číslo 33
vychází 8. 8. 2005

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

ČRo 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Na kole podél Dunaje

Wachau, oblast, které se také říká "perla Dolního Rakouska", jsem už navštívila několikrát. Ale ještě nikdy jsem jeho malebnou krajinou neprojížděla na kole. Přitom trasa Vídeň - Wachau, až po německý Pasov, je u cyklistů nejoblíbenější cestou podél Dunaje.

Rozhodla jsem se pro kratší verzi, netoužím po lámání rekordů. Chci se při jízdě rozhlížet, kochat se pohledem na krásně rozkvetlé zahrady, nechat se unášet nádhernou rozmanitostí růží, které jim nyní vévodí. Jako by se tu předháněli - jedna zahrádka je hezčí než druhá. Mezi nimi krásně upravené trávníky a za domy vyrovnané řady vinohradů. Révu sem přivezli staří Římané. Jejich plodů si ve Wachau váží, stejně jako meruněk z proslulých plantáží. Evropská unie jim už před lety udělila ochrannou známku nejvyšší kvality. Když stromy meruněk kvetou, jezdí se sem na ně dívat i ze zahraničí.

Ale zpět k cyklistům. Člověk jich tu potkává stovky, řidiči jim všude dávají přednost, i tam, kde nemusí. Rozhodla jsem se pro klasickou jízdu - jednu cestu lodí, druhou na kole zpět. V městečku Stein, kde bydlím a které navazuje na Krems, nastupuji na loď směrem do Melku. "Nastupuji" je poněkud nepřesné označení úprku k Dunaji. V penzionu jsem se totiž při snídani trochu zapovídala s paní domácí. No, vždyť to znáte. Rychle do auta, vyndat kola - jeli jsme ve dvou - a pak se nalodit.

Ještě štěstí, že nás zdáli vidí organizátorka pasažérů. "V klidu," volá a mobilem dává pokyn na palubu, aby počkali. "Kam máme dát kola?" ptám se rychle. "Nechte je tady stát, my se o ně postaráme." Tomu říkám servis. Bylo by mi líto, kdybychom propásli Dunajskou princeznu, luxusní parník, který nás unáší do Melku, mimochodem městečka, kde byla podepsána dohoda o Temelínu.

Je krásný, slunný den. Míjíme hrady, zámky a kostely tyčící se na březích Dunaje. Mezi jinými i známý hrad Durstein, každoroční cíl tisíců turistů. Nejsme tu jediní Češi, jak slyším, stejný výlet si vybral i sympatický mladík z Budějovic.

Blížíme se do cíle. V dáli se tyčí proslulý klášter Melk s největší knihovnou vzácných svazků v Rakousku. Ještě zbývá čas na malé zastavení s jedním manželským párem z Vídně. Hlavní slovo má žena. "No jo, můj muž je sportovec. Já už méně, ale když už mě přemluví k jízdě na kole, musí to být Wachau. Teď tu krásně kvetou zahrady, koupili jsme si meruňky, ráda dělám marmeládu." Jsme v cíli cesty. Ptám se, kde najdeme kola. "Vpravo na břehu," zní odpověď. A skutečně - pán, který ve Steinu prodával v kempinkovém voze jízdenky na loď, se tu zjevil jako kouzelný dědeček. Se svým vozem kola převáží a v každém přístavu vykládá. Bereme ta svá a uháníme směrem na Stein.

Místy projíždíme mezi vinohrady, ale všude po vyhrazené Donauradweg, dunajské cyklistické cestě. Občas se odměním za svůj sportovní výkon zastávkou v cukrárně, mimořádně osvěžující mi dnes připadá mražená káva. Závěr dne je pak hezký v útulném Heurige, docela obyčejném vinném sklípku.

Při loučení s Wachau, výstavní krajinou Dolního Rakouska, utkví můj pohled na záhonu sytě modrých, snad až fialových pomněnek - Vergissmeinnicht - jak jim tu říkají. "Nezapomeň na mě". Nezapomenu a určitě se někdy opět vrátím, slibuji v duchu.

MARIE WOODHAMSOVÁ