číslo 31
vychází 25. 7. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 1. 8. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Přízrak Hirošimy

Tento film vypráví o mladé rodině, žijící v dnešní Hirošimě a o třech pozoruhodných lidech, kteří přežili výbuch atomové bomby a celý život burcovali mladou generaci k tomu, aby se snažila vybudovat svět bez válek a atomového nebezpečí. Lidé jako oni v sobě stále nosí vzpomínky na přízrak hirošimské tragédie. Více než sto tisíc lidí tehdy zahynulo a tisíce dalších pak dlouhá léta sužovala nemoc z ozáření. Mnozí z těch, kteří přežili, však nechtěli myslet jen na své utrpení a hledali v neradostné budoucnosti naději.

Úterý 2. 8. 2005 PRIMA - 22.30 hodin

Hra na dvě strany

Hlavní postavou napínavého příběhu je čestný a tvrdý polda Billy Brennan, který přichází uprostřed noci do newyorského hotelu, kde se jeho parťák Vinnie Krailos dostal do pasti. Sotva policista dorazí, je Vinnie smrtelně zraněn nájemným vrahem, a než zemře, dokáže napsat krví na prostěradlo znamení ryby a prozradit tak Billymu, kdo ho zavraždil. Vinnie patřil k těm, které zlákala vidina peněz a kromě policejního platu si nechal vyplácet tučné "všimné" také od mafie.

Režie Heywood Gould. Hrají William Baldwin, Richard Portnow, Adam Baldwin, Christian Camargo, John Capodice, Suzanne Carneyová, Michael Ray Clark, Una Damonová a další.

Středa 3. 8. 2005 NOVA - 22.15 hodin

Záhadné zmizení

Profesor chemie Barney chystá neobvyklý experiment, který zasáhne do života snoubenců Jeffa a Diany. Ti si vyrazili ze Seattlu na výlet, a přestože se cestou pohádali, hned si slíbili, že se nikdy neopustí. Vzápětí však Diana během zastávky u benzínové pumpy záhadně zmizí. Policie se jejím zmizením odmítne zabývat, protože se domnívá, že dívka milence opustila. Jeff se však nevzdává a rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Po třech letech, bez práce a bez peněz, však stále nemá žádnou stopu.

Režie George Sluizer. Hrají Jeff Bridges, Kiefer Sutherland, Nancy Travis, Sandra Bullock, Park Overall, Lisa Eichhorn, George Hearn a další.

Čtvrtek 4. 8. 2005 ČT 2 - 21.40 hodin

Kdo koho musí podpírat?

V 60. letech vzniklo několik adaptací Kafkových předloh (Proces, Zámek), ale žádná nepostihla hrozivě groteskní absurditu těchto příběhů tak dokonale jako skromná a nenápadná tragikomedie Postava k podpírání (1963), která postihla přímo jejich tresť a podstatu, aniž by z nich dějově vycházela. Nastolila totiž úzkou souvislost mezi doznívajícím stalinistickým režimem a Kafkovou obrazotvorností, jasnozřivě předvídající zvůli represivních režimů. Stačí jízda skladištěm, aby tvůrci ozřejmili, že pompézní státnické relikvie, odložená veteš včerejška, se sice skryly před zraky veřejnosti, ale to, co zosobňovaly, nadále přetrvává v mentalitě lidí. Co mezi odloženými věcmi spatříme? Transparenty s úchvatnými říkánkami: "cholera, mor, mravenci / Trumanovi spojenci", "nepřátelům navzdor / splníme výkup brambor". Nechybí ani zasutý Stalinův portrét, na nějž se snáší prach.

Ale příběh samotný vůbec nehlásá nějaká politická hesla - poznatek, že socialistická přítomnost připomíná tíživý kafkovský sen, vyvěrá z každého okamžiku, kdy hlavní hrdina bloudí po ulicích i úřadech, aniž dokáže cokoli vyřídit či vyjednat. Nikdo o ničem nic neví ani netuší, nikdo není k ničemu kompetentní, všude vládne byrokracie plodící podezíravost. Vnucenou absurditu lidské existence autoři průběžně akcentují jak v obrazových motivech (trojice různých průvodů na obzoru vylidněných ulic), tak v překvapivých pointách leckterých situací (třeba když se za zatemnělým oknem skrývá zeď). Kulisy, do nichž je příběh zasazen, jsou zcela reálné, avšak události navzdory své dokumentární protokolárnosti čepají z hořce směšné, bizarní nadsázky, natolik ovšem uvěřitelné, až se vzpíná k nadčasovosti. Dokonce probleskne forma ankety, dotazování jakoby náhodných chodců.

Film probouzí jako základní pocit ztrátu dorozumění. Jakékoli lidské počínání ztrácí svou komunikativní funkci, protože marně čeká na jakoukoli odezvu. Výmluvné jsou záběry, kdy odevzdaní lidé tupě sedí v předpokoji před zcela prázdnou místností v marném očekávání, že je přijme nějaký úředník. Všechno přitom začalo průzračně: protagonista si v půjčovně koček obstaral kočku, dostal k ní myší konzervu (i to je rozehráno do roztomilého gagu) - a když chce zvíře ve stanoveném termínu vrátit, zjistí, že půjčovna se přestěhovala neznámo kam. Snaha nalézt ji se obrací vniveč, hrdina marně obchází úřady...

Postavu k podpírání natočili dva začínající umělci, Jan Schmidt a Pavel Juráček, jehož nedožité sedmdesátiny si letos připomínáme. Zpodobnili v ní poddajnou masu (do níž spadá i hlavní hrdina příběhu), která není schopna nahlédnout, jak je manipulována, dokonce se "způsobnému chování" bez odmlouvání podřizuje. A na svých ramenech či bedrech nese tíhu tohoto světa, stejně jako karyatidy, mohutné postavy tyčící se v průčelích pompézních vchodů a vjezdů. Rys pasivní odevzdanosti, ba stádnosti nejhutněji vystihuje jeden z posledních výjevů: v křížovce se hledá výraz pro vlastnost, jíž se člověk liší od zvířete. Má pět písmem. Není to rozum, nýbrž kázeň.

JAN JAROŠ

Pátek 5. 8. 2005 PRIMA - 22.30 hodin

Mafiáni

Brooklyn 1955. Školák Henry Hill sní o tom, že se stane gangsterem. Vykonává drobné služby pro místní mafiány, a když je zadržen policií kvůli pašování cigaret, odmítá vypovídat, což mu vynese přízeň kmotra Paula Cicera, který ho přijme do svých služeb.1963. Henry spolu s Jimmym Conwayem a Tommym DeVitem provede loupež na letišti. Protřelý Jimmy se stává mladíkovým přítelem a mentorem. Henry se ožení se středoškolačkou, židovskou dívkou Karen a navenek žije usedlým životem. Jeho žena po svatbě zjistí skutečný pramen Henryho příjmů a přijme to jako nezvratitelný fakt. 1970. Henry opustí svoji ženu po žárlivé scéně, kterou mu Karen ztropí kvůli jeho milence. Na Cicerovo naléhání však dál udržuje zdání fungujícího manželství...

Sobota 6. 8. 2005 ČT 1 - 21.20 hodin

Pod maskou zrůdy bije srdce ušlechtilé

Kostýmní příběhy zasazené do časů tří mušketýrů nebo Fanfána Tulipána vždy přitahovaly čtenářskou i diváckou pozornost. Napínavá dobrodružství šlechetných hrdinů, někdy prostého, jindy urozeného původu, s sebou přinášejí napětí i dojetí: Proti statečným zastáncům práva a spravedlnosti se stavějí bezohlední ničemové, zpravidla zaštítění vysokým, zdánlivě nedotknutelným společenským postavením.

Mezi taková díla patří rovněž Hrbáč, sepsaný v polovině předminulého století Paulem Févalem - čestný rytíř Lagardere se tu ujme dcerky zavražděného přítele, ač se sám musí skrývat pod ohyzdnou maskou znetvořeného člověka. Romantický příběh se dočkal i několikerého filmového zpracování, pamatujeme si zejména verzi s Jeanem Maraisem. Nejnovější adaptace se ujal Philippe de Broca, jenž do hlavní role obsadil Daniela Auteuila. V jeho pojetí Lagardere prochází určitým vývojem: na začátku jej spatříme jako všeho schopného pobudu, jenž musí dospět k poznání skutečných hodnot, než je přijme za své.

Je pravda, že romantické podloží se tu kříží s názvuky věrohodnějšího postižení tvrdých životních podmínek pronásledovaných nešťastníků, vytlačených na okraj společnosti, avšak Auteuilova přítomnost dokáže mnohé rozpory překrýt. Auteuil totiž nemodeluje ani charismatického krasavce, ani hrdinného reka - je to obyčejný, snad i mírně obtloustlý chlapík, jemuž uvěříme, že něžná schovanka může k němu chovat milostný cit. Auteuilovou doménou jsou totiž psychologicky členité portréty lidí ocitnuvších se zpravidla v nějaké krizi, jeho hrdinové procházejí někdy bolestnou vnitřní přeměnou či prozřením, než naleznou sebe sama. A zdaleka to nemusí být hrdinové kladní či dokonce příkladní. Spojuje je určitá zemitost herectví, která upřednostňuje výrazově zklidnělý minimalismus: k vyhmátnutí určitého významu mu stačí pouhý pohled, nepatrná změna v mimice, nenápadné gesto. Je to herec, který kráčí v Gabinových stopách: také zůstává sám sebou, ať ztvárňuje kohokoli.

(jš)

Neděle 7. 8. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Zvítězí měšťanské mravy nebo vidina dědictví?

(Mikro)komedie podle de Maupassantových kratochvilných povídek stále patří k oblíbeným pořadům, viz nedávno uvedeného Chlípníka. Poskytovaly vděčné příležitosti zejména hercům. Mnohdy dvojsmyslné příběhy se vyznačovaly znalostí maloměstských povah, komické situace prýštily z rozporu mezi ustrnulými společenskými konvencemi a vpádem nečekané události, která změní všechny dosavadní jistoty. Stejně je vystavěna i inscenace Jiřího Krejčíka Dědictví slečny Innocencie.

De Maupassantovu povídku pro jeviště zdramatizoval Kurt Goetz, jenž dějiště přesunul do Německa, ale především nabobtnal nepříliš složitou dějovou osnovu do několika obsáhlých výstupů, rozvádějících původně stručné pojednání. Ústřední postavou je prudérní gymnaziální profesor (Martin Huba), jenž si zakládá na rodinné cti, rozhodnut hájit ji proti všemu, co by ji mohlo naleptat. Kdysi dokonce vyhnal vlastní sestru, když čekala nemanželské dítě, a odmítá s ní udržovat jakýkoli kontakt. Proto rozhořčeně zasáhne i proti nevinným milostným hrátkám své dcery Innocencie (Markéta Kalužíková). Vše se změní v okamžiku, kdy vysvitne naděje získat sestřino dědictví. Jenže musí splnit trudnou podmínku: dcera se musí stát svobodnou matkou ještě před svými sedmnáctinami.

Krejčíka vůbec nezajímá věrohodnost náhlého mravního zlomu, k němuž hrdina nejen dospěje, ale s nímž se překvapivě rychle i smíří. V tradicích vaudevillové taškařice, sázející na ožehavé, ba tabuizovabné zápletky, vede vyprávění nástrahami nenadálých změn. Důležitá je verbální stránka, s jejímiž významotvornými akcenty si vynalézavě pohrává. Příznačné jsou třeba nedokončované či dokonce polykané věty u profesora či zpola souhlasící, zpola nechápavé opakování konců manželových sdělení u jeho ženy, kterou v poslušné smířenosti s čímkoliv v jemné ironii vytvarovala Simona Stašová. Nejvíce až ztrnulého úsilí však prozradí potemnělé zabarvení Hubova hlasu, ulpívajícího na nápadně těžkopádné, hyperkorektní výslovnosti. Zdá se, že Krejčíkova realizační náročnost se často míjí účinkem a někdy naráží dokonce na odpor - s kameramanem Jurajem Šajmovičem si vzájemné výhrady vyřizoval dokonce na stránkách tohoto časopisu.

JAN JAROŠ