číslo 30
vychází 18. 7. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Trocha morálky člověka nezabije

Trocha morálky člověka nezabije, řekla jsem si v duchu, když jsem si přečetla, jak premiér Paroubek litoval, že ho naši průmyslníci v hojném počtu nedoprovázeli do Číny, "neschopni z ideologických důvodů využít obrovských možnosti", které nabízí export do Pekingu. Současně konstatoval, že na připomenutí porušování lidských práv v Číně mu v průběhu schůzky s čínským prezidentem nezbyl čas. Bylo to pragmatické, vrcholně účelové jednání. Teď nám jde o kšeft, na morální zásady a ideály proto kašleme, říká tím náš premiér a určitě s ním souhlasí mnoho takzvaných kapitánů průmyslu i politiků, kteří se chtějí zalíbit svým voličům.

Podobně pragmaticky a shovívavě se mnozí politici v třicátých letech minulého století dívali i na hitlerovské Německo a klidně dodávali do této země všechny možné výrobky a suroviny, takže "cirkus plechový" byl nakonec báječně vyzbrojen a vojáci na obou stranách fronty často stříleli zbraněmi stejné značky. Skoro všichni souhlasili také s tím, aby se v roce 1936 konaly v Berlíně Olympijské hry, na kterých chtěl Hitler představit či "zviditelnit" svoji Třetí říši, její organizovanost a sociální úspěchy. Podařilo se mu to - přes protesty některých "přílišných idealistů", intelektuálů, spisovatelů a umělců se olympiáda v Berlíně přece jen konala, stejně jako se v roce 2008 budou konat Letní olympijské hry v Pekingu.

Před několika lety vznikly ve světě, ale i u nás, organizace, které připomínají politikům a sportovcům, že Čína je nadále totalitní stát se statisíci politickými vězni, že je třeba na toto bezpráví upozorňovat a nepřímo tím vytvářet tlak na čínskou vládu. Třeba proto, aby nadále nedržela v žalářích studenty, kteří před patnácti lety přežili masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu. Jako členka Výboru za konání Letních olympijských her v demokratickém státě jsem se před dvěma lety ptala jednoho čínského režiséra, který byl v Číně sedmnáct let ve vězení a dnes žije v exilu, jak bychom měli postupovat. Poradil nám, abychom sportovce přiměli k odmítnutí alespoň těch soutěží, které se budou konat na sportovních stadionech, na nichž se popravuje a popravovalo. Čínské vedení by mělo být srozuměno s tím, že veřejnost ví o krutostech, které se tam dějí. A turisté a novináři, sledující perfektní nástupy čínských sportovců a nadšené davy s vlaječkami, by si zase měli uvědomit, že jásání s třepetalkami v rukách je v současné Číně povinné, podobně jako bylo povinné u nás před dvaceti lety, a že to není důkaz radostného života čínského lidu.

Snad podobné "protesty" a nediplomatické otázky, svědčící o tom, že přece jen existuje něco jako veřejné mínění, trochu zmírní utrpení stamilionů lidí, kteří v dnešní Číně žijí. Vím, že moje uvažování není příliš racionální, není pragmatické, vím, že Česká republika politickou situaci v Číně nezmění, ale přesto si myslím, že připomínat hříchy druhému, dokud je nepřizná sám, je správné. A má se to dělat, i když to není v zájmu našeho obchodu a třebaže to napřesrok neocení všichni voliči. Morální zásady a přesvědčení, které jsme jako jednotlivci i jako společnost přijali, přece neplatí jen pro čtyřleté volební období.

Jiřina Šiklová

Autorka je socioložkou