číslo 31
vychází 25. 7. 2005

Titulní rozhovor

Václav Neckář: Návrat tichého přítele

V čem konkrétně?
Koně mi pomáhali odjakživa. Už jako malý kluk jsem jezdil na prázdniny do Mostu, kde v té době dělal náš táta na statku u "strejdy" Pepíka Vrány. Na tom statku kromě hospodářských zvířat byly také dva páry koní, já jsem většinou spával na slámě nad maštalí a povídal jsem si s nimi. Dodnes, když jsem s koněm, mám pocit, že vedle sebe mám velkého kamaráda.

Co všechno se dá vyčíst z koňských očí?
Koňské oči jsou nejenom smutné, ale i bystré a často i velice divoké. Tohle všechno se z nich dá vyčíst: smutek, bolest, únava, šílenost, děs, netečnost, zlost, ale i smích, inteligence a vášeň. Mimo jiné.

Vaše nové album začíná jakoby nárazem přenosky na elpíčko - má to být nostalgie po starých časech?
To ne, to jsme tam dali proto, že jde možná o takový "symbol" stylu hudby, jaký jsme vždycky rádi dělali, a lidem to tak třeba předznamená v jakém duchu se deska ponese.

Stálo vás natočení desky hodně sil?
Dost. Mozková příhoda, která mě postihla, byla totiž nepříjemná v jedné věci: zasáhla zrovna centrum řeči a taky paměť. To je pak pro zpěváka těžké. To, co mě potkalo, je pro člověka, který se živí mluvením a zpíváním, katastrofa.

Jak se v současné době cítíte?
Pomalu se to zlepšuje, alespoň si myslím. Důkazem je skutečnost, že jsem mohl nazpívat nové písně a vzniklo nové album.

Album se původně mělo jmenovat O koních a lidech; kam se ztratili ti lidé?
Doufám, že nikam! Ta změna se týká jenom názvu alba. Myslím si, že lidé tam zůstávají. Většina písniček je nových, ale třeba Píseň pro jockeye pro mě Honza Schneider napsal už někdy v roce 1992. Brácha ji zhudebnil a dokonce jsme ji i nahráli se Zdeňkem ve studiu Nautilus v Řevnicích. Tenkrát jsme to celé jen "nakousli", ale nenapadlo nás, že bychom mohli udělat celou desku o koních. To se vylouplo až za řadu let.

Album se vůbec rodilo v bolestech - vedle vaší nemoci natáčení zbrzdily i povodně. Dá se o CD říct, že je to vaše vysněné dítě?
Možná ano. Je fakt, že poslední novinkovou desku jsem natočil v roce 1988, bylo to album Pod komandem lásky. Většinu textů a muziky pro mě tenkrát napsal Ota Petřina. Má písně i na téhle nové desce - jsou tři, jednou z nich jsou Zloději koní.

Titulní písnička alba je, podle mého názoru, hodně o vás; zpíváte v ní o tichém příteli, který je nablízku vždy, když je potřeba.
Myslím si, že se to tak dá říct. Těch pár desítek let, co jsem prožil, jsem se takový snažil být. Jako ti koně, o kterých jsem mluvil.

Přečetl jsem si, že album Oči koní je mimo jiné o mizejícím světě ideálů.
Myslím si, že o tomhle je možná spíš nová, taky nedávno vydaná deska Marty Kubišové. Všechny texty na tu její desku napsal Honza Schneider, a ten takhle teď píše.

Jak se vám album Marty Kubišové líbí?
Líbí a moc. Album jsem si poslechl hned ten den, co jsem je dostal. Ostatně - na té desce mám tak trochu zásluhu. Honza Schneider napsal k Martiným šedesátinám šedesát sonetů - a k tomu jsem ho ponoukl asi já. Chtěl jsem, aby Honza napsal pro Martu nové písničky. Vždyť pro ni psal už před čtyřiceti lety! Některé z těch básní jsou zhudebněné na té nové desce. Je bezvadné, že se na konečných verzích písniček podíleli tvůrci napříč generacemi. Honza Schneider a mladí skladatelé - především David Solař. Ty jeho písně ctí verš. A některé šansony jsou opravdu krásné. Třeba píseň Teď - to je nádherná výpověď.

S Martou Kubišovou k sobě máte stále blízko!
Marta je moje kamarádka, a stejně jako pro hodně lidí, je i pro mě osudovou ženou. Mnozí ji mají v paměti z listopadu 1989 na Václaváku, pro mě je ale osudovou i jinými záležitostmi. Když jsem před jedenačtyřiceti lety dělal konkurs do plzeňského Divadla Alfa, byla u toho v hledišti s Bobanem Ondráčkem i ona. Tenkrát jsem poprvé zpíval na mikrofon - a přijali mě.

Do jaké míry je pro vás důležitá hudební minulost s Golden Kids?
Je pro mě důležitá. Já jsem následoval Martu do Divadla Rokoko. Marta sem přišla v roce 1964, my s Helenou Vondráčkovou jsme nastoupili v září v sezóně 1965/1966. Když jsme tam pak byli všichni tři, pan ředitel Darek Vostřel říkal, že pro ty "děti", tedy pro nás, by stálo za to udělat večerní samostatné představení. Honza Schneider pro nás vymyslel hru Čekání na slávu. No, čekáme stále... (smích)

Ten nápad byl skutečně dobrý - hodili jste se k sobě i hlasově.
Naše hlasy nám pak dovolily nazpívat v duetu i v triu spoustu písniček. Zpočátku třeba: Den žen, Šlechtici, Hříbě, Dobrá zpráva, Stín katedrál... Měli jsme to štěstí, že hudební dramaturg divadla Josef Vobruba, šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu, pozval do divadla skupinu Mefisto. My jsme předtím zpívali s divadelním orchestrem vedeným Václavem Hybšem. Tenhle orchestr vyhovoval spíše Martě, pro mě byla ideální kytarová skupina. V Mefistu tenkrát hráli Zdeněk Rytíř na basu, Karel Svoboda na klávesy a Ota Jahn na kytaru.

Zmínil jste se o Tanečním orchestru Československého rozhlasu. Myslíte si, že by se u nás takový orchestr dnes uživil?
To je těžká otázka. I u nás měl TOČR ve své době svoji váhu a význam. Já jsem se vlastně dostal do médií díky rádiu. Především tedy díky Českému rozhlasu Plzeň. Tam byl tenkrát ředitelem Vladimír Semrád, nesmírně vzdělaný člověk. Ten si dovolil s námi už v roce 1964 točit písničky - a to i v angličtině! V plzeňském archivu je tak asi dodnes spousta nahrávek ve "svahilštině" (smích) - ono se nedá říct, že by to byla přímo angličtina. Přestože jsem maturoval na střední škole, kde jsem se čtyři roky učil anglicky, nebyl můj akcent ideální. Přesto některé písně, jako třeba Crazy Love, vydal kdysi dokonce Supraphon.

Jako technik s vámi na novém albu spolupracoval váš syn...
Vašek mi teď moc pomohl nejen při práci na desce, ale i při zdravotní rehabilitaci. Bez toho týmu, který jsem při vzniku desky měl v zádech, bych ji asi nemohl nahrát. Brácha Honza, Zdeněk Rytíř (který se na desce nepodílel jenom jako textař, celou ji produkoval a dramaturgicky sestavil), Ota Petřina a Vašík - ti všichni mi moc pomohli překonávat všechno zlé.

Jste už dědečkem?
Pokud vím, tak zatím ne... Vašek má přítelkyni Hanku, která studuje angličtinu a španělštinu na filosofické fakultě v Brně. Taky zpívá ve skupině Alvaréz Peréz, která produkuje takovou melancholickou rockovou muziku.

O vaší filmové minulosti se toho napsalo už dost. Filmy Skřivánci na niti, Ostře sledované vlaky či Šíleně smutná princezna jsou známé. Pak je tu ale film Kolonie Lanfieri, o kterém se toho tolik neví.
Ten film jsme natáčeli na Kavkaze, v Gruzii, v srpnu 1968 a tam nás zastihla zpráva o okupaci Československa. Scénář snímku vznikl na motivy povídky Alexandra Grina a je to vlastně western, režíroval ho Honza Schmidt. Ten mi ve filmu nabídl roli - po přímluvě Jiřího Menzela. Menzel říkal, že se na to hodím, protože je to role hodně zvláštní a těžká. Tak jsem 21. srpna 1968 hrál v Sovětském svazu roli němého blázna - no řekněte, není to pro Čecha typické?

Jak vás tam dostihla zpráva o vpádu vojsk?
Bylo to ve stanu, kde jsem tenkrát byl s litevským hercem Juozasem Budraitisem. Juozas měl tranzistorové rádio a z něho jsme v ruštině slyšeli zprávu, že vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa. Bylo to šílené, oba jsme brečeli. Juozas mi říkal: Tohle se u nás v Litvě stalo už v roce 1941 a ti Rusové od nás už nikdy neodejdou! Od té doby jsme s Juozasem - "Pepíčkem" přátelé.

Jaká byla nálada mezi Čechy ve filmovém štábu?
Nás tam bylo asi třicet Čechů. Začali jsme stávkovat a chtěli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Hned v noci jsme na náklaďáku jeli do Suchumi, kde jsme měli základnu. Jenže dál, do Moskvy nás nepustili. Gruzínci s námi tenkrát velmi cítili, s mnohými jsme se skamarádili. Domů jsme se dostali až 29. srpna.

Kdysi jste prohlásil, že jste rozený šašek. Zůstalo vám to nebo se na život a na svět díváte po nemoci jinak?
Zdeněk Rytíř jako producent desky mi z ní jako maskota a průvodce vybral jednu písničku: Bezstarostná jízda. (smích)

Stále fandíte teplickému fotbalovému mužstvu?
Ano a musím říct, že Teplice letos hrály skvěle. V konečné tabulce ligy jsme skončili třetí, i když ke druhému místu nám chybělo málo. Pavel Verbíř (osobnost týmu FK Teplice - pozn. red.) ještě pár kol před koncem říkal, že budeme hrát Ligu mistrů, já jsem taky doufal, ale nestalo se. Škoda. I tak jsou ale fotbalové Teplice dobrým mužstvem. Stačí taková odpověď?

Jste, co se týče fandění, čistokrevný Tepličák, nebo jste si za ta léta přibral i nějaký pražský tým?
Když jsem přišel do Prahy do Rokoka, tak mě velký slávista Milan Neděla lanařil k sešívaným. Jiní mě zase přetahovali ke Spartě. Tomu všemu jsem ale odolal se slovy, že už svůj klub mám. Na střední školu jsem chodil v Ústí nad Labem a tam se bohužel nehrál moc dobrý fotbal, tak jsme s kamarády jezdili fandit právě do Teplic. V Rokoku byli buď slávisti nebo sparťani, a někteří fandili Dukle, já jsem ale zůstal Teplicím věrný.

K militantním fandům ale asi nepatříte.
To ne, to je pravda. Můj bratranec Franta Cipro, trenér Budějovic a poslední trenér, který přivedl Slavii k titulu, mě často bral na Slavii, do Edenu. A ocital jsem se i na Spartě: protože jsem hodně tancoval, míval jsem problémy se zády a s koleny a chodil proto za kamarádem - doktorem Vaškem Čermákem, po léta hlavním lékařem Sparty. Nejsem tedy žádný tvrdý, agresivní, nesmiřitelný fanoušek. Mám rád dobrý fotbal.

Vedle Ulrychovců a Spálených jste s bratrem Janem asi nejznámější sourozeneckou dvojicí československé populární hudby. Dovedete si svoji hudební kariéru představit bez bratra?
To by asi nešlo. Brácha je pro mě hlavní oporou. Jako děti jsme spolu vystupovali na besídkách ve škole. Honza je o šest let mladší, ale muzika mu šla vždycky lépe a rychleji než mně. Třeba klavír - co jsem se já učil rok, on uměl za měsíc. To jsem se vždycky naštval a vyburcovalo mě to k lepším výkonům. Dá se tedy říct, že brácha mi pomáhá už odmalička.

I díky vzájemné rivalitě, je to tak?
Ano. Neshody, rozmíšky a konflikty - to nás provází po celou dobu, co jsme spolu. Vždycky před představením se musíme navzájem naštvat, aby to vystoupení bylo dobré!

Spolu jste pracovali i na projektu Příběhy, písně a balady. Ve své době to byl nejrozsáhlejší projekt naší populární hudby. Bylo na začátku osmdesátých let těžké prosadit vydání tří desek během dvou let?
Víte, to celé byla možná náhoda, šťastná shoda okolností. Projekt vymysleli Otík Petřina s Láďou Kantorem a přišli s tím za mnou. Spoustu zajímavých básní měl ale i Zdeněk Rytíř. Brácha se Zdeňkem tedy udělali hlavní část té druhé desky. Původně jsme si mysleli, že po trojce přijde ještě čtyřka, protože jsem měl ještě nějaké písně v rezervě. Jenže v té době Michael Prostějovský, producent Supraphonu, emigroval. Tím pádem celý ten projekt nebyl dokončen, nebyl takový, jaký být měl. Chybí třeba Podivný příběh, což je písnička Oty Petřiny a Michaela Prostějovského, kterou původně nazpíval Petr Ulrych. Já jsem ji natočil ve studiu Mozarteum, jenže se ztratila. Škoda. Potom jsem chtěl ještě dotočit Suzanne, Motýlka a některé písničky z desky Podej mi ruku a projdem Václavák, které měly vyjít na plánované "čtyřce" balad.

Procházíte si někdy jen tak Václavák?
Po Praze - a tedy i po Václaváku - chodím velice rád, myslím si, že za posledních patnáct let velmi zkrásněla. Slepé výklady a okna se rozsvítily, průchody a pasáže jsou půvabné. Přestože v noci není někdy úplně bezpečná, je Praha moc krásná.

TOMÁŠ PILÁT

Foto MARTIN KUBICA