číslo
33 |
|
Televize |
|
TV TIPY
Druhá míza u chlapů bývá směšná Už se ani nechce věřit, že Vít Olmer kdysi patříval k tuzemské režisérské špičce. A přece v 80. letech vytvořil čtveřici filmů, které nejen přečnívají tehdejší mantinely, ale především se - v časovém odstupu - usadily ve společenství toho nejlepšího, co česká poválečná kinematografie může nabídnout. Na začátku stála poetická komedie Co je vám, doktore, kterou jsme nedávno viděli, poté následoval nyní uváděný snímek Jako jed. Portréty nahlodaných, různě okoralých lidských duší uzavírá vedle nedoceňované Antonyho šance kriminální snímek Bony a klid, ve své době asi nejpopulárnější.
Jako jed (1985) nabízí příběh nebývale nahořklý, přes neodolatelné komediální nápady rozepisuje upachtěnou, až trapnou roztouženost hlavního hrdiny, jehož pohltila sexuální vyzývavost vnadné slovenské spolupracovnice. Olmer se tu právem opírá jak o promyšlený scénář, tak zejména o svrchovaně sebejisté herecké výkony. Zdeněk Svěrák opětovně prokázal, že patří k našim prvotřídním umělcům, že pod jeho "neherectvím" se skrývá bohatá škála drobných výrazových plošek, které rozehrány do barvitého ohňostroje zanechávají mimořádně silnou odezvu. Svěrákův inženýr Hnyk si již vybudoval osvědčený způsob existování, vedle značně komisní manželky si nezávazně pořizuje povolné milenky, nic však nenasvědčuje, že by mohlo dojít k jakékoli razantní změně. Teprve svůdná Slovenka Julka (Ivona Krajčovičová ji navzdory hravosti vybavila hlavně erotickou provokativností) jej doslova zbaví rozvahy, muž vzplane jak věchýtek, aniž by si uvědomoval směšnost své pubertální zamilovanosti. Odmítá si připustit, že čas bláznivého dovádění a milostných hrátek nebude trvat věčně - a právě lehce ironizující postižení Hnykovy dojemně bezbranné pošetilosti, s jakou se vrhá do dalších ztřeštěností, lze řadit mezi Svěrákovy vrcholné počiny. Jako jed vidělo přes milion diváků a rovněž dobový ohlas byl příznivý. Milan Hanuš ve Filmu a době přesně vymezil jeho přínos: "Má hodnotu vkusné, zábavné a talentované filmařské práce. Je to elegantní kreace, leč v umělecký a občanský počin nedorostlá." JAN JAROŠ
Starý dům skrývá strašlivé tajemství Americká kinematografie sluje tím, že úspěšné filmy z minulých desetiletí, vlastní i zahraniční, znovu zpracovává - málokdy ovšem vznikne verze, která by se té původní vyrovnala, neřkuli ji překonala. To platí i pro snímek Guse Van Santa Psycho. Už podle názvu není těžké zjistit, čím se inspiroval. Stejnojmenný thriller Alfreda Hitchcocka, natočený před pětačtyřiceti lety, se stal jedním ze základních pilířů svého žánru: málokdy byl psychopatický vrah vylíčen s takovou sugestivitou, málokdy byl příběh vyprávěn tak bravurně, až se každému tajil dech, málokdy byl divák tak dlouho udržován v napětí, aniž plně dešifroval, co se vlastně děje, neboť režisér obratně mátl stopy. Až klaustrofobicky působící prostředí starobylého domu umocňoval nejen černobílý obraz, ale také nervní hudba Bernarda Herrmanna. Gus Van Sant zvolil svérázný přístup: rozhodl se dodržet původní Hitchcockovu podobu, zopakovat jeho postupy do nejmenších detailů - dokonce včetně poznávacích značek aut. Takže volí tytéž obrazové kompozice, úhly pohledu, nastoluje tutéž střihovou skladbu, jak se můžeme přesvědčit i v pověstné sprchové sekvenci, expresivně poskládané z několika desítek kraťoučkých záběrů. Jen občas využije možností, které mu skýtá moderní technika - například tam, kde Hitchcock musel kombinovat několik různých záběrů, aby naznačil postupný průjezd prostorem (třeba z ulice do domu), Van Sant mohl téhož dosáhnout jediným nepřerušovaným záběrem. Van Santovo Psycho je barevné a drastičtější. Tam, kde Hitchcock spíše naznačoval a nechával diváka, aby si sám domýšlel, Van Sant volí větší doslovnost. Takže si budeme moci vychutnat všelijaké nechutnosti, o trochu více si užijeme i nahoty hlavní hrdinky (Anne Hecheová), jež velice pochybné útočiště nalezne v blízkosti psychicky nevyrovnaného Normana Batese (Vince Vaughn). Jenže Van Santova replika mistrovského díla zůstane pouhou replikou, navíc nutně staromilskou, protože toliko opakuje postupy z Hitchcockových časů, i kdyby si počínala sebelépe. JAN JAROŠ
Policajtka
Režie Luis Mandoki. Hrají Jennifer Lopez, James Caviezela, Jeremy Sisto, Terrence Dashon Howard, Sonia Braga, Monet Mazur, Connor McAuley a další.
Střípky vzpomínek
Režie Bethany Rooney. Hrají Angie Dickinson, Eva La Rue Callahan, Jeffrey Nordling, James Calvert, Michael Lowry a další.
Trable prcka Binka
Režie Patrick Read Johnson. Hrají Joe Pantoliano, Joe Mantegna, Lara Flynn Boyleová, Brian Haley, Cynthia Nixonová, Fred Dalton Thompson, John Neville a další.
Nájemní vrazi
Režie Richard Donner. Hrají Sylvester Stallone, Antonio Banderas, Julianne Moore a další.
Karel Kryl nám chybí Úspěšný cyklus Kam zmizel ten starý song nabízí, určitě ne náhodou, 21. srpna část věnovanou Karlu Krylovi. Básník, písničkář, ale také originální výtvarník už mezi námi není 11 let - a notně nám chybí. Není tu totiž takového barda, který by se tak přesně a nekompromisně strefoval do nepravostí doby, jako právě Karel Kryl. Jeho písničky - ať už z poloviny 60. let, z doby kolem sovětské invaze a okupace Československa, z dob totality (a Krylovy emigrace) či první poloviny 90. let stále mají co říci. Karla Kryla skolil infarkt v březnu 1994, možná je ovšem alespoň zrnko pravdy na názorech, že se utrápil vývojem událostí v naší zemi po takzvané sametové revoluci. Karel Kryl pocházel z Kroměříže, kde narodil rok před koncem 2. světové války. První školní léta prožil v Novém Jičíně, ve 14 letech pak nastoupil na střední keramickou školu v Bechyni. Po vojně začal spolupracovat s olomouckou beatovou kapelou Bluesmani. Z této spolupráce vyšla deska s písní Nevidomá dívka v interpretaci Hany Ulrychové. Karel Kryl neměl daleko ani k malým divadlům, nedávno vydaná kniha Pódia z krabičky otiskuje například jeho pozvánku na premiéru jednoho z pořadů teplického Divadla Na zámku.
Hostem Milana Lasici, který pořadem provází, bude Jiří Černý, člověk, který měl ke Karlu Krylovi blízko. Vedle zajímavých vzpomínek bude k vidění i řada unikátních záznamů z archivu České televize. (top) |