číslo 33
vychází 8. 8. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Jak předcházet teroru

Jistě si vzpomínáte na masakr, k němuž došlo před několika týdny v uzbekistánském Andidžanu. Vojáci tam na náměstí postříleli najednou takřka tisíc lidí. Palba byla namířena proti civilním osobám, mezi mrtvými bylo mnoho žen a dětí. Svět tento masakr zaznamenal, média jej sdělila čtenářům, divákům a posluchačům, politici světa se k němu nevyslovili nebo jen opatrně zvedli lehce kárající prst, a tím to skončilo. Zavzpomínejme ještě hlouběji do historie: v roce 1947 britští vojáci v Amritsaru postříleli na podobném náměstí 500 lidí ze strojních pušek. Svět se otřásl a amritsarské vraždění znamenalo začátek konce britské nadvlády nad Indií. Jakoby odstup mezi Andidžanem a Amritsarem přinesl zásadní posun hodnotových měřítek.

Zákeřné teroristické údery v Londýně připravily o život několik desítek lidí, Evropa se otřásla odporem nad barbarskou zákeřností a londýnské vraždy se staly na dlouho tématem číslo jedna pro politiky, média i občany. Odlišné posuzování obou nedávných masakrů, andidžanského a londýnského, opět, už po tolikáté, znamená nebezpečné vytváření obrazu občanů světa druhé kategorie. A to znamená vítr do plachet pekelným mesiášům, kteří chtějí brát tíhu světa a ponížení na svá vlastní ramena. S planoucíma očima volají: jsme jim lhostejní, záleží jim jen na nich samotných, přestože jsou mocní a bohatí, nic pro ně neznamenáme. Obvykle už pak stačí málo - ideologické zdůvodnění, vymytí mozků autoritou a rychlá přeměna nadšení ve fanatismus. Spasitelský fanatik si naloží na záda několik kilo semtexu a jde vyhodit metro, autobus, kostel či školu, ve jménu národa, víry, Velkého Učitele, předků či čehokoliv, jen když je důvod k sebeobětování, které povznáší duši mesiášovu.

Příklad čečenského teroru je obdobný. To, že svět hodil přes palubu malý nárůdek přivedený do nebezpečného psychologického stavu bezprecedentním terorem ruské federální armády, vytvořilo mezi Čečenci nebezpečný pocit, že jsou považováni právě za ony občany světa druhé kategorie.

Je čím dál tím jasnější, že proti teroru musíme použít ruku v ruce dvě metody: eliminování silou, policejními i vojenskými postupy, ale zároveň jeho prevencí. Bez prevence teroru nebudou k ničemu žádné bombardéry B 52, raketové systémy a detenční tábory Guantánamo. K prevenci teroru patří, více než co jiného, úcta k jinakosti, ohleduplnost k cizí kultuře a víře, neustálá přítomnost humanistických principů v politických postupech i legislativách, odumření euroatlantické nadřazenosti a cílevědomé a nerozlišované chránění lidských práv bez ohledu na to, je-li to v Anglii či Střední Asii, v Americe nebo v Africe.

Rozvaha je naší silnou zbraní a také patří k prevenci teroru. Tlaku státních výkonných orgánů je nyní vystavena Poslanecká sněmovna a Senát. Restriktivní orgány státu, jako jsou například tajné služby, ministerstvo vnitra či policie, celkem přirozeně, neboť je to nástroj jejich práce, předkládají parlamentu návrhy zákonů, které tam či onde omezují lidské svobody. Přijímejme a ověřujme tyto návrhy státu s nejvyšší obezřetností - ztráta naší svobody, svobody pohybu, soukromí, myšlení, rozhodování, může být pro teroristu největší odměnou.

JAROMÍR ŠTĚTINA

Autor spisovatelem a senátorem Parlamentu ČR