číslo 34
vychází 15. 8. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

O zajatcích vlastní krajiny

Chci-li se dostat k tomu, co bych rád na konci tohoto svého zamyšlení sdělil, musím hned na počátku vysvětlit, že: Nemám auto. Neumím řídit auto. Protože vůbec nemám rád auta. Z důvodů ekologických, estetických, etických a možná i jiných. Rád dlouze chodím přírodou a přitom si pomalu přemýšlím. A spíše s hořkostí než se zadostiučiněním si uvědomuji, že toto vše mne u nás zatím nečiní tak podivným lidským typem, jakým bych se jevil třeba někde támhle v Americe.

O tom, že se současnou českou krajinou vinou stále více expandujících dálnic dlouze a volně chodit nedá, i o tom, jak právě ony při pohledu z hor a kopců devalvují přitažlivost okolního přírodního prostředí, bylo již napsáno mnoho odbojně odmítavých i skličujících vět. Já k nim jen dodám, že stejně tristní bývá pro opěšalého vlastivědného cestovatele nutnost popojít v zájmu svého cíle byť jen kilometr po silniční či dálniční krajnici. V nekonečnosti pangejtu splývají z aut odhozené plasty spolu s rozervanými útrobami přejetých zvířat v jakousi postmoderní odpadovou alchymii, v naturalistickou symboliku konce všech nadějí.

Jenže: v přírodních, tedy od civilizace relativně vzdálených cílech svých putování si leckdy uvědomím, že přese všechny ty překážky fyzické i duševní povahy já alespoň zatím dojdu, kam mám namířeno, třeba i se zkaženou náladou. Nejsem na tom tak, jako oni skuteční zajatci krajiny, osamělí staří lidé na venkově, jimž už nohy neslouží a auto nemají či spíše na ně nemají, právě že jsou staří. Mnohokrát jsem si už vyslechl a přitakal (nic jiného jsem dělat nemohl) jejich stýskání na to, že se nemohou dostat tam či onam, nejspíše na hřbitov, kde mají své stejně osamocené blízké. Nejedou jim tam už totiž autobusy či vlaky, na které byli z dřívějška zvyklí. Ano, rozumíme si: ten výraz z dřívějška má zlověstnou příchuť, znamená za minulého režimu, kdy tyto spoje jezdily, tak jak oni potřebovali. Nemusejí mi to ti lidé povídat, jako starý tulák českou krajinou to vím stejně dobře, možná ještě líp. A řeknu to takhle: V tom našem současném režimu přestalo být problémem cestování - leckdy však jen dosti nesmyslné přemisťování - po světě. Problematickým se však stalo - mnohdy nutné, ale někdy i jen radostně bezstarostné - přemisťování po domově, po vlasti, chcete-li. Jako by jedno vyvstalo na úkor druhého. Na něco se zde, zdá se, zapomnělo, nejspíše na souvztažnost obojího.

Vím, že "za bolševika" byly mnohé cesty barbarsky přervány, leckams jsem nesměl a svobodný jsem se taky necítil. Teď jsem na svých poutích zase omezován neurvalostí dálnic, všelijakými soukromými cestami, mamutími sklady konzumních zbytečností a podivnými satelitními pseudo-bydlišti, jakož i silně zředěnými možnostmi místní dopravy. Ještě že mohu snít o jiných dobách, jež přály všelikým vlasteneckým putováním či individuálnímu romantickému turismu. Karel Hynek Mácha by mi snad mohl dát za pravdu. I když, kdoví, kdy ta dnes akcelerující snaha sebrat lidem jejich krajinu vlastně vzala svůj počátek.

Jaroslav Vanča

Autor je scenáristou a pedagogem FAMU