číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Koločava

Cestou do Koločavy jsem za městečkem Mižhirja - česky Mezihoří - zastavil babičce stopující v prachu silnice. Za několik sekund po jejím nastoupení do auta jsem pochopil a také ucítil, že vlastně vezu pasažéry dva. Babička se vracela z nákupu a vezla si v pytli selátko v ceně dvou set padesáti ukrajinských hřiven, tedy asi 1250 korun českých, což je na místní poměry docela vysoká částka převyšující průměrný důchod. I když babička i s prasátkem vystoupily v Sinovíru několik kilometrů před Koločavou, v autě mi po zbytek dne zůstala neodbytná společnost - odér - jako památka na podkarpatského vepříka.

I přivítání v Koločavě samotné bylo připomínkou, že zemědělství, především chov skotu, je hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel. Když jsem přešel k dřevěnému kostelíku, dostalo se mi od učitele dějepisu z místní školy, Vasyla Gleby, výkladu jak o historii kostelíka samotného, tak tří pomníčků českých četníků z první republiky v jeho bezprostředním okolí.

"Dva z nich zabil Nikola Šuhaj," vypráví Vasyl staré známé příběhy, které by v Česku měli znát všichni, kdo ve škole neošidili povinnou četbu. To místo a okolní romantická krajina jim dodávají životnost - hovorově bych řekl, jaksi šťávu. Cestovatel má pocit, jako kdyby se dotýkal historie. A což teprve, když ho Vasyl vezme k Anně Štajerové, dceři Nikoly Šuhaje.

Upřímně musím říct, že jsem se cítil trochu v rozpacích, že jako řada dalších, více či méně známých poutníků z Čech, Moravy a Slezska ruším soukromí a klid téhle, dnes už čtyřiaosmdesátileté paní. I od ní jsem slyšel, jaké skutky jejího otce proslavily. A jak to bylo s jeho smrtí? S pomocí učitele Vasyla mi Anna převyprávěla, jak se četníci snažili předstírat, že to oni Nikolu zabili puškami a ne jeho zrádní kamarádi sekyrou.

S paní Annou jsem se rozloučil a zamířil do bývalé četnické stanice, přestavěné dnes na hostinec, nedaleko místní školy s muzeem Ivana Olbrachta. Tady vládne paní Natálie Tumarecová. Je sice kolegyní Vasyla Gleby a také učí v místní škole, ale nějak se spolu nepohodli a neříkají o sobě právě pěkné věci. Jsou konkurenty a zjevně soupeří o zájem českých turistů. Nechci soudit, kdo je lepší hostitel, a za sebe mohu říct, že byli oba vstřícní a ochotní. Paní Natálie mi také popsala, jak zdejšímu cestovnímu ruchu pomohlo jednostranné zrušení víz ze strany Ukrajiny vůči zemím Evropské unie.

Verchovina, jak se zdejšímu kraji říká, je krásná a pohostinnost a dobrosrdečnost místních je známá. Na jednu stranu se obávám, že nebude dlouho trvat, a ze zdejšího kraje se stane jen další z mnoha populárních turistických destinací. Ale jsou tady pohraničníci, celníci a policisté, kteří nejenže pohostinně nepůsobí, ale spíš to vypadá, že chtějí zdržovat a čekat, jestli dostanou úplatek. Možná paradoxně právě oni přispějí k tomu, že Podkarpatsko ještě nějakou dobu zůstane samo sebou.

VÍT POHANKA