číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Televize
a film

FILM

Vary nabídly nezvyklou podobu animovaných filmů

Na olbřímím filmovém festivalu, jakým i letos byl ten karlovarský, si rychle zvyknete, že nelze stíhat vše, že dokonce zvládáte pouhý zlomeček obšírné nabídky. O soutěžních snímcích, vesměs velice průměrných a nepřekvapivých, jsme již psali, nyní přidávám několik postřehů o dalších sekcích a retrospektivách. Zájemci si znovu mohli vychutnat dnes již klasické filmy takových osobností, jako jsou (či byli) herec Robert Redford, režisér Sam Peckinpah nebo animátor Kihačiró Kawamoto.

Kawamotova tvorba (u nás jsme mohli vidět jen poněkud zneucťující parafrázi Šípkové Růženky) dokládá, že kreslený či loutkový film zdaleka nemusí být určen jen dětem či zpracovávat jen humorné hříčky. Kawamotovy krátké (i dlouhé) snímky prozrazují inspiraci národní mytologií, hemží se to v nich duchy a lidé zpravidla doplácejí na svou neprozřetelnost. Zajímavé jsou i výtvarně: jako pozadí mnohdy slouží náznakové krajinomalby, hlavičky loutek, vyhlížející jako porcelánové, odkazují k maskám divadla nó - stejně jako táhle zpívané obřadní pasáže. Vesměs jsou to příběhy vážné až tragické, často strašidelné, nebozí hrdinové končívají s urvaným údem nebo rovnou spáleni na popel. Ale přitom si vyprávění uchovávají jakousi spontánní, nikde nezdůrazňovanou poezii, která odkazuje k hororovému prapůvodu všech pohádek.

Maďarský ploškový příspěvek Distrikt chce oslovit hlavně dospívající mládež, režisér Áron Gauder se jí všemožně vlichocuje. Pohrává si s morbidní nadsázkou, cynismem a neskutečně sprostou mluvou, s ryčnými hudebními rytmy. Přitom poznenáhlu dospívá až k ostré politické satiře. Když nález ropy v Maďarsku způsobí celosvětovou hospodářskou krizi, americký prezident Bush si usmyslí, že maďarské hnízdo teroru vymaže z povrchu zemského - a jadernou bombu vyšle na Bukurešť...

Naproti tomu dánské Loutky Anderse R. Klarlunda, ponuré a temné, se vzedmuly k výšinám bezmála shakespearovským, počínaje vzletnou dikcí promluv a konče majestátním, tragickým zmarem prodchnutým příběhem. Úklady, které ohrožují následníka trůnu vyslaného hledat ukrutné nepřátele, vypovídají o relativitě spravedlnosti i pomsty: hrdina záhy zjistí, že sám pochází z rodu, na němž spočinuly přetěžké viny. Vlastně nejde o klasicky fázovaný film, loutky jsou nezastřeně voděny na lankách, které symbolizují samotnou jejich existenci. Pokud se všechny přetrhnou (nebo přetnou, spálí atd.), loutkový hrdina umírá.

Mezi hranými filmy se vyskytlo mnoho oslavovaných, které uspěly na prestižních festivalech v Berlíně, Cannes, Benátkách, San Sebastianu. Upozorním však na jediný, který mě z celé festivalové nabídky nejsilněji oslovil. Anglický Způsob života natočila debutující režisérka Amma Asantová a zasadila je na periferii průmyslového města, kde se bezcílně poflakují party mladých lidí, stěžujících si, že nemohou nalézt kloudné zaměstnání, protože všude se roztahují všelijací přičmoudlíci ze zahraničí. Do jisté míry mají i pravdu, protože přistěhovalci jsou snaživější, ochotni přijmout jakoukoli práci, více si váží šance vzdělávat se. Hlavní hrdinkou je mladá matka s nemluvnětem, impulsivní, prostoduchá a nesnášenlivá bytost s asociálními sklony, která přímo kypí záští, rozsévá ji, kudy chodí, své kamarády podněcuje k násilnostem. Ale musím ocenit, že se režisérka vyhnula černobílým schématům, i krajně sporní hrdinové dokáží být něžní a laskaví k děcku, je vidět, že jejich emoce ještě nedoznaly naprostého otupění. Mechanismus rostoucí nenávisti a podezírání je postižen s děsivou přesvědčivostí, ostatně se nejedná o produkt patologicky choré mysli, ale sociální frustrace.

JAN JAROŠ