číslo 30
vychází 18. 7. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Každý máme svého boháče

Také máte radost, když se dozvíte, že máme u nás zase o několik miliardářů víc? U milionářů už je to samozřejmé, tam jsme si na to zvykli a jejich počet nám pravidelně oznamují žebříčky v obrázkových časopisech a přílohách deníků. Ale miliardářů není nikdy dost. Člověka se zmocní pocit hrdosti, že tak malá země, jako je ta naše, má tolik boháčů. Zejména proto, když víme, že spolu s boháči bohatneme i my všichni, protože to je jedna ze zákonitostí moderní ekonomiky. Prostě to cítím, ten den, kdy dostanu přidáno - už zase nějaký boháč trochu víc zbohatl!

Četl jsem nedávno v jednom pražském deníku názor jejich přispěvatele o bohatých. Požadoval snížení daní bohatým, protože chudí by získané peníze stejně okamžitě spotřebovali, zatímco lidé s vysokými příjmy osobní spotřebu zvyšovat nepotřebují a ani nebudou. Získané peníze budou investovat a podporovat růst ekonomiky.

Nerad bych naletěl šprýmaři, který tak šikovně ovládá ironii, ale protože mám zkušenosti s ironií, vím, že devadesát procent čtenářů vzalo jeho slova tak, jak jsou. A komentář redaktoři nepřipojili. Hrdost na miliardáře zasahuje téměř všechny vrstvy obyvatelstva. Koupil jsem si noviny a jejich čtvrteční příloha je téměř celá věnována boháčům, jejich vlivu, moci, jejich penězům, jejich slávě. V anketě odpovídají celkem rozumní lidé na otázku, jestli je pro společnost prospěšné, když má boháče. Už položení takové otázky napovídá, že se nám všem něco stalo s hlavou. A o pár stránek dál najdete obrázek, jak má vypadat a podle čeho se pozná bohatý muž. Abych se okamžitě nezbláznil, musím tuto žurnalistickou perlu považovat aspoň chvíli za parodii. Je to však vážně míněné psaní o hvězdách a celebritách, naprosto běžné v našem tisku.

Člověk se ptá: jaká je to choroba, která postihla náš mozek? Víme, že svět nemůže pokračovat dál stejnou cestou jako dosud, jinak zničíme přírodu, zdroje energií, planetu, a přesto chceme být bohatí, ještě bohatší než dřív. Ten, kdo měl fotoaparát, chce kameru. Každý chce drahé auto, bazén. Všichni chtějí žít jako boháči. A média ochotně staví bohatství na oltář, vytvářejí modely, podle kterých má většina jednat.

Ta choroba je velmi podobná schizofrenii. Víme, že šest a půl miliardy lidí nemůže žít jako Donald Trump, a přesto se o to chceme pokusit. Tuto nemoc v nás pěstují a rozšiřují politici, jim přisluhující kulturní a vědecké elity a média. Kdy naposled nějaký politik zkusil promluvit o skromnosti? O potřebě změnit kritéria, podle kterých můžeme žít slušně, důstojně a konec konců: zůstat vůbec na živu. Protože jde o život.

Právě naopak: politici nás směřují k nesmyslnému cíli. Z těch, kdo jsou u moci, všichni bez výjimky. Proto brzy přestanou lidé chodit k volbám úplně. Jak říká Václav Bělohradský: "Mohou si vybrat jen mezi různými způsoby jak jít k nesmyslnému cíli, ne odmítnout ten cíl sám." Odhaluje se, že svoboda, kterou nám slibovali, je klam. Je to svoboda jen uvnitř proudu, který nás táhne s sebou, aniž bychom se mu mohli bránit. Taková svoboda je jen výmysl, falešná nálepka. Co mohu dělat, když mě všechno přitahuje ke zlatému teleti a jinou volbu nemám? Možná bych mohl zbohatnout!

Nedostatek opravdové svobody, to jest svobody v opravdu závažných věcech, nedostatek možnosti volby mezi tím, co je správné a co ne, způsobuje těžkou krizi celé společnosti. Náhradní "svobodná" volba mezi bohatstvím a chudobou, mezi takzvaným úspěchem a neúspěchem, svět, ve kterém se řeší jen peníze a ne už odvěký spor mezi dobrem a zlem, snižuje tuto společnost na úroveň živočišného přežívání. Ani našim dětem už nedáváme šanci, aby se učily rozhodovat mezi slušným a neslušným, dobrým a špatným, ale jenom mezi lepším a horším mobilem. Jestliže v anketě, kterou uspořádají s dětmi od sedmi do patnácti let, jich na otázku, co je jejich největším cílem, odpoví 85 procent: "být bohatý", znamená to, že jsme v koncích. Jsme na dně a těžko budeme hledat cestu ven.

Nedostatek opravdové svobody svazuje ruce. Nejčastějším projevem poctivého novináře je bezmoc. A také u poctivého policisty je nejčastějším zážitkem bezmoc. Poctivý, profesionálně vybavený a lidsky a kulturně zralý soudce, pokud takový vůbec existuje, řekne, že jeho nejčastějším pocitem je bezmoc. Co je to za svět, ve kterém jsme tak bezmocní a kam nás tato bezmoc vleče?

Je to proto, že nevíme, co chtít. Chceme čistý vzduch a krásnou krajinu, a jezdíme autem. Chceme slušné a hodné děti, a necháme na ně působit tu nejpokleslejší a nejnemravnější kulturu, jaká kdy existovala. Pouštíme jim televizi. Chceme právní řád, právní vědomí a připouštíme korupci na každém kroku. Tato schizofrenie se týká - možná v první řadě - i médií. Je pravidlem, že se v televizi v aktuální, publicistické relaci hovoří o těžkých případech násilí, o mravních přečinech mladých lidí, a vzápětí se spustí stavidlo špíny a pokleslé morálky v takzvaných zábavných a kontaktních pořadech. A osobně: znám novináře, mám ho rád a uznávám ho, který v novinách píše o své bezmoci z marné snahy napravovat křivdy, ale živí ho médium, které se přičinilo v této zemi o propad všeobecné morální úrovně, spoluzavinilo a prohloubilo stav úpadku. Jeho články jsou na první pohled výčitkami svědomí.

Schizofrenie, které jsme všichni podlehli, obsazuje nová a nová území. Poslední články o Ukrajině jsou jako vystřižené podle modelu, který už my máme za sebou. Oranžová revoluce skončila a po ní přichází únava, rozčarování. Společnost se rychle začíná dělit na boháče a chudé. V centru hlavního města jsou drahé kluby, před nimi přepychová auta, tři zmrzlinové poháry za šest set korun. Vypadá to tam prý "opravdu dobře", píše vážně jeden český novinář. Snad jenom krásná premiérka Tymošenková je zachrání. Jenže sama patří ke kastě miliardářů.

Včera jsem si kupoval tlačenku a zdálo se mi, že už mám zase v peněžence nějak víc peněz. Že by už zase milionáři o trochu zbohatli? Nebo snad nějaký nový přibyl? A že bych to byl já sám?

PETR KOUDELKA