybany - takové kožené koberce, které přikrývají dolní část každého oltáře. Jsou to velmi cenné starožitnosti pocházející z Córdoby. Jde o vydělávanou kozí kůži s vylisovanými vzory, obarvenou rostlinnými barvivy. Zlatý věk Kazimierze - to bylo 16. a 17. století. Po švédských nájezdech v 17. století začalo naše město upadat. Po prvním nájezdu Švédů se ještě měšťané snažili obnovit a pozvednout obchod, při dalších nájezdech ale Švédové zničili zámek a město se už nikdy úplně nevzpamatovalo," říká paní Grzelaková.

O obnovení středověkého rázu se zasloužili umělci. Kazimierz je dnes stálým nebo přechodným domovem stovek polských hudebníků, galeristů a samozřejmě malířů. "Kazimierz je spojen se světem umělců. V období mezi první a druhou světovou válkou tady bydlel malíř, který naše město proslavil. Jmenoval se Tadeusz Pruszkowski. Byl rektorem Akademie umění ve Varšavě a přijížděl sem i se svými studenty. Naproti zámku si postavil monumentální kamenný dům. Byl to trochu excentrik. Měl hodně peněz - už tehdy k nám létal vlastním letadlem. Jeho studenti pak šířili slávu našeho města a Kazimierzi se začalo říkat mekka polského malířství," vypráví paní Grzelaková.

Malíři, novináři, spisovatelé, básníci a filozofové založili spolek přátel Kazimierze. Jeho posledním velkým počinem je obrovské plátno, které snoubí témata Shakespearových her s místními motivy. Obraz vytvořilo 17 umělců za jeden měsíc. Věnovali ho Kazimierzi. "Silná náklonnost zdejších lidí k jejich městečku tady není ničím výjimečným ani novým," potvrzuje paní Ewa Koral - Piesio, majitelka vyhlášené Staropolské restaurace. "V tomto domě býval zájezdní hostinec - poštovní dostavníky tu přepřahaly koně, zastavovaly tady všechny kočáry a povozy. Má rodina v roce 1887 dům koupila. Dědeček rozuměl potřebám města, vyšel vstříc jeho problémům a poskytl městu část prostor. Byl tu zároveň náš byt, pošta a potom i školka. Neplynuly mu z toho žádné výhody, ale byl to polský vlastenec, cítil se obyvatelem tohoto města a chtěl mu pomoci."

MARTIN DORAZÍN