číslo 30
vychází 18. 7. 2005

Titulní rozhovor

Václav Cílek:
O krajině, jabloni a stříbrném smrku

Nebývá obvyklé, aby vědec dokázal oslovit široké publikum. Vám se to daří. Jak se přihodí, že se z vědce stane esejista, jehož texty se čtou jako poezie?

Je mylné si myslet, že věda a kultura se navzájem vylučují, naopak věda bez citu, bez poezie je nezdravá. I hodně složité věci lze říci přístupným jazykem. Česká věda je stále pod vlivem vědy německé, která klade důraz na velmi přesnou terminologii, mně je však blízká tradice anglosaská, jež upřednostňuje jazyk, jímž lze svět vědy srozumitelně přiblížit i obyčejnému člověku. A tak zatímco kolegové, které nechci jmenovat, aby dokázali, že jsou vědci, budou o Řípu mluvit jako o konkávní elevaci, nedělá mi potíž použít slovo kopec. I věda musí mít srdce, jinak je cestou do průšvihu.

V jednom rozhovoru jste řekl, že "nerad píšete, jako byste střílel do tmy". Záleží vám na ohlasu?

Spíš na rozšíření počtu témat - "postav" na českém mediálním jevišti. Každý den nám média servírují jeden z dílů nekonečného seriálu, do kterého obsadila jen několik hlavních figur - politiky, zdravotní systém, penzijní reformu... Je to takový Dallas po česku, který už trochu nudí. Snažím se, aby se mluvilo i o jiných tématech, třeba o české krajině nebo o dendrofobii, tedy současné vlně strachu ze stromů na veřejných prostranstvích. Tyhle věci k životu potřebujeme stejně jako relativní jistotu důchodu.

Čím je česká krajina unikátní?

Podobně jako žena, s níž žijete, pro vás musí být svým způsobem jedinečná, musíte si umět ozvláštnit i krajinu. A česká krajina skutečně je výjimečná, bez ohledu na psychologickou potřebu člověka považovat místo, v němž žije, za unikát. Když se podíváte na mapu Evropy, najdete jen málo míst tak uzavřených a podobných hornímu konci údolí. Jen málo území je tak bohatých na geologický podklad, počty druhů živočichů a rostlin. Jen samotná Praha může bohatstvím a pestrostí své květeny a drobné zvířeny soupeřit s kteroukoli chráněnou krajinnou oblastí. Jsme mostem mezi nejen východem a západem, ale také mezi severem a jihem. Na malém prostoru se tu střetávají vlivy západní Evropy, Balkánu, Itálie a třeba Saska. Málokterá země má architekturu tak jednotnou, a přitom tak rozmanitou.

Ne každý to dokáže vidět.

Česká krajina je krajinou pro znalce a hloubavce. Není to Velký kaňon řeky Colorado, na jehož okraj se postavíte a řeknete: Ach! Naše krajina k vám promlouvá postupně, na první pohled nevidíte, jaké byly osudy místa, kdo se v něm narodil a žil, co všechno se nachází v okolí. Musíte vynaložit určité úsilí, aby se vám hloubka české krajiny odhalila. A věřte, že i za prasečákem nebo za haldou uhelného dolu můžete najít přírodní divy maskované smetištěm.

Mluvíme o české krajině, a myslíme tím spíš Čechy. Co Morava?

Přestože jsem se na Moravě narodil, rozumím jí méně. Zatímco základem Čech je kruh, z čehož vyplývá určitá uzavřenost a tíhnutí ke středu, moravským údolím lidé procházejí už od mladší doby kamenné. Morava je tak více přátelská, umí být otevřená cizincům a vlivům. Čechy mají svatého Václava, Morava Cyrila a Metoděje. Východní tradice, která západ vnímá jako nečistý a materialistický a v níž je východ jakýmsi zdrojem světla a bratrství, je u Moravanů stále v určité míře přítomna. Krajina Moravy je mnohem více rozrůzněná. Kupříkladu Valašsko a Haná - přestože spolu tato dvě území sousedí, žijí na nich hodně odlišné typy lidí. To v Čechách není, Čechy jsou několik krajin v jedné. V Čechách se ty různé krajiny prolínají, na Moravě spíš dotýkají.

Jak krajina ovlivňuje člověka?

Na to nerad odpovídám. Národní povahu se pomocí vědy nikdy nepodařilo přesně postihnout. Nedokážeme určit, co utváří třeba Němce a Francouze, a přesto příslušníky těchto sousedících národů vždy spolehlivě rozlišíme. Vliv místa, času tak jistě existuje. Toho si ostatně všímali lidé i dříve, už před stoletím spisovatel Josef Holeček píše: Krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které žije. Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří.

Krajinu přirovnáváte ke knihovně. Po jaké "knize" by měl poutník českou krajinou sáhnout?

Určitě by si měl přečíst pořádný kus Českého středohoří a Lužických hor, kraj strmých vulkanických kopců směřujících k nebi jako kosmické hory. Máchovský poutník nesmí vynechat pískovcovou rokli a hru barev, která ho tam čeká. Inspirativní čtení dávají i krasové oblasti, jejichž "stránky" šustí suchem, voní jalovcem a mají nádech červené hlíny zvané terra rosa.

A jaký dopravní prostředek bychom měli volit pro putování krajinou?

Sklo jakéhokoli dopravního prostředku odděluje člověka od krajiny, která se pak stává jen jakousi iluzí. Krajina vyžaduje určitou rychlost pohybu. Čím je rychlost větší, tím hůř. Příběhy skryté v krajině vyvstávají, jen když se pohybujeme chůzí. K člověku, který sedí v jedoucím autě, krajina mlčí. Chodit pěšky je jako brát věci do ruky, jen tak je důvěrně poznáme, ohmatáme. Tomu, kdo chce krajinu doopravdy prožít, poznat a pochopit, nezbývá než vzít batoh na záda a vyrazit na dlouhé pěší putování.

Na střední školu jste chodil v Tanzanii, kde váš otec pracoval jako geolog. Je užitečné, když člověk prožije nějaký čas v krajině zcela odlišné od té, v níž se narodil?

Zejména pro mladého člověka je to přínosné. Mladí lidé by měli určitě cestovat a je přirozené, že je to táhne do světa. Vždy je dobré, když člověk v mladém věku zjistí, že existují jiné kultury, jiné tradice.

Proč?

Třeba jen proto, že je to účinná prevence proti xenofobním náladám. Za hranicemi rychle zjistíte, že svět je mnohem větší než česká kotlina a moravské úvaly. V cizině také zdravě blednou národní ikony. Najednou vidíte, že hradů, jako je Karlštejn, je na světě třeba dalších padesát. Uvědomíte si ale také, co vás poutá k domovu a co by vám chybělo, kdybyste měli českou krajinu opustit.

Přednášíte americkým studentům. V čem jsou mladí Američané jiní než jejich čeští vrstevníci?

Evropan je zvyklý, že když přijede do cizí země, měl by umět alespoň pár základních frází místního jazyka, znát něco z tamějších zvyklostí a mravů. Tím se automaticky učí jinému nazírání na svět. Kdežto Američané jsou v jiné pozici. Jejich (ne)vztah k místu je dán i tím, že za oceán odcházeli z Evropy lidé, které k místu vázalo jen slabé pouto. Když první Američané táhli s mulou přes pláně na západ, nesli si s sebou svůj svět. Když dnes přijíždějí do Evropy, vláčí jej sebou a prosazují skoro jako mezi Indiány. Evropan je na kontinentu přeplněném různými národy opatrnější a víc vnímá to cizí. Dnešní Američané jsou tak naučeni chovat se hlavně podle svých vlastních amerických pravidel. Odtud pramení veškerá arogance a nedorozumění, kterých jsme denně svědky na ulici i v úřadovnách politiků.

Věnujete se rovněž speleologii. Čím to, že člověka láká tajemný svět jeskyní?

Cesta k sobě? Nalézání vlastního vnitřního prostoru? Prožít si kus strachu a vlastní temnoty? Nevím. Jeskyně a podzemí lákají především mladého člověka, starší spíš vyhledávají otevřený prostor.

Platí něco podobného i v případě krajiny? Mám na mysli tíhnutí k určitému typu krajiny v závislosti na věku.

Mně je sympatická teorie norského teoretika architektury Christiana Norberga-Schulze. Podle něj mladý člověk potřebuje krajinu romantickou, plnou rozeklaných skal, tajemných hor a údolí, dnešním jazykem krajinu adrenalinovou. Ve středním věku naopak oceníme klasickou kulturní krajinu, do níž patří cesta v polích, lesík a na obzoru kostelík na kopečku. Třetím typem krajiny, ke které tíhnou někteří starší lidé, je kosmická krajina jako třeba České středohoří. Máme štěstí, že všechny tyto typy krajiny u nás najdeme.

Za nejvíc mystickou krajinu u nás označujete prostor mezi Kolínem a Kutnou Horou, a také Kladensko a Slánsko. Proč?

Tyto oblasti jsou osídleny velmi dlouho. Vystřídala se tu řada kultur a střetlo mnoho různých vlivů. Kupříkladu Kutnohorsko: na území Čech bylo šest staveb katedrálního typu, z toho pouze dvě v pražské oblasti - na Zbraslavi a chrám svatého Víta na Pražském hradě -, zbývající čtyři připadají právě na Kutnou Horu a její okolí: chrám svaté Barbory a chrám v Sedlci, presbytář kolínského chrámu a konečně torzo sloupu katedrály v Klášterní Skalici u Kouřimi. Je to důkaz, že vývoj před rokem 1000 směřoval k tomu, že střed české země bude ležet spíše někde v této oblasti než v Praze. A to pak z krajiny vycítíte. Představa, že stačilo málo, aby v místech, kde se dnes na louce vlní tráva či klimbá provinční městečko, jako je Kouřim, pulsovalo velkoměsto, je kouzelná.

Co v současnosti krajinu nejvíc ohrožuje?

Především to, čemu se říká suburbanizace. To jsou ona známá satelitní městečka amerického typu. Zatímco ve Spojených státech již většinou fungují regionální plány, které tuto výstavbu regulují, u nás se satelitní městečka svobodně rozplizují do krajiny. Vzniká tak něco, co není městem, ale ani přírodou. Je to sídelní kaše.

Jiný příklad?

Kdyby nás pozoroval třeba obyvatel pralesa, napadlo by ho asi, že hlavním smyslem konání naší civilizace je, aby se automobily cítily šťastné. Rozvoji automobilismu se podřizuje prakticky vše. Krajinu v okolí velkých měst stále víc přetínají betonové tepny, po kterých se sice můžeme přesunovat, ale v krajině zejména dálnice fungují jako neprostupné zdi, nepřekročitelné asfaltové řeky. Krajina svázaná sítí různých komunikací, které se stavějí pro užitek, nikoli pro krásu, chudne, degraduje, vytrácejí se z ní přírodní i estetické hodnoty a mizí její duchovní náboj.

Co s tím?

Krajina je dnes něco hrozně laciného, ale naše závislost na ní se bude stále zvyšovat. Kvalita každodenního života závisí také na tom, abychom mohli chodit podél řeky, poslouchat ptáky a vyprávět si příběhy. Myslím, že je důležitější mít kam chodit každé odpoledne na procházku se psem, než jednou do roka strávit pár týdnů na dovolené v exotických krajích. I proto by nás mělo vše, co souvisí s krajinou, zajímat.

Mluvíme zejména o městech a jejich okolí. Jak je na tom venkov?

Zatímco města stagnují a rozlézají se do krajiny, tudíž vesnice v blízkosti měst rostou, vzdálený venkov se vylidňuje. Tento trend pozorujeme v celé Evropě. Venkov si může vybrat ze dvou cest: buď půjde cestou obnovy, nebo rozvoje. Rozvojem se přitom většinou myslí to, že vesnice se stále více bude podobat městu. Obnova však přepokládá, že venkov naváže na své staré tradice.

Konkrétně?

Nabídnu spíš symbolický příklad: vysadíme-li na návsi okrasný stříbrný smrk, jde o rozvoj venkova. Roste-li tam ale jabloň, vesnice se vydala cestou obnovy. Stříbrný smrk symbolizuje, že lidé uvykli pohodlnému životu, který nabízí město. O jehličnan není nutné se starat, neshazuje na podzim listí, které pod jabloní musí někdo shrabat. Jabloň také vyžaduje péči, chceme-li, aby rodila. Ta volba tady je: chladný a odtažitý smrk, nebo přátelský ovocný strom, pod kterým se v létě můžeme natáhnout do stínu a který voní.

Trápí vás globalizace?

Přemýšlím spíš o deglobalizaci. Jsem přesvědčen, že nás v budoucnu čeká návrat z velkého světa ekonomických vztahů do světa vztahů regionálních. V současnosti je manažer velké firmy často odpovědný pouze skupině anonymních akcionářů z celého světa, nikoliv místu, kde firma momentálně vyvíjí činnost. Takový podnik pak často ze dne na den změní působiště a bez mrknutí oka zanechá rozestavěnou fabriku ve chvíli, kdy zjistí, že jinde ji může postavit ještě levněji. Jednou budeme nuceni hledat cestu k menším jednotkám, nad kterými je určitá kontrola.

Vy ale některé zásahy do krajiny také obhajujete a navrhujete chránit je.

Z malého a členitého lomu, který ovšem neslouží jako smetiště, se během dvaceti třiceti let může stát jedno z nejhodnotnějších míst v krajině. Podobné je to i s haldami. Odborníci dnes s překvapením zjišťují, že nejvíce ohrožených druhů v krajině Kladenska roste a žije právě na haldách. Přiznat v krajině haldu je vždy lepší než ji rozválcovat na nevýrazný umělý kopec. Pomůžeme tím rázu krajiny i vlastní identitě.

RENÉ KOČÍK

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ