číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Odevzdanost velkého národa

Pokud si vzpomínám, ještě jsem v této rubrice nepsal o americké odevzdanosti. Je to něco, s čím se tady setkávám denně a nepřestává mě to udivovat. Lidé v Novém světě si zaslouží můj neskonalý obdiv, jak odevzdaně snášejí dopravní zácpy, fronty, osobní prohlídky, zasahování do soukromí, byrokratické šikanování, polopravdy politiků a překrucování reality novináři. Soudí se jen v případě, pokud by z újmy mohli mít větší peníze, ale jinak jsou jako ovce a nechají na sobě dříví štípat.

Poslední drobný příklad mám z jednoho hotýlku na Floridě. Byl jsem tam služebně kvůli startu raketoplánu Discovery, zatímco většina ostatních spolubydlících se na Floridu přijela rekreovat. Protože byl hotel sice u moře, ale jinak na poměrně opuštěném místě, odkud se pěšky nedalo dojít do žádné pekárny natož do potravin, uvítal jsem, že se každé ráno zdarma servírovala snídaně. Káva, džus, nějaké pečivo, máslo a marmelády. Ráno jsem vždy něco popadl a už jsem spěchal do auta, abych byl v Kennedyho vesmírném středisku včas. Poslední den jsem si přispal a do jídelny dorazil půl hodiny před koncem doby určené na snídani. V jídelně nebylo nic, ani káva, ani džus, ani kus pečiva. Šel jsem za recepční a upozornil ji na to. Vysvětlila mi, že snídaně je něco navíc a když dojde, tak dojde. Nakonec milostivě postavila na kafe, ale tím to pro ni haslo, uzamčenou ledničku neotevřela.

Se zájmem jsem čekal, jak budou reagovat američtí rekreanti. Za chvíli vstoupila do jídelny oplácaná a spálená rodinka a když její členové zjistili, že jídlo není, nesměle si cosi špitali a pak v klidu a bez zvýšení hlasu odkráčeli, aniž by se třeba jen došli zeptat, proč slibovanou snídani nedostanou. Řekl jsem si, že jsem narazil na odevzdanou skupinku a čekal na další. Situace se opakovala asi třikrát, jen jedna rodinka se po zhodnocení ,,snědeného krámu" usnesla, že se pojede nasnídat k McDonaldovi. Nevím, zda se takto odevzdaně Američané chovají také na dovolené v zahraničí, ale řekl jsem si, že musí být úžasné dělat takovýmto lidem turistického průvodce. Nic je nemůže rozhodit.

V tiskovém středisku Kennedyho vesmírného centra se američtí novináři chovali podobně jako rekreanti. Bylo tam velké vedro a vlhko, ale nefungující klimatizace nikoho příliš nevzrušila, natož aby došlo na stížnosti. Před plánovaným startem raketoplánu nám navíc na pár hodin vypnuli proud - podle zástupců kosmické superagentury NASA se na síť připojilo moc akreditovaných novinářů a agregát to nevydržel. Ani poté se na obličejích přítomných žurnalistů neobjevily známky rozladění a já si uvědomil, proč možná mohou američtí politici a mediální hvězdy krmit zdejší lid patriorickými nesmysly a optimistickými oblbovačkami, a nikdo je neokřikne, nevypíská ani nepošle do háje, jak by se stalo u nás. Vzpomněl jsem si totiž na to, jak jsem vždycky ve škole kamarádil s tím nejtlustším spolužákem. Bylo to proto, že se nikdy nenaštval a vždy bral věci tak, jak přicházely. Když je takový celý národ, je asi jedna radost mu vládnout.

Miroslav Konvalina

Autor je washingtonským zpravodajem Českého rozhlasu