číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

O něčem jiném

Letos v létě se zase objevily kruhy v obilí, v Ratajích na Kroměřížsku. Jeli jsme tam, do Ratají, a u kostela jsme se zeptali dvou děvčat, kde to je. Řekli nám, že za hřbitovem. Už od hřbitovní zdi jsme pozorovali monumentální obrazce, pět kol, od největšího po nejmenší a když jsme přišli blíž, užasli jsme nad dokonalostí geometrických tvarů, přesností kresby, estetickou ladností ornamentu. Bylo to jako vždy: stébla obilí položená v přísné symetrii jedním směrem, ohnutá, nikoliv zlomená, ostatní stála rovně vztyčená. Žádné destrukce na přechodu od kruhů ke stojícímu obilí kolem, žádné výrazné stopy lidské činnosti. Neměli jsme s sebou dozimetr, abychom zjistili zvýšený stupeň radioaktivity, ani jiný přístroj, kterým by se dala změřit přítomnost transcendentních bytostí a vlivů. Záhada zůstává opět neodhalena.

Jsem rád, že mohu psát o kruzích v obilí, o nezjistitelných obyvatelích naší planety, zanechávajících po sobě jen komické stopy na poli, a nemusím psát o multikulturalismu, terorismu, o technoparty, o konci spravedlnosti v Čechách, o úpadku národa, o chystaných orgiích televizních stanic, kulturní malosti harrypotterismu a o bezmoci politiků, občanů a médií. To všechno je v tomto létě také aktuální, ale nedá se s tím nic dělat.

Přiřadil jsem se totiž k vlně nihilismu, která zachvátila planetu, euroamerickou civilizaci, českou zemi, národ, média a každého novináře zvlášť. Není člověka, který by už nebyl nihilistou.

Začnu - jak jinak - od nejvyššího občana, od prezidenta republiky. Jeho názory o multikulturalismu a přistěhovalcích byly podrobeny kritice, ale prezident i jeho kritici zůstali společně stát před balvanem, který si přivalili. Nikdo nemá program, jak řešit valící se vlny lidí, co s přílivem, který se na Evropu teprve chystá. Vždyť jsou už tady - konstatoval někdo v mediální diskusi a myslil tím dvacet milionů muslimů, žijících již na evropské půdě. Neví si rady prezident český, francouzský, německý nebo švýcarský (ten možná jediný má něco v rukávu, protože Švýcarsko umělo vždy včas říci to svoje Das Boot ist voll - Loď je plná), nevědí si rady intelektuálové, politikové a jejich politologové, nevědí si rady občané ze Zastávky u Brna. Ani já nevím nic. Jsme nihilisté.

Nihilismus prostupuje všechny debaty o terorismu, všechny akty vládní, státní, mediální, které se terorismu týkají. Nikdo pořádně neví, co to je, ten terorismus. Víme jen, že nám hrozí. Nevíme ani proč. Někdo se za ním skrývá, říkáme tomu al-Kajdá, ale všichni dobře víme, že jsou to jen slova, která nic neznamenají. Nikdo se nepokusil ještě ani definovat nepřítele, popsat ho a přihlásit se k tomu popisu. Jsou vedle i ti, kteří si myslí, že to zase na nás nastrojili Bushové, aby nám okleštili naši svobodu. Ne, jsme v tom všichni společně a nevíme, co se to s námi děje. Vzájemně si vyhrožujeme, hádáme se, je to konflikt civilizací, nebo snad boj křesťanů s muslimy, nikdo neví. Tento nihilismus nás spojuje.

Nihilismus provází úvahy o České republice, o českém národě. Karel Hvížďala v Mladé frontě Dnes zacitoval Huberta Gordona Schauera z roku 1866: "Máme vůbec nějaký cíl? A můžeme ho dosáhnout? Vždyť žijeme ze dne na den." Uplynulo jedno a půl století a stejné otázky jsou tu zas. A není na ně odpovědi. Proč bychom se měli zříkat myšlenky národa ve smyslu "Blut und Boden", krev a půda, vždyť tyto staré archetypy máme v krvi a dokud je v sobě neseme, jsme někým, národem. Na druhou stranu, nikdo to přece už nepotřebuje, nikomu to neschází. Je to tak nebo tak? Nic o tom nevíme. My nihilisté se ani o těchto věcech nechceme bavit. Vím o iniciativě sestavit sborník názorů na naši blízkou i vzdálenou budoucnost, vyburcovat elitu ke zformulování ideje českého státu a národa (raději obou než žádného), nicméně zůstává jen u nápadu, ale nikdo se k němu příliš nehlásí. Vždyť ani nevíme, jakou ideu sledujeme. A sledujeme vůbec nějakou ideu, to znamená myšlenku?

Největší nihilisté jsou novináři. Ti nejupřímnější to už vzdali a píší o "konci spravedlnosti v Čechách". A také o konci práva, bezpečí, pořádku, kultury, mravnosti, pracovitosti, práce vůbec, cti a poctivosti. Ostatní, a těch je naprostá většina, píší o něčem jiném. Někdo by řekl "o ničem". Nic, latinsky "nihil".

Jakmile jsem se přidal k těmto nihilistům, rázem ze mě všechno spadlo. Ta šílená tíha, která na mně ležela! Rázem mě napadaly tisíce věcí, o kterých bych mohl psát. Zbavil jsem se strašné povinnosti, které bych ani nemohl dostát, být jakýmsi Savonarolou, mluvit na náměstí, bít na poplach. Sandro Botticelli po Savonarolových kázáních spálil svoje Venuše a Michelangelo přehodnotil svoje životní a umělecké cíle, začal malovat Sixtinskou kapli. Svět se však nezměnil a Savonarola skončil popravou a na hranici.

Je to úžasná úleva být nihilistou. Nevědět nic o světě kolem sebe, nedělat si nic z mafií, které řídí náš život, ze zlodějů, kterým přizpůsobujeme ve dne v noci každý svůj krok, z politiků, kteří se nám vysmívají, z bank, které nás okrádají, z drogových obchodů, bez nichž by se zřítilo světové hospodářství. Stačí si jen pro sebe opakovat: Nic, nic, nic. Je to mantra osvobození. Karel Hynek Mácha, který psal o Bohu jako o tom, "co nic se nazývá", dobře věděl, že se musí od světa osvobodit. Když prý takhle jednou přišel ke hradu Houska (zmiňuje se o tom "čertolog" Jaromír Štětina), omdlel z přetlaku tajemství, které se v hradě skrývalo, usnul a zdál se mu sen o konci světa, který nastane v roce 2006!

Jsem rád, že jsem se konečně dostal k tématu tohoto článku, ke kruhům v obilí. Mám pro ně určité vysvětlení. Myslím, že na této planetě žijí ještě jiní její obyvatelé, jiné bytosti, nám neviditelné. Není totiž možné, aby tomu tak nebylo. Aby tady existoval jenom člověk, v podobě, jaké ho známe a do jaké v našich časech dorostl. Je to velmi nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější je, že tu vedle nás žijí ještě jacísi jiní tvorové, důstojní tohoto světa a občas nám o sobě dají vědět směšným znamením, kruhy v obilí, protože předpokládají, že to je tak asi všechno, co můžeme ještě pochopit.

PETR KOUDELKA