číslo 31
vychází 25. 7. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

O tlustých slovech

Nepatřím k lidem, jako byl kněz, o kterém Hašek píše v úvodu ke Švejkovi. Ten se, když na kazatelně za hlasitého rachotu vypustil své větry, rozplakal a jen modlitba jej utišila. Ani neslušná, ba sprostá slova užitá ve správnou chvíli na správném místě před správnými lidmi mi nebývají proti mysli. Nečervenám se dokonce ani při inteligentním, vskutku vtipně dvojsmyslném odkazu na činnost, kterou všichni děláváme, nejen chceme-li mít potomka. V hospodách čtvrté kategorie, jakož i ve skupinách sociálně poněkud zanedbaných pubertálních "volů" považuju drsně tlustá slova křižující zvukový prostor za odpovídající folklór, podobně jako omamný odér cigaret a pivních splašků oblažujících náš čich.

Leč co je moc, je příliš. Někdy mi připadá, jako by se vylila kašna hnisu, jak říkával jeden můj přítel. Nepublikovatelná slova se nejen tisknou, ale i opouštějí orální dutiny mnohých z nás (leckdy i něžných dam!) v nesprávné chvíli na nesprávném místě a před nesprávnými lidmi. A obhroublých, trapných a hloupě dvojmyslných, rádoby erotických narážek a odkazů je plný každý pokus o mediální humor. Dokonce i televizní reklamy renomovaných značek by asi nebyly dostatečně "in", kdyby se tomuto trendu neoddaly. Včera jsem viděl reklamu firmy Volkswagen, která propaguje větší prostor ve svém Golfu poukazem na nedostatek místa v trenýrkách mladého muže pozorujícího dívku v plavkách. Dnes jsem četl, že Volkswagen neprodává a bude propouštět. Není divu, říkám si, dle zmíněné reklamy mu dochází vkus, fantazie, invence, tedy vlastnosti tak potřebné k tomu, aby měl výrobek šmrnc. Patří mu to tedy!

Slovo má ukrutnou moc. Jestli je ale slov mnoho, tak svou moc ztrácejí. Množství devalvuje kvalitu. Je to jako s vyznáváním lásky. Budeme-li slyšet "miluju tě" každý den, spadne toto krásné sousloví do jazykové šedi jako obehraná píseň. Přijde-li ale takové úžasné sdělení ve správnou chvíli a zasáhne vyhladovělou duši, pak se hradby bortí. Milostných slov by mělo být jako šafránu, aby si zachovala svou sílu a podobně je tomu i se slovy netisknutelnými. Ta jsou ovšem, aby to nebylo jednoduché, také solí jazyka, a když se jich nedostává, pociťujeme to jako újmu. Vzpomínám, jak mi jeden úctyhodný disident vyprávěl, že si za komunistů přivydělával hraním na varhany v kostele. Bylo-li dlouhé ušlechtilé komunikace s duchovními přespříliš, kompenzoval ji cestou domů v tramvaji tichým označováním exkrementů a otvorů, kudy z nás vycházejí, pravými jmény.

Dal jsem si závazek, že v tomto sloupku žádná tlustá slova nepoužiju. Nedivil bych se ale, kdyby abstinující čtenář jejich potřebu naléhavě pocítil. Pak mu doporučuju, aby se nevyjadřoval k mému psaní, ale podíval se na dnešní zprávy o koaličně opozičních hrátkách, nebo jen na předpověď počasí na víkend.

Jan Špáta

Autor je kameramanem a režisérem