číslo 29
vychází 11. 7. 2005

Titulní rozhovor

Hana a Petr Ulrychovi:
Tabu bychom měli přijímat sami

Jsou u vás takové zvukové zkoušky pravidlem?

Hana: Ne, pravidlem to není. Většinou jsou kratší. Když ale hrajeme v sále, který neznáme nebo kde už jsme dlouho nevystupovali, musíme všechno vychytat. Dnes taky hrajeme zase po delší době - proto ta důkladná zkouška zvuku. Vždycky chceme všechno dělat co možná nejlíp. Jsme akustická a hlavně atypická kapela, tak si musíme nástroje a zvukovou aparaturu dobře připravit.

Je zvukař při vašich vystoupeních hodně důležitou osobou?

Petr: Určitě! Dnes jsou vystoupení tlumočena prostřednictvím mikrofonu a zesilovače, takže zvukař sehrává velkou roli. Ale pořád je podstatné to, co jde z nás; to je jasné.

Jste brněnská dvojice, přitom ani jeden z vás se v Brně nenarodil...

Petr: Stěhovali jsme se kvůli angažmá našeho tatínka Jaroslava Ulrycha, který byl operním pěvcem. Pamatuji si obě naše předbrněnská bydliště - Hradec Králové, kde jsem se narodil, a Liberec. Hlavně ten Liberec na mě hodně zapůsobil - je to úplně jiné město, než Brno. Liberec a jeho lesy (bydleli jsme u lesa) se do mě natrvalo zapsaly. Když jsme se přestěhovali do Brna, bylo všechno jiné. Brno je víc na jihu, i lesy tady jsou jiné. Víte, já jako městský člověk jsem po lesích vždycky toužil. A zůstalo mi to dodnes.

Hana: Já už si naše jiná bydliště nepamatuji, protože jsem se do Brna přistěhovala coby roční dítě.

Brno a jižní Moravu jste ale brzy vzali za své.

Petr: Určitě, mě jako autora jižní Morava podstatným způsobem ovlivnila. Uvědomil jsem si, že mě to táhne ani ne tak k západní hudbě, jako spíš k té východní. Na Moravě se přitom tyhle dva hudební vlivy střetávají. Myslím si, že moravský folklor je v etnické hudbě mimořádným zjevem.

Jsou lidé, kteří říkají, že moravská (a slovenská) hudba je bohatá na melodie a zajímavé harmonie, zatímco česká lidová hudba je daleko chudší. Co vy na to?

Petr: Já si myslím, že to není pravda. Jsou to dva svébytné kulturní proudy, svébytné hudební vlivy. Moravská muzika je orientovaná spíše na východ, česká hudba je úplně jiná. Je ovlivněna barokem, celou západní hudební kulturou. Tenhle rozdíl je podstatný, promítá se i v současnosti, a to i do populární hudby.

Jak často jste chodili na operní představení, ve kterých vystupoval váš otec?

Hana: Já pořád! Od svých pěti let jsem byla minimálně dvakrát týdně v opeře.

Petr: Já jsem na operu nechodil tak často jako Hanka, ale i tak jsem býval v divadle dost často. A můžu říci, že to ve mně zanechalo otisk, který už nikdo nesmaže. Opera je pro mě třeba zdrojem melodií, které skládám. A překvapivě mě právě opera dovedla k folkloru. Stalo se to prostřednictvím Leoše Janáčka, v jehož melodiích jsem folklor jako malý možná tušil a objevil ho v nich později, když jsem se blíže seznámil s oběma: s Janáčkem i moravskou lidovou písní. A vlastně vůbec s východní hudbou.

Zachovaly se některé otcovy nahrávky?

Hana: Ano. Máme štěstí, že jsme jich od vynikajícího operního pěvce Richarda Nováka získali hned několik. A teď jsme se dozvěděli - díky Českému rozhlasu - že tatínkových nahrávek existuje víc, než jsme si mysleli. Má je pan Miloš Štědroň a já už se moc těším na to, až je od něho získám.

Jak váš tatínek prožíval vaše hudební začátky?

Hana: On je příliš neprožíval, protože nám moc nefandil. Věděl totiž, že pohybovat se ve sféře populární hudby není žádná legrace. Spíš se snažil, někdy i docela legračním způsobem, nám v naší hudební dráze zabránit. Jak ale vidíte, nepovedlo se mu to.

Petr: No, otec se sice tvářil, že nám nefandí, ale myslím si, že když jsme měli nějaké vystoupení, byl na nás pyšný. Bohužel nežil tak dlouho, aby mohl sledovat naši pozdější hudební dráhu.

Jaké byly ty legrační způsoby, které proti vašemu muzicírování tatínek uplatňoval?

Hana: Tatínek nás měl rád a chtěl nás ušetřit zklamání. Tak nám říkával, co děláme špatně a co musíme zlepšit. Nikdy nás nikde neprosazoval, nikdy nám neumetal cestičky. Já mu za to jsem dodnes vděčná.

Petr: Otec byl opravdu mimořádným talentem a mimořádným, především janáčkovským pěvcem. Bohužel ale prožil vrchol kariéry v padesátých letech, kdy neměl šanci se dostat do světa. Když viděl, že se s Hankou dáváme na muziku, měl strach, abychom si taky neprožívali podobná zklamání. Tak třeba poslal Jiřímu Černému dopis, ve kterém píše, že Hanka je hlasový průměr, ale já že jsem absolutní podprůměr, že bych měl dokončit školu a věnovat se letectví. Ať prý nedělám něco, na co nemám!

K opeře vás to (podle tátova vzoru) netáhlo?

Hana: Ani ne. Dělala jsem sice zkoušky na konzervatoř, to ale bylo proto, že jsem se obecně chtěla učit zpívat. Neměla jsem v úmyslu provozovat operu, spíš jsem mířila k tomu, co dělám dnes. Nakonec jsem tedy byla docela ráda, že mě na konzervatoř nevzali. Moje cesta se přece jenom měla ubírat jinudy.

Petr: Mě to k opeře táhlo spíše jako autora. Myslím si, že jsem tyto vlivy zúročil ve filmové hudbě a pořád je zúročuji v muzikálech, které děláme v Městském divadle v Brně.

Když jsme u toho: se svým pojetím Nikoly Šuhaje jste přišli dřív než Divadlo Na provázku. Když pak Provázci vyrukovali s Baladou pro banditu, co jste tomu říkali?

Petr: To bylo o fous, o půl roku nebo o rok. Tyhle dva projekty vznikaly nezávisle na sobě. Když přišla Balada pro banditu, bral jsem to jako fakt. My jsme šli svojí, nezávislou cestou. Balada pro banditu v Divadle Na provázku šla zase jinou cestou. Obě představení oslovila svůj okruh posluchačů. To je všechno.

Hráli a zpívali jste někdy na Podkarpatské Rusi?

Hana: Hráli jsme tam jednou. Bylo to v roce 1984 na nádherném festivalu v Užhorodu. Skvělé publikum, skvělý zážitek! K Podkarpatské Rusi mám - díky Nikolovi Šuhajovi i tomuto vystoupení - vztah velmi blízký. Vždyť naše představení Nikoly Šuhaje jsme hráli více než třistakrát!

Na vaší nahrávce Nikoly Šuhaje loupežníka hraje i Orchestr Gustava Broma; jak jste k sobě přišli?

Hana: S Orchestrem Gustava Broma jsme začali spolupracovat v roce 1968, v době, kdy měl Petr zákaz kvůli písničce Zachovejte klid. Nemohli jsme se tehdy nijak veřejně prezentovat a pan Brom nás vlastně vzal pod svá ochranná křídla. Ta spolupráce byla určitě zajímavá, vždyť Orchestr Gustava Broma hrál v té době ve hvězdném obsazení. Myslím si, že nám tahle epizoda hodně dala: já jsem si třeba zazpívala úplně jiné věci než předtím a potom.

Petr: Přínos to pro nás mělo obrovský, poznali jsme něco, s čím bychom se asi jinak nesetkali. Výbornou muziku a spoustu vynikajících muzikantů.

Nedávno vám v reedici vyšla alba Ententýny a Příběh. Vyjádřili jste se, že obzvláště Příběh je ve vaší tvorbě klíčovým albem. Proč?

Petr: Potkali jsme se s tvorbou Vladislava Vančury a to je vždycky obrovský zážitek. Deska vznikla na motivy knihy Markéta Lazarová. Když jsme studovali, patřila tahle kniha k naší povinné četbě. Vzpomínám si, jak jsme si vždycky někde pořídili obsahy povinných titulů, učitelé nás z toho vyzkoušeli a tím to pro nás bylo odbyté. K Markétě Lazarové jsem se ovšem od té doby neustále vracel a vracím se k ní pořád. Nad všemi těmi nádhernými básnickými větami mi neustále zní několik slůvek. Třeba: Hlavu výš, Markéto, hlavu výš! Tak to zní i v jedné z našich písní.

Příběh je zajímavý i hudebně!

Petr: Myslím si, že je to náš vrcholný hudební projekt, kde jsme si zaexperimentovali s bohatým nástrojovým obsazením a přechody od jednoho hudebního stylu ke druhému. To album ale vyšlo v roce 1987 a bohužel tak trochu zapadlo v blížících se společenských změnách. Podobné to bylo i s Hančinou deskou Tichý hlas, která se natolik líbila například Janu Skácelovi, že k ní napsal průvodní text.

Nynější reedice Příběhu vyšla na dvojalbu společně s Entenýny.

Hana: Ta kombinace není náhodná, i elpíčko Ententýny je pro nás hodně důležité. Vyšlo asi deset let před Příběhem a touhle deskou vlastně začínaly Javory. Po období bigbítu jsme našli charakteristický zvuk naší doprovodné kapely, a to tenkrát ve střídmém nástrojovém obsazení.

Dá se o vás říci, že jste filmovými fanoušky?

Hana: O mně určitě ano. Jsem moc ráda, že Česká televize vysílá na druhém programu v rámci Filmového klubu spoustu krásných filmů. Ty si nenechávám ujít, nedávno jsem tak například znovuobjevila krásu polských filmů. Jsem ale i fanda českých filmů. Z poslední doby se mi moc líbilo Hřebejkovo Horem pádem.

Petr: Z české tvorby mám rád především filmy Františka Vláčila. Z filmů posledních let se mi líbil například Řád pana režiséra Hviždě. Možná jsem v tomhle konzervativní, ale mám rád takové filmy, které v sobě nesou nějaké poselství. Nedávno jsem viděl například ruský film Kukuška a ten na mě opravdu zapůsobil. V tomhle ohledu jsem asi rusofil. Mám rád ruské filmy a velmi se mi většinou líbí i jejich skvělá hudba.

I vy skládáte filmovou hudbu.

Petr: Filmovou hudbu jsem si vždycky přál skládat. Mám pocit, že oproti písničkám nabízí komponování filmové muziky daleko větší šíři možností k vyjádření toho, co by člověk chtěl říct.

Ke komponování filmové hudby vás údajně přivedla legendární česká režisérka Hermína Týrlová.

Petr: Ona tenkrát pracovala ve Zlíně, měla tam takový malinký domeček. Zlín je vlastně podhůří Valašska a Valašsko je folklorní kraj. Paní Týrlová hledala regionálního autora, který by jejím filmům dokázal dát nádech moravského folkloru. Tak mě oslovila a já jsem ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) napsal hudbu k řadě snímků. A hezkých - myslím si, že to zdaleka nebyly filmy okrajové. První film, který jsem s Hermínou Týrlovou udělal, byl Jak si Jakub naposledy vystřelil.

Ve filmu O statečném kovářovi jste se sešli s Jiřím Suchým.

Petr: Ano, to bylo jednou, i když bych si býval přál v této spolupráci pokračovat. Ta spolupráce s Jiřím Suchým probíhala na dálku, Suchý dodal text, mně se líbil a zhudebnil jsem ho.

Skladatelé a aranžéři dnes často pracují s počítači. Co vy?

Petr: Dnes už objevuji jejich přínos, ještě před nedávnem jsem je ale odmítal a zavrhoval. Postupně přicházím na to, v čem mi může počítač pomoci. A neplatí to jenom o skládání. Jsem přívržencem technických novinek obecně, třeba internetu. Myslím si, že takové záležitosti mají smysl, jenom se musejí používat s rozumem a lidsky.

Komunikujete přes internet se svými fanoušky a posluchači?

Petr: Zatím ne a asi na to ani nebudeme mít čas. Myslím si ale, že takové věci mají své místo a jsou stále důležitější. Vidím to třeba u svých dětí, které neustále chatují. Píší si třeba s nějakým Indem a posílají si vzájemně i svoje fotografie. Já mám ale moc práce, než abych se takovým věcem věnoval také. Ostatně - ani by mě to nebavilo: když trávím třeba čtyři hodiny pracovně u počítače, je toho dost. Mládež dokáže trávit u počítače bez přestávky mnoho a mnoho hodin, což je, myslím si, nesmyslné.

Hana: Já zatím taky s našimi fanoušky přes internet nekomunikuji. V budoucnu se ale budu snažit. Slibuji!

U Supraphonu vám v těchto dnech vychází bilanční dvojalbum s písněmi z let 1964-1997, které jste si nadělili, dá se říci, ke společným jubileím.

Petr: Vloni jsme slavili takové zvláštní výročí: dohromady nám bylo 115 let. To už je důvod, aby se člověk zamyslel a ohlédl, obzvlášť když z oněch 115 roků jsme jich 80 strávili společným hraním a zpíváním. Má to dvě strany mince. Ta první, méně příjemná: na koncertech mám stoličku pro případ, že by mě zradila záda. Ta druhá, příjemnější: za celou tu dobu jsme nashromáždili spoustu písniček. Máme už i novou kolekci, tu připravujeme k vydání někdy kolem Vánoc.

A něco k nynějšímu bilančnímu dvojalbu?

Petr: Musím říci, že jsem za ně moc rád. Nejrůznějších výběrů našich písní vyšla už řada, ale tady snad poprvé nejde jen o byznys. Editor dostal volnou ruku a využil ji nad očekávání! Vybral opravdu to, co nás charakterizuje ve všech etapách naší hudební dráhy.

Na albu jsou i zajímavůstky, například písnička z představení vašeho divadelního souboru Divadlo bez tradic z roku 1964...

Petr: Ta písnička se jmenuje Osudu kolo se nedotočí a je z představení, ve kterém jsme parodovali kosmonauty a kosmonautiku a báječně nám to procházelo. Hanka mi tam tenkrát zpívala druhý hlas. V té době jsem ještě netušil, že budu bratrem sestry, která umí krásně zpívat!

Odmítla někdy sestra vaši písničku?

Petr: Stalo se to mockrát a stává se to pořád; Hanka má vždycky svobodnou volbu, jestli se mé písničky ujme nebo ne. Přitom má velmi vysoké nároky. Nejvíc toho odmítala v mém "ekologickém" období, kdy jsem se zabýval jakousi světovou tematikou. Psal jsem ve stylu, který tenkrát fungoval a dnes už se skoro nevidí - nazval bych ho čítankovým idealismem. Od něj jsem se ale dostal zpátky k niterným záležitostem a to už Hanka zase jakžtakž snáší.

Před časem jste se vyjádřil, že ideální v lidském soužití by byla kombinace dovoleného se zakázaným. Můžete to vysvětlit?

Petr: Neuznávám názory, že svoboda spočívá v tom, že je všechno dovoleno. Nejsem příznivcem nějakých konkrétních náboženství, ale mám za to, že existují věci, které jsou tabu. Pokud všechna témata otevřeme, asi nebudeme v rovnováze. Nejde přitom o zákazy: tabu by měl člověk přijmout sám. Měl by sám přijít na to, co nechce dělat. V tom je přece svoboda.

TOMÁŠ PILÁT

Foto Jarka Šnajberková