číslo 34
vychází 15. 8. 2005

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Vyšlápnutou stopou

Rok 2005 přinesl nám, novinářům, dvě výročí, která stojí za to připomenout všem. Právě před 110 lety se narodil aristokrat české žurnalistiky Ferdinand Peroutka. Je tomu také deset let, co se u nás uděluje prestižní novinářská Cena Ferdinanda Peroutky. Čím víc o tomto člověku vím, tím víc tohle ocenění tíží i mne jako nevyrovnaný dluh. Jsou novináři tím, čím by měli být? A kdo si vlastně dnes říká novinář? Co by asi Peroutka soudil o úrovni současné publicistiky? Mlhavé, hádavé, leckdy hloupě stranicky štiplavé? Proč s takovou lehkostí překroutí něčí výrok, jen aby mohl být titulek šokujícím výkřikem? Na druhé straně svoboda tisku, kterou konečně máme, už odhalila řadu nepřístojností, které vlivní spěšně "zametali pod koberec". Moderní publicistika doslova vyslídila leccos, co mělo zůstat utajeno, a dokonce odhalila i zločiny, kterých si nevšimli státní zástupci, soudci ani politici. Ale jak by se asi Ferdinand Peroutka díval na fakt, že nejprodávanějším tiskem je bulvár, přeplněný drby, pomluvami a indiskrecemi? Že národ, v jehož kultivovanost věřil, nesáhne po kvalitnější alternativě?

O tom všem si v duchu s Ferdinandem Peroutkou občas povídám. Potkáváme se často. Jednak je zabydlen v mé knihovně, a pak jsem častým hostem v Památníku Karla Čapka na Strži. Karel Čapek byl totiž důvěrným přítelem Peroutkovým. A Ferda byl bojovník, který se často plachého Karla zastal. Spolu probírali pokrok i bolesti masarykovské republiky. Na Strži, v letním sídle manželů Čapkových, měl Ferdinand Peroutka jako jediný svůj pokojík. Ten je dnes proměněn v expozici, která vypráví o jeho životě. Když PhDr. Marta Dandová dělala nový scénář k celému Čapkovu památníku, citlivě vyhmátla prolínající se osudy obou přátel, a tak je tu řada životních mezníků Čapkových rámována právě citacemi Peroutkovými.

S autorem Peroutkova životopisu Pavlem Kosatíkem jsem si jednou povídala o tom, zda byl Peroutka v té své novinářské práci šťastný. Naplnit život intenzívní novinářskou prací asi člověku nepřináší příliš štěstí. Je-li jak se patří složitý a k životu přistupuje odpovědně, přicházejí spíš v úvahu jiné pojmy než štěstí. Novinář, pokud to není jen "střelec", se mnohdy tematikou probolí. Trpělivostí, odvahou a statečností. Netleská mu jeviště jako herci, nevidí uzdraveného pacienta jako lékař, jeho práce neslouží trvale jako dům spolehlivého stavitele, ani nezažije štěstí rozprodaného nákladu dobře napsané knihy. Novinařina je povoláním každodennosti. Ale i ona má mít poctivý styl. Ten Peroutkův byl odkoukaný od Karla Havlíčka Borovského a sám ho definoval jako "umění psát tak, aby se podle toho dala dělat politika".

Jenomže víte přece, jak záleží na charakteru člověka, kterému má být věřeno. Proto se také dva režimy snažily, aby Peroutkovo jméno nikdo neznal. Protektorát pro něj znamenal koncentrační tábor. Roku 1943 ho fašisté jako buchenwaldského vězně převezli do Prahy, aby mu učinili "velkorysou nabídku". Stane-li se znovu loajálním šéfredaktorem Přítomnosti, bude mu odměnou svoboda. Nepřijal. Trestem byl návrat do koncentračního tábora, v dokladech s poznámkou "nežádoucí". O třináct let později, v září roku 1956, zkonstatovali komunisté, že onen utečenec, redaktor Svobodné Evropy, je nejaktivnějším nepřítelem Československa. A v dokumentu byra ÚV KSČ podepsal Rudolf Barák pokyn rozvědce, aby "byla prozkoumána možnost jeho likvidace". Ten konečný ortel ale vyneslo až v roce 1978 těžké onemocnění plic. Až budete mít možnost číst pozorně vybrané Peroutkovy citáty v jeho expozici v Památníku na Strži, možná vás nejvíc zaujme tento citát: "Můj život ovlivnily tři fenomény: nacismus, komunismus a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci." Překvapil vás ten výrok? A jak mu rozumět?

O právo, čistotu a svobodu se s větrnými mlýny bojuje dnes a denně ve Spojených státech stejně jako ve střední Evropě. Lidé jsou všude lidmi. Všude silní a vlivní chtějí mít moc. Peroutkův kolega Martin Schulz řekl na jednom semináři na dobříšském zámku českým novinářům, že i ve Svobodné Evropě se někteří výše postavení snažili zasahovat do textů publicistů, i Peroutkových. Garnitura vzdělaných novinářů, kteří šli za určitou myšlenkou a dali stanici vzniknout, se i tady pomalu měnila v garnituru Peroutkovými slovy "amerických účetních". A ve světě, ve kterém žijeme, je stále silnější moc peněz. Kolikrát v životě musí novinář vážit, zda vyhovět tlaku vydavatele, politické strany či lobby, či jen přání bezprostředního nadřízeného? Je to v praxi promítnutý rozdíl mezi náplní slova sloužit a nebo posluhovat. Neobstojí každý. A pak je lépe z téhle řady vystoupit. Jsou dobře placená místa firemních či politických mluvčí. Ale pozor, to nejsou novináři! S publicistikou má tahle práce společný snad jen požadavek umět formulovat myšlenku. A ta je vysvětlena z určitého úhlu pohledu. Nikoliv ze svobodného pohledu novináře.

Novinařina peroutkovského typu je cestou po neznámých stezkách. Jednou si zapsal: "Neupadejme v pokušení myslet si, že vývoj je přímka, nejkratší spojení dvou bodů, a že bez zastávky a bez odchylky pospíchá k pravděpodobnému cíli. Je tu přece spletitost života, a odpor tomu i onomu snažení kladou nejen těžko oblomitelné vlastnosti hmoty, ale i setrvačná lidská psychologie." A že tomu tak je, moc dobře víme. Nabízím tuhle Peroutkovu myšlenku jako klíč k pochopení politiky. A také k pochopení práce novinářů, jejichž posláním je včas upozornit na věci důležité a potřebné, a navíc při jejich rozboru vidět kus dopředu. Takové pokusy nutně potřebují zpětnou vazbu čtenářů a posluchačů. Poctivá novinařina je totiž dialog. Alespoň to nám ukazuje Peroutkova vyšlápnutá stopa.