číslo 31
vychází 25. 7. 2005

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

O jednom slavném stínu

Každý našinec, který se sluní u přehrady, na chalupě nebo na mořské pláži, nese nelibě, když ho někdo najednou zastíní. Podobně reagoval svého času i Diogenes. Zrovna se vyhříval v paprscích, když před něj předstoupil král Alexandr a způsobil mu panovnickým tělem něco na způsob chvilkového zatmění Slunce.

Všemocný dobyvatel Alexandr Veliký se otázal filozofa, jaké přání by mu mohl splnit. Jak známo, dočkal se odpovědi: Ustup mi ze slunce!

Říci něco takového vladaři není jen tak. Diogenova slova svědčí o jeho odvaze. Král reagoval na přímočarost vyřčeného přání uznalým výrokem: Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem. Slouží mu ke cti, že vyhověl Diogenovu přání. Jindy dokázal být značně neústupný a tvrdý. Svědčí o tom nejen jeho válečná tažení, nýbrž i skutečnost, že jiného řeckého učence - Kallisthena - odsoudil k vsazení do klece, kde ho nechal zemřít.

Zdá se, že Diogenova žádost překvapila vladaře natolik, že ho vyvedla z konceptu. Nebo ho inspirovala k tomu, aby přemítal, zda v Diogenově výroku není skryto něco hlubšího?

Možná šlo v Diogenově výroku opravdu o nějaký jinotaj. Mohl spočívat v tom, že filozof nemá být nikdy ani na okamžik ve stínu vladaře. Vyloučena není ani možnost, že Alexandrův chladivý stín mohl být v tu chvíli Diogenovi dokonce příjemný, a že filozof se podvědomě vzpouzel závislosti na jeho vrhateli a poskytovali. Co když za to bude král něco chtít? Například vděčnost. Nebo dokonce peníze! Copak se dodnes v Řecku - a ovšem i jinde - neplatí za stín poskytnutého slunečníku nemalé denní penzum?

Stín dokáže být vděčným artiklem ke zpeněžení. Dobře to vědí výrobci rolet, markýz, stínidel i stínítek. Stínění má finanční hodnotu i při nákupu vstupenek na býčí zápasy, jak jsem se o tom přesvědčil v Mexiku. Do slunečné části arény jsou lístky levnější než do té stinné. Ta je označena španělským slovem SOMBRA, stín. Ovšemže i ve slunečném sektoru si lze stín aspoň částečně vytvořit, když si tam sombra vyrobíte sombrerem.

Petr Schlemihl z Chamissovy povídky dokonce prodal svůj vlastní stín. To ovšem není případ žádného ze stínoherců, kteří by tím pádem přišli o živnost. Natož aby něco takového učinil Alexandr Veliký. Historka o jeho setkání s Diogenem by tím pádem postrádala hlavní zápletku.

Budiž přičteno vladařovi k dobru, že Diogena nedal potrestat za jeho přímočarou odpověď. Naopak - poodstoupil stranou, aby filozofovi nestínil. Možná to byl projev Alexandrova skrytého právního cítění, lze-li něco takového u vojevůdců vůbec předpokládat. Jisté je, že se zachoval tak, jak by to odpovídalo paragrafu 127 našeho současného občanského zákoníku. V odstavci jedna zmíněného paragrafu je kromě jiného uvedeno, že občan nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pevnými a tekutými odpady, světlem, vibracemi a - jsme u toho! - také stíněním.

Zmíněný právní požadavek se týká sousedských vztahů v rámci pozemků a staveb, ale umím si představit, že slavný makedonský král se v tu chvíli tyčil nad Diogenem přinejmenším jako monumentální stavba!

Některé spory sousedů kvůli stínu jsou tak prudké, že jeden druhého by málem poslal na stínadla, což je výraz, který ovšem souvisí se stínem jen náhodou. Bývalo tak označováno popraviště, kde se stínalo.

Není bohužel přesně známo, v které části dne proběhlo Alexandrovo a Diogenovo setkání. Postrádáme tudíž bližší údaj o povaze onoho stínu. Jestliže na výsluní můžeme počítat s nějakými padesáti tisíci luxy, v polostínu je to něco mezi pěti až deseti tisíci. V úplném stínu pak pouze se dvěma a půl tisíci luxy. Možná právě tak malým počtem luxů se Diogenés odmítl nechat vyluxovat a vzepřel se Alexandrovi svým slavným výrokem.

Ať už šlo o stín jakýkoliv, jisté je, že Diogenes se nehodlal stát stínovým filozofem a čekat - podobně jako to činí stínové vlády -, až se dostane na výsluní.

Vrhal-li císař Alexandr stín, svědčilo to svým způsobem o jeho pozemskosti. Na rozdíl od dávného egyptského faraona, o němž jedna z písní Spiritual kvintetu tvrdí, že byl tak vysoko, že nevrhal ani stín. Nejen text zmíněné písně, nýbrž i řada literárních děl je spojena se stínem. Stačí připomenout oblouk od Čechových veršů Ve stínu lípy přes Stín kapradiny Josefa Čapka až ke Stínu katedrály Josefa Urbana.

A co teprve další stíny! Nemyslím jen na ty ozdobné oční, nýbrž i na ty méně příjemné, které Röntgenův přístroj objevuje na plicích. Existují dokonce i stíny telekomunikační. Ty komplikují na některých územích lidem příjem rozhlasového nebo televizního signálu. Případně mobilového, kvůli jehož zachycení pak někteří jedinci šplhají na nejbližší kopec.

O uvedených stínech ještě nikdo neměl ani potuchy, když na Diogena padl ten Alexandrův. Možná to filozofa vyrušilo z myšlenkového soustředění, možná jen z lebedění na slunci. Ať tak, či tak: najednou mu někdo clonil. Kdyby mu zacláněl nějaký blízký přítel, požádal by ho nejspíš "Uhni!" Králi adresoval svou prosbu o něco méně úsečně, ale obsah byl stejný. Alexandr jistě nebyl zvyklý, aby mu někdo určoval, kde má stát, a kde ne. Bylo pro něj samozřejmostí, že lidé se řídili jeho požadavky, a nikoliv on jejich. V daném vzácném případě tomu však bylo obráceně.

Tato antická historka vešla do dějin. Možná i proto, že na rozdíl od běžných příběhů nemá jen jednoho hrdinu, nýbrž dva. Prvním je Diogenes, který nebojácně řekl, co říci chtěl. Tím druhým pak král, který respektoval filozofovo přání - a dokázal tak překročit svůj vlastní stín.