číslo 30
vychází 18. 7. 2005

Televize
a film

FILM

Válkou zraněná psyché se obtížně uzdravuje

Andrej Končalovskij patřil k předním ruským režisérům (svou tvůrčí dráhu v někdejším Sovětském svazu korunoval eposem Sibiriáda), ale přesto emigroval. I když se v Americe posléze přechýlil k akčním podívaným, Mariinými milenci (1984), svým prvním snímkem tam vytvořeným, se ještě hlásí k rodným kořenům. Když o nich kdysi psala Milica Zdražilová, zdůraznila, že režisér celému filmu vtiskl slovanskou duši, zvýšenou citlivost i špetku nostalgie.

Není to tak nepochopitelné, neboť vyprávění zasadil do slovanské (srbské) komunity v Pensylvánii, i když s výjimkou pravoslavné svatby se původ hrdinů nijak zvlášť neprojevuje, nepočítáme-li jistou odevzdanost a vznětlivou (sebe)obětavost. Příběh se odehrává těsně po skončení druhé světové války a jeho hrdinou je demobilizovaný voják Ivan Bibič (John Savage). Z japonského zajateckého tábora si odnesl traumatizující vzpomínky spojené zejména s hrůzou z krys - a hluboce vkořeněné zábrany různou měrou ovlivňují i jeho další život. Výslovně přiznává, že peklo zajetí přežil jen díky tomu, že usilovně myslel na přítelkyni z mládí Marii (Nastassja Kinská), která zaplnila veškerý volný prostor mysli, jenže poválečné shledání je nejen rozpačité. Když se přece jen vezmou, manželské soužití okamžitě naruší Ivanova sexuální neschopnost...

Končalovskij své hrdiny vnímá jako značně izolované bytosti, uzavřené výhradně do svého soukromého rozměru, jejich psychiku, mentalitu i způsob jednání jakoby vyvazuje z dobových podmínek, zvláště pak krajně puritánských mravů, které zveřejnění některých potíží prostě nepřipouštějí. Zatímco John Savage svého hrdinu modeluje jako víceméně monolitního, jenž své postoje mění jen silou vůle a odhodlání, Kinská zdůrazňuje až matoucí mnohačetnost své jen zdánlivě koketní hrdinky, ve výsledku překvapivě věrné. Propracovala se k daleko větší výrazové střídmosti, které přitom neschází sdílnost. Její až smyslná gesta i výbuch náruživosti jsou posléze diagnostikována jako obranný reflex ostýchavé nevinnosti, byť sexuálně mimořádně roztoužené.

Končalovskij si zvolil záměrně pomalé, ne-li rozvleklé tempo. Syžetová struktura je roztěkaná, nespojitá (zcela vypuštěny jsou třeba okolnosti Ivanova odchodu od Marie), a vede k podezření, zda výsledný tvar filmu zahrnuje opravdu vše, co bylo natočeno. Dobové duchovní zakotvení je nahrazeno pečlivou předmětnou rekonstrukcí předmětů a bytového zařízení, jež navozují všudepřítomnou ošuntělost. Kameraman Juan Ruiz Anchia jistě dobře naplnil režisérovy představy: zdůrazňuje matnost barevného řešení, v němž převládají siré odstíny - potemnělé interiéry, setmělé ulice, mlžnaté rozbřesky, sychravé počasí, to vše za doprovodu tklivých hudebních šlágrů té doby.

Končalovskij přitakává symbolistnímu rozměru mnohých výjevů, které se zejména vztahují k Ivanově noční můře s krysou lezoucí mu po posteli až do úst (tady si všimneme záměrné nejistoty ohledně toho, zda se mu tento incident skutečně jen zdál, nebo zda jej reálně prožil). Symbolikou dávno odvátých snů se stává průběžně se vynořující motiv starého křesla opuštěného v pastvinách, kde se Ivan s Marií kdysi scházeli, aby tam snili o ideální lásce. Nad ním se vybavuje známé pořekadlo, že dvakrát nelze vstoupit do téže řeky, protože ta proudí stejně jako život.

JAN JAROŠ