číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Kam sahá divácký údiv

Obrazovka přináší samá překvapení. Onehdy jsem jen jako odtažitou zvukovou kulisu vnímala upoutávku na bůhvíkolikáté pokračování 30 případů majora Zemana, když mě do uší vysloveně praštila úplně jiná melodie. Kterýsi chytrák na Primě tam zařadil rozvernou písničku o tom, že hajný je lesa pán, aniž by mu sebeméně vadilo, že pochází odjinud - z dětského muzikálu Ať žijí duchové!. Věru netuším, co tyhle dva zcela odlišné pořady mají společné, pominu-li, že oba tkají vyfantazírované příběhy s kostrbatým mravním ponaučením. Lipského muzikál ovšem nezastírá, že nabízí roztomilý pohádkový příběh, zatímco Sequensovy příhody majora Zemana žlučovitě ospravedlňují údernou pěst dělnické třídy, která se s (převážně třídními) narušiteli socialistického zřízení nemazlí. Sloučit motivy z obou děl do jediné paskvilovité upoutávky, která snad měla upoutat větší atraktivitou, je trestuhodné. Snad nebude takovou nechutnost nikdo obhajovat s poukázáním, že v éře postmodernismu je možné (a dovolené) všechno. Pánové Svěrák a Uhlíř, kteří onu krásnou písničku napsali, se tak ocitli ve společnosti, o níž se jim jistě ani nezdálo...

Zpravodajstvím z Letní filmové školy v Uherském Hradišti prolétla informace, že mnozí zkoprnělí diváci - pokud ovšem vydrželi - mohli vidět šestihodinový filmový záznam zločinného politického procesu s Miladou Horákovou, skončivší v roce 1950 vynesením několika hrdelních rozsudků. Tento původně interní materiál nebyl odborné veřejnosti úplně neznámý, i když pro nezasvěcené publikum jistě mohl působit jako šok. Odvíjí totiž hrůznou, bezmeznou, protiprávní manipulaci s lidskými osudy, jejich vůle vzdorovat byla surově lámána. Odpromítaný dokument nebyl jediný, který u nás vznikl: ještě rozměrnější - dvanáctihodinové! - podoby se dočkal záznam procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, inscenovaný o dva roky později. Ať již s těmito záznamy zamýšleli komunisté cokoli, žádný z nich se nedostal na veřejnost, vesměs skončily v hlubinách filmového archivu. Názornou představu o tom, jak takové natáčení probíhalo, skýtá maďarský snímek Nepohřbený muž (uvedený na letošním karlovarském filmovém festivalu), který zpracovává tragické završení životní pouti Imre Nagye, popraveného za podporu budapešťského povstání v roce 1956. Jenže tomu aspoň bylo dopřáno, aby se hájil...

JANA CIMBUROVÁ