číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 29. 8. 2005 NOVA - 22.10 hodin

Sportovní fanoušci řádí mezi námi

Že mezi fotbalovými fandy bují násilnosti jako způsob vybití či dokonce seberealizace, je známo již dávno. Mechanismus otupujícího stádního jednání výstižně popsal Karel Smyczek v pamětihodném filmu Proč? Do téhož prostředí nás snímkem Non plus ultras zavádí i debutující režisér (a současně autor námětu) Jakub Sluka, dle vlastních slov též velký příznivec kopané. Právě to zřejmě vysvětluje nebývalou příměs alibismu, který do příběhu zasouvá, když svým v některých případech notně zprimitivnělým grázlíkům zjednává co nejvíce sympatií. Postupuje podle metody vyzkoušené v zámoří: malí lumpové vyhlížejí vedle těch velkých opravdu neškodně.

Sluka buduje mozaikovitou strukturu jakoby náhodných prostřihů volně poskládaných do pomyslného vějíře zaznamenávaných reakcí na nejrůznější podněty, ono hlučné a přisprostlé fandovství - jakkoli motivicky ústřední - se nakonec stává pouhou vnější přílepkou v rozvíjení dalších rovin, zvláště rodinného zázemí urostlého hlavního hrdiny přezdívaného Bejčák (David Novotný). Ačkoli jeho partu tvoří celkem patero lidí rozličného věku i intelektové kapacity, pozornost se upíná právě na Bejčáka s takovou intenzitou, až všichni jeho kamarádi ustupují do pozadí jako bezmála epizodní figurky. Vlastně jen Vočka, frackovitého mládence prosáklého zprimitivnělou vznětlivostí, obdařil Matěj Hádek bohatě proměnlivým souborem přesných mimických, gestikulačních i verbálních postřehů.

S Bejčákem jako vůdčí osobností se pojí základní získávání sympatií - rázně se zastane nebožáka šikanovaného jinými dobytky, prozíravě se vyhne bitce fanoušků, která je ostatně pojednána nikoli v tvrdě realistickém klíči, ale spíše jako obrazová symfonie pohybů a zvuků. Pak je poněkud zavádějící, když parta sama se považuje za tvrdé, "úderné" jádro fanoušků - dokonce si pozve dvojici anglických fotbalových výtržníků, kteří se však projeví jako beznadějní zdementnělí opilci.

Jakousi paralelní součást příběhu tvoří Bejčákovo rodinné zázemí, které zřejmě ani netuší o jeho libůstkách - až proto ztrácí na věrohodnosti zejména postava ustarané, až přehnaně naivní matky (Jana Hlaváčová). Míhají se tu další, převážně groteskně vystavěné postavičky, které se jen obtížně daří do kontextu díla začlenit. I když je pravda, že právě s nimi se pojí největší komediální trumfy - jak s venkovskými příbuznými (Naďa Konvalinková a Jiří Lábus), které vytopila povodeň, tak s věčně bědujícím výčepním Lojzou (Oldřich Kaiser). Zvláště Lábus exceluje v několika sólových výstupech - viz oblékání trička ve značkové prodejně či postupné zpíjení -, avšak jeho bravurní studie určitého lidského typu sem vpadá jak z jiného světa.

JAN JAROŠ

Úterý 30. 8. 2005 ČT 2 - 20.00 hodin

Hoover Dam

Grand Canyon na jihozápadě Spojených států je jedním z nejdrsnějších míst naší planety. Mezi horami prořezává hlubokou otevřenou ránu řeka Colorado. Tok řeky Colorado nebyl nikdy zkrocen. Pro stavitele přehrad Franka Crowea je to výzva, na kterou čekal. Má za úkol postavit přehradu a proměnit poušť za pomoci vody a elektřiny na místo k bydlení pro milióny lidí. Bude nutné vyrazit víc jak sedm kilometrů tunelů, v tvrdé vulkanické hornině. Přehrada Hoover Dam bude stát na větší ploše než velké pyramidy v Egyptě. Ale její výstavba se neobejde bez obětí. Nelítostný organizační génius - Frank Crowe hraje podle svých vlastních pravidel a použije veškeré své síly, aby zkrotil Colorado...

Do tohoto prostředí nás přivede dokumentární pořad BBC Hoover Dam z cyklu Sedm divů technické civilizace.

Středa 31. 8. 2005 ČT 1 - 20.35 hodin

Diana, královna srdcí

Princezna Diana přišla na svět 1. července 1961 jako Diana Frances Spencerová. Jako dívce z lepší rodiny se jí dostalo vzdělání na elitní internátní škole. Zájem veřejnosti o devatenáctiletou absolventku nastal, když se začalo proslýchat, že se možná stane manželkou nejstaršího syna královny Alžběty II., tehdy třicetiletého prince Charlese. Jejich sňatek se konal 21. června 1981 se vší parádou, která ke královským svatbám ve Velké Británii neodmyslitelně patří. Pod hedvábným závojem se však skrývala tvář plaché a citlivé dívky, kterou ještě čekalo mnoho rozpaků, chyb a zkušeností. Britský dokumentární film zachycuje život nejfotografovanější ženy světa od jejího dětství až po tragickou smrt při autonehodě 31. srpna 1997 v Paříži. Zasvěcený komentář režiséra Richarda Attenborougha, jenž Dianu osobně znal, pomáhá divákovi rozpoznat na archivních záběrech právě Dianinu rozpačitou, zranitelnou, a přesto stále charismatickou tvář.

Čtvrtek 1. 9. 2005 ČT 1 - 18.30 hodin

Připravte si tužku a papír, škola začíná

Každý rok koncem srpna je to stejné: v očekávání blížícího se školního roku je část dětí smutná, ba i naštvaná, další se na školní lavice těší. Rodičům pak tato doba přináší spíše vrásky. Koupili jsme dětem všechno, co potřebují? Co by si v první školní den měly vzít na sebe? A hlavně: od nynějška zase to věčné handrkování se o úkoly a o to, aby se naše ratolesti alespoň na chvíli pohroužily do učebnic! Někteří rodiče to opravdu mají těžké a jejich výkony bývají hodné ocenění. Jenže kromě dobrých známek jejich svěřenců žádné jiné ceny za tuto činnost neexistují... Ale dost kvílení; zkusme vstoupit do dalších deseti měsíců školy s úsměvem.

Pomoci nám k tomu může i Česká televize svým (dnes už tradičním a oblíbeným) Diktátem. Když vám diktát dává Zdeněk Svěrák (což není náhodná volba - i on býval kdysi učitelem), není to jistě nic nepříjemného. Co už nepříjemné být může, to je zjištění, v kolika pravopisných záležitostech si vlastně vůbec nejsme jisti a kolik jsme udělali chyb. A to o sobě tvrdíme, že umíme česky! Televizní diktát je ale i jednou z mála příležitostí, kdy si můžeme srovnat vědomosti s našimi dětmi (či spíše ony s námi?).

Pohled na rodiče, kterak okusují tužku a přemýšlejí nad i/y či s/z může přinést v dětských očích i naše "zlidštění". Ne, že by nám pak děti celý rok musely připomínat, kde všude jsme udělali gramatické chyby, ale jistě to má něco do sebe. Dětem pak pořad může přinést radost z neobvyklého zážitku televizního diktátu, který si navíc (za pomoci televizního učitele) samy opraví, pokud chtějí, tak i oznámkují a pokud nechtějí, nikdo jim žádné hodnocení vnucovat nebude.

(top)

Pátek 2. 9. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Je život na vesnici opravdovou idylou?

V posledních letech k nám dorazily filmy natočené ve víceméně amatérských (či spíše domáckých) podmínkách - nejnověji je to Správce statku. Napsal si jej, režíroval a navíc i obraz nasnímal Martin Duba, jeden z uznávaných kameramanů, nyní známější spíše z prací pro televizi (Vlci ve městě, Lišák). Správce statku vznikal v letech 2001 a 2002, spatříme v něm celou Dubovu rodinu včetně pana režiséra.

Správce statku námětově spadá mezi módní výpovědi bytostně městských lidí o romantickém životě na vesnici. Spatříme idylický obrázek, z něhož se tvůrcům podařilo dokonale vytěsnit autentickou vesnici - zůstala jen rodina jednoho pražského podnikatele, obětavě obhospodařující farmu, a kromě ní jen několik štamgastů, pravidelně vysedávajících v hospodě. A lyricky splétané vyprávění (není divu, že největší pozornost přitáhli koně) se vyhrotí v okamžiku, kdy podnikatel nejspíš se ocitnuvší v nouzi zamýšlí farmu prodat...

Naštěstí se o farmu se postará tajemný mladík František (Adam Stivín), dle vlastních slov putující z místa na místo a nabízející svou pomoc. Vymyslí nejen hravé vynálezy pro tamější děti, vybudí optimismus i odhodlání u dospělých, ale ještě se mu podaří statek zachránit, když dosáhne jeho soběstačnosti jednoduchým vybudováním účinné atrakce, která přitáhne šiky zájemců. František je člověk z rodu příchozích, kteří nezištně pomohou, aby posléze odešli na další štaci.

Duba načrtává drobné, ponejvíce úsměvné momentky, které mají pohladit, odtud pramení i prosluněné letní scenerie. Nehledá složité charakterové studie ani sondy do vesnické mentality, ocenit však musíme věrohodně napsanou i přirozeně pronášenou mluvu, případně její útržky. Není v ní nic strojeného, podobně jako dávné Formanovy filmy vykazuje autentické rysy. Správce statku se určitě nezapíše mezi pamětihodné umělecké počiny, ale je sympatický tím, že nepředstírá "umělečno". To je jistě přijatelnější, než leckteré neumětelské televizní projekty stejně minimalistické, avšak pořízené za daleko dražší peníz.

(jš)

Sobota 3. 9. 2005 ČT 1 - 22.25 hodin

Červená je barva naše

Jdeme na Červenou - tak se jmenuje dokument, ve kterém pěvkyně světového jména Soňa Červená vzpomíná na svůj (ponejvíce profesní) život. To vyprávění rozhodně stojí za to, vždyť Soňa Červená dokázala v uměleckém světě opravdu hodně. Tak například je dvojnásobnou komorní pěvkyní. Neznamená to, že by dvakrát vystoupila na komorním koncertě; komorní pěvkyně je název vysokého německého ocenění.

Píše-li se o Soně Červené (poprávu) jako o české umělkyni, nutno hned dodat, že značnou část svého uměleckého života strávila v zahraničí. Oblast pěvecké činnosti měla přitom širokou: od velkých operních opusů přes duchovní hudbu až k tvorbě komorní. A ještě dodatek: vedle zpívání prokázala Soňa Červená své kvality též v činoherním divadle a ve filmu. Její doménou bylo ovšem vždy zpívání.

Do světa divadla malou Soňu nepřímo uvedl její otec Jiří Červený, zakladatel slavného kabaretu Červená sedma. Sama umělkyně dnes uvádí, že s otcem si vždy rozuměla daleko lépe než s matkou. Jejích největších úspěchů se otec už nedožil. Soňa Červená začínala u Jana Wericha v muzikálu Divotvorný hrnec. Káťu Maršálkovou hrála třistakrát! Objevila se i ve filmu, stále ji to ale táhlo ke zpívání. Intenzivně studovala zpěv, aby ji pro nedostatek talentu (!) nevzali do Národního divadla. Několik sezón strávila v Brně (před prázdninami vyšlo album s nahrávkami Soni Červené z tohoto období). Z Brna odešla do Berlína - nejdříve do toho "hodného", východního. Svobodomyslného ducha v sobě ale nezapřela: po vzniku Berlínské zdi utekla na poslední chvíli a už za dost dramatických okolností na Západ. Stala se velkou hvězdou, partnery jí byli neslavnější pěvci a dirigovali ji neslavnější dirigenti z celého světa.

Po roce 1989 se často a ráda vrací do Česka. Mimochodem: v Praze má jeden ze svých tří bytů (ty další jsou v Německu a ve Francii). Na všechna tato místa ji táhne voda, kterou miluje. A v této souvislosti upozorňuje i na jednu "vodní" nespravedlnost: "V Praze teče Vltava a v Hamburku vlastně také. Vždyť u Mělníka se správně vlévá Labe do Vltavy. Ať mi nikdo neříká, že v Hamburku teče Labe!", rozhořčuje se Češka, která udělala do světa pořádnou díru.

TOMÁŠ PILÁT

Neděle 4. 9. 2005 ČT 1 - 20.00 hodin

Smolaři to nikde nemívají snadné

Jedna ruka skutečně netleská, zvláště když je useknuta a později ještě opečena předložena na talíři. Ne, neocitli jsme se ani ve filmech britského stylisty Petera Greenawaye, ani u amerických "nezávislých" ražení bratří Coenů či Jima Jarmusche. Toto spatříte v českém filmu Jedna ruka netleská, kterým se potřetí přihlásil o slovo David Ondříček.

Co vlastně vzniklo? Bizarní tragikomedie s morbidními průpovídkami a cynickým pointováním volně proplouvajících zápletek. Až se vkrádá podezření, že autoři (Ondříčkovi pomáhal se scénářem představitel jedné z hlavních rolí Jiří Macháček) chtěli prokázat jediné - co dovedou v zámoří, svedeme i u nás. Provokující historky, které bezpráví či násilí dokázaly nahlížet jako všední banalitu a hrůzu jako groteskní jev, přesadili do tuzemských reálií.

Ústřední dvojici postav Standy a Ondřeje, zosobněných smolařů, jejichž příhody jsou postupně navlékány jak korálky na niť, ztělesnili Jiří Macháček a Marek Taclík. Jejich příhody hraničí s groteskností, dobře míněné pokusy vyhovět končívají dalšími maléry, přičemž se režisér omezuje na lakonické konstatování zprvu snad překvapivého, později však již předvídatelného výsledku. Ondříček se rozhodl pro pochmurné zakotvení příběhu, prosáklé do nejrůznějších výrazových vrstev - včetně převahy nočních scenerií nebo ztemnělých prostor.

Standa s Ondřejem se ocitnou v třecí ploše s tajeným zločinným počínáním, které začíná pašováním orlích mláďat v kamionové zásilce kuřat, a končí karikovaným nacistickým obřadem. Samotnou dějovou osnovu rámuje dvojí Standovo uvěznění: na začátku přihlížíme jeho propuštění, v závěru opětovný návrat. Zatímco prostoduchý, naivní Standa, schopný až provokovat svými nevinně naivními dotazy, je vymezen nepochopením hrozeb kolem něho vířících, Ondřej coby bývalý "černý šerif" rád zdůrazňuje svou razanci a odhodlání, které však ve výsledku vedou k týmž sporným výsledkům, k přecenění sil i schopností.

Jedna ruka netleská je silnější a působivější v jednotlivostech, než ve vedení příběhu. Režisér však zbytečně sahá ke zjednodušující karikatuře, k významově prázdnému šklebu - to se týká i rozpačitého, až rušivě obskurního výjevu s převtělením jedné ze záporných postav do Hitlerovova zevnějšku, provázeného zpola již německým řvaním.

JAN JAROŠ