číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Zpět na obsah         

Tipy ČRo

Sobota 13. 8. 2005 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 19.00 hodin

Pařížský Tristan v Bastille

Richard WagnerStará tristanovská legenda, pravděpodobně keltského původu, byla prvně literárně zaznamenána ve 12. století. Richard Wagner využil pro své hudební drama verzi, kterou zpracoval Gottfried von Strassburg. Skladatel se započal námětem zabývat zhruba v polovině padesátých 19. století a poslední notu hotové partitury zapsal 6. srpna 1859. Dílo bylo poprvé uvedeno o šest let později v mnichovském Dvorním a národním divadle pod taktovkou Hanse von Büllova. Předchozí vídeňský pokus o provedení ztroskotal po 77 zkouškách.

Tentokrát budeme Tristana sledovat prostřednictvím Operní sezony Eurorádia z pařížské Opery Bastille, kde se v dubnu letošního rok uskutečnila netradiční inscenace, na níž se vedle světoznámého režiséra Petera Sellerse podílel také módní scénograf, americký video artist Bill Viola.

Wagnerův důsledný chromatismus, který je prostoupen celým Tristanem, má však své slavné předchůdce. S obdobným chromatismem se může setkat ve Spohrově Jessondě a slavný tristanovský akord lze nalézt už v Lisztově písni Die Lorelei. Nikdo však dosud s takovou důsledností nevyužil nový hudební jazyk, který se stane předobrazem atonální a dodekafonické hudby 20. století, třebaže jsou tu určité náznaky v Berliozově kantátě Romeo a Julie nebo v Büllowově orchestrální fantazii Nirwana, kterou Wagner podrobně studoval ještě před započetím svého mistrovského díla.

Tristan je mystérium a chvála noci, kterou romantikové, jako například Novalis, tak rádi vzývali. Hlavním námětem je vlastně manželská nevěra, která byla v období biedermeieru považována za pohoršující téma. Tristan, který v mnohém pak ovlivnil dokončení Siegfrieda, třetí části Prstenu Nibelungova, je dalším Wagnerovým krokem za naplněním ideálu souborného uměleckého díla, Gesmatkunstwerku, spojujícího všechna umění v jediný divadelní celek. Wagner přitom vycházel z Gluckovy operní reformy, ale mohli bychom zapátrat ještě dál až k původním principům Florentské cameraty. Navazoval pak hlavně na Mozarta a německou romantickou operu Weberovu, Marschnerovu s jejich pohádkovostí, baladičností a zálibou v mýtu, na velkou francouzskou operu a její velkolepost i na Beethovenův symfonismus a tematickou práci.

IVAN RUML