číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Rostou houby?

Teď, když denně střídavě prší a zase svítí slunce, dostávám esemesky s dotazem: Rostou tam u vás houby? Rostou a hodně, odpovídám, a sama se courám lesem, ke každé houbě se skloním, na místě ji trochu očistím, místečko pod ní v zemi zašlápnu a dobře se rozhlédnu kolem, zda jsem nějakou její další sestru nepřehlédla a taky, zda mne náhodou někdo neviděl. Toto je "moje místečko", zítra se sem zase půjdu podívat. Pokud ovšem to místo ještě najdu.

Najednou zjišťuji, že jsem lakomá, že se o možnost nalezení hub s nikým nechci dělit i když je později, očištěné a usušené, případně i zavařené, docela ráda rozdávám. A když jdu z lesa, nebo houby dokonce vezu domů metrem, dám dospodu holubinky (ty jsou vynikající a žádná z nich není jedovatá) a navrch dávám hříbky. Nesu pak košík a "nenápadně" sleduji, jak se spolucestující obdivně na ty moje panské hříbky a na ty praváky dívají. A našel-li někdo více a lepších hub, dokonce mu to závidím. "Normálně" nejsem chlubivá ani závistivá, ale houby ve mne vyvolávají úplně neobvyklé reakce. Proč?

A proč se podobně chovají i moji přátelé? Kupují si mnohé zbytečné věci, platí za služby, které by si mohli klidně udělat sami, přinesou mně třeba v zimě krabičku jahod, drahé víno a vůbec nejsou lakomí a spořiví. Ale o svém místečku, kde oni našli ty pravé hříbky, mně taky nikdy neřeknou. Proč?

Protože houby jsou jednoznačně dar. Nesázeli jsme je, nepěstovali, nezalévali, půda v lese nám nepatří a růst hub, protože jsme se na něm nepodíleli, taky nemůžeme ovlivnit. Dostáváme je zcela zadarmo. Hledáním hub se jakoby vracíme do dávné doby, kdy naši prapředkové byli živi jen ze sběru kořínků, lesních plodů a různých trav, kdy ještě nelovili lukem ani do pastí, kdy neseli, neobdělávali pole, ale jen čekali, že něco najdou a dostanou. A dostávali. Jinak by nepřežili a ani my bychom tu nebyli.

Od koho dostávali? Od Boha, od bůžků, kterým se klaněli, od přírody s velkým P na začátku? Dostávali, jako dostávají i dnes šťastnější děti od svých rodičů, zdánlivě bez zásluh, jen proto, že jsou. To že našli něco k snědku, si vykládali jako milost, dar, jako důkaz, že jsou asi dobří a jednají správně. A když nenašli, pak je nikdo neodměnil, nepochválil, nepožehnal jim. I já se dnes dovedu naštvat, když nic nenajdu, kdežto druhý má hub plný košík. Považuji to za nespravedlnost. Podobně, jako když Kain a Ábel obětovali Hospodinu a kouř z obětiště Ábelova stoupal k nebesům, zatímco dým z Kainovy oběti klesal k zemi. Již jako malé holce se mi to sice z hlediska fyziky zdálo nesmyslné, ale jako sdělení o tom, kdo je přijat jako dobrý a správný, jsem do chápala. A chápala jsem i to, že Kain svému bráchovi záviděl. Vždyť i já jsem uražená, že ten druhý má hříbky a křemenáče a já jenom klouzky, kačenky či růžovky. Proč jen jsem nešla tím druhým úvozem, kde hub roste víc!

Takže, rostou, přijeďte. A když nic nenajdete, nevadí, podnětů k úvahám ty toulky lesem přinášejí dost a dost.

Jiřina Šiklová