číslo 33
vychází 8. 8. 2005

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Neděle 21. srpna, ČRo 3 - Vltava, 9.30

Sakury rozkvetly i na onom břehu

Japonský básník a prozaik Kobajaši Issa (1763?1827) pocházel ze "sněhové země", z horské vesnic Kašiwabara. Ve svých zápiscích vzpomíná, jak celé dny pracoval na čajových polích a na učení a čtení mu nezbýval čas. Zkušenost z dětství vtiskla jeho tvorbě pečeť smutku a soucitu s malými a bezbrannými. Věnoval se skupinové tvorbě řazené básně, dařilo se mu skládat hokku, což byla v jeho době už samostatná forma haiku.

Jeho prózy kombinované s verši mají zpovědní charakter. Poslední z nich - Ora ga haru (v překladu Můj Nový rok) z roku 1819 - se řadí k nejlepším textům japonské zápiskové literatury. Je to poetický deník, inspirovaný Bášóovou Úzkou cestou do vnitrozemí. O symbolickém významu názvu existuje mnoho dohadů, a znamená doslovně "Mé jaro". Jaro podle lunárního kalendáře splývá s Novým rokem a staří Japonci věřili, že přináší novou energii do života i osvobození od temných sil zimy a smrti. Titul tedy může naznačovat cosi jako "Vesna mého života", doufání v životní obrat. "Můj nový rok" je však poetické rekviem za básníkovu dcerku Sato, která v útlém věku zemřela na neštovice (trápení však Issu neopouštělo - následovala smrt manželky, rozvod s druhou ženou, požár v otcovském domě).

Formální rámec skladby tvoří tradičně čtvero ročních dob a kromě reminiscencí obsahuje i osobní verše a drobné příběhy. I když někteří kritikové vytýkali Issovi zahlcení vlastním trápením, musí mu přiznat opravdovost a téměř zbožné zanícení, s nímž psal o všech drobných a zranitelných tvorech, dětech, koťatech i vrabčácích.

Z japonských originálů přeložila Zdenka Švarcová, pro rozhlasový Souzvuk připravila Jana Franková. V režii Petra Adlera účinkuje Alfréd Strejček.

(md)