číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Starosti i v čase dovolených

Čas dovolených ještě nepominul, většina našinců strávila či ještě stráví aspoň kousek léta někde v zahraničí, a pokud cílem není jen mořský břeh, může si člověk skoro všude v Evropě všimnout stále markantnější etnické pestrosti obyvatel našeho kontinentu. Už to není typické jen pro metropole bývalých koloniálních velmocí, ale i pro venkov, a to všude, kde migraci nebránila železná opona, jež ji zcela znemožňovala u nás.

Nicméně slovo migrace se už i nás přece jen týká, zvykáme si na neevropské cizince mezi námi. Proto se nás také o něco víc týká diskuze, která se o migraci a o menšinách - jmenovitě muslimských - vede v evropských zemích od madridského a zejména pak londýnského teroristického úderu. V jednom si byly ty dva případy nepodobné. Do Madridu se teroristé infiltrovali zvenčí, ze severní Afriky. V Londýně se spolu s nevinnými Brity vyhodili do povětří jejich spoluobčané. První z obou případů vede mnohé Evropany ke strachu z migrantů, druhý ke strachu z menšin. A strach plodí nesnášenlivost, xenofobii. V otevřeném světě bude ovšem těžké Evropu chránit proti migrantům novými železnými oponami a početné menšiny už nelze vytěsnit. Jsou dnes nevykořenitelnou součástí evropských národů. Ano, národů. V mnoha zemích jsou obyvatelé jakéhokoli původu zahrnováni do pojmu národ. (Ne všude za stejných podmínek, samozřejmě.) Ptát se třeba Francouze po jeho "národnosti" není vůbec možné. Francouz, ať evropský, či původem z bývalých kolonií, tomu nebude rozumět. Je prostě Francouz. Je i podle zákona francouzské národnosti. A ptáte-li se tou otázkou po jeho etnickém původu, urážíte ho.

Chci tím říci, že strachu z teroru nebude možné se zbavit ani zastavením migrace, ani izolací menšin. Naopak nejspolehlivější pojistkou proti aktům teroru namířeným proti naší civilizaci se zdá být důslednější integrace menšin i přistěhovalců. Krom toho to bude krok v duchu evropské kultury, v duchu naší civilizace.

Strachu z teroru se jistě zbavíme snáz, poznáme-li jeho příčiny. Proč se vlastně skoro nikdo neptá, co je v teroristovi-sebevrahovi silnější než pud sebezáchovy? Co v britském Leedsu přimělo osmnáctiletého Hasiba Mir Husaina odsoudit se dobrovolně k tak strašlivému sebezničení, jakým je odpálení bomby na vlastním těle? Nebyla by to zbytečná otázka, i když je Hasib mrtev. Sotva dospělých Hasibů jsou ještě zástupy a nedospělých ještě víc. Al-Kajdá je v hlavách! Nelze ji beze zbytku zničit vojenskou silou v afghánských horách či v ruinách iráckých měst. To, co přivede mladého evropského muslima až k roli mučedníka, nemusí být ani islamismus (pozor: neztotožňovat s islámem, prosím!). Islamismus může být u evropských muslimů jen živnou půdou pro vznik motivace, ne motivací samotnou. Teroristovu motivaci - zárodek zhoubného nádoru na těle národní společnosti - je třeba trpělivě hledat a odstranit.

Na pařížském předměstí, v nechvalně známém sídlišti Courneuve, mi nedávno jeden chytrý mladý muslim Ahmed na příběhu vlastního života mimoděk osvětlil, jak se v etnickém ghettu evropského velkoměsta může zrodit náboženský fundamentalista, potažmo terorista-sebevrah. Ahmedovi rodiče přišli do Francie ze severní Afriky před čtyřiceti lety. Tehdejší Francie, dychtící po pracovní síle je přijala - stejně jako statisíce dalších afrických přistěhovalců - s otevřenou náručí. Dala jim vše, i bydlení v novém, krásném sídlišti. A oni neměli proč nesplynout s Francií. Byla chudá a vlídná. Jejich děti, tedy i Ahmed, jsou před zákonem i před spoluobčany Francouzi. Ale žijí jakoby v cizině! Francie zbohatla a dopustila, aby se v sídlištích (v cités) utvořily uzavřené etnické komunity, ghetta, do nichž zvenčí není radno vstupovat. Tlupy mladistvých z nich udělaly džungli. Ale proč? Protože předměstské gangy tvoří lidé vykořenění. Lépe řečeno, nezakořenění. Kolem nich všude nádherné 21. století, uvnitř jejich cité, v jejich obřích činžovních blocích či věžácích život, který není ani francouzský, ani arabský, ani moderní. A už vůbec ne nádherný. Samozřejmě si nepřipustí, že si za leccos mohou sami. Naopak, mstí se primitivním vandalstvím blahobytné většinové společnosti, která je nechává za branami. Někteří se před jistou cestou ke zločinnosti spasí v mešitě. Skoro všichni se však odvracejí od svých europeizovaných rodičů. Jejich cesta už nemůže vést ve šlépějích rodičů. Ani to nechtějí. A tak cesta mnohých z nich vede k imámovi, do mešity.

Ten hluboce věřící muslim, který mi vyprávěl svůj životní příběh, si byl jist tím, že před šikmou plochou života v předměstské bandě mladistvých vandalů, později zločinců, se zachránil právě v mešitě. Hovořil se mnou ve své prosperující "správkárně" mobilů. Sama jeho úspěšnost svědčila ale o tom, že Ahmed je výjimkou a že jeho záchranou byla spíš jeho nadprůměrná inteligence.

Jeho příběh mi - v kontrastních barvách - dokreslil francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Po teroristickém úderu na Londýn prohlásil, že Francie bude vyhošťovat imámy, kteří v mešitách káží nesmiřitelnost. A ve Francii jsou takoví imámové. Ahmed připustil, že měl možná jen štěstí, že na takového ve své mešitě nenarazil.

Nejde mi tu o to dokázat, že mladistvý vykořeněný příslušník menšiny v kterékoli evropské zemi může v mešitě najít krom majáku víry také popud a třeba i návod k "mučednictví" (a k hrůznému zločinu). Spíš mi jde o to ukázat jeden z modelů zrodu teroristy. Mladému člověku, který není schopen hledat, natožpak najít východisko ze situace, v níž se octl jako příslušník vytěsňované menšiny, nabízí fundamentální islamismus a jeho militantní struktury možnost Činu. Jedinou a konečnou možnost. A my, evropská civilizace a spolu s ní etnické menšiny žijící v našich zemích, si můžeme vybrat. Buď se spolehneme, že včas zjistíme, kdo si hodlá na tělo připevnit výbušniny, nebo se navíc a především budeme snažit zbavit všechny potenciální mučedníky motivace. Obojí je těžké.

ZDENĚK VELÍŠEK

Redaktor České televize