číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Televize
a film

FILM

Cestou "k nebi" se snadno zbloudí

Záměr nevšední, ambice sympaticky vysoké, výsledek rozpačitý. Takhle krátce by se mohl shrnout dojem z filmu Dana Svátka Blízko nebe. A přece si patrně tak "krátký proces" nezaslouží. Tvůrcům totiž zřetelně šlo o vyjádření určitého aktuálního životního pocitu i o nikoliv nevýznamné sdělení. Pokoušejí se o to prostřednictvím podivného, místy až tajemného příběhu zalidněného bizarními postavami. Filmový hotýlek, jenž dal filmu jméno, obývají lidé s různými, vždy však dosti podstatnými odlišnostmi od "normy", což je odsuzuje k izolaci a samotě. V jakémsi hrdém osamění obklopeném pomyslnou zdí stojí ostatně i samotný dům, v němž se děj odehrává.

V tomto komorně uzavřeném prostředí žije podivínský ráčkující klaun, který se neobratně snaží o prosazení v showbyznysu i sblížení s jinými; duševně chorý mladý černoch a jeho hlučná rodina se psem a chátrajícím dědečkem; v úplně pustém pokoji tajemný čtenář a v jiném zas siamská dvojčata - nymfomanky; v horním patře se schází skupina starců při spiritistických seancích, u pultíku dole postává recepční, který dokáže být všude a přece své nájemníky neuhlídá. Děj se odvíjí víceméně od konce, takže tušíme, co přijde, lépe řečeno, čím to nakonec začne. Víme i to, že milostné soupeření klauna a (neúspěšného) černošského malíře nedopadne dobře a důchodci nezískají od vyvolaných duchů žádnou důležitou informaci. Všechna ta zvláštní individua příliš nesblíží ani společné nebezpečí, a proč by ostatně mělo.

Motiv odsouzení k samotě zdůrazňuje film násobením různých prvků, motivů a rekvizit, které vypovídají vlastně o tomtéž - ať jde o podivnou, až anomální jinakost všech postav, či například o anglicky vedené dialogy. Herci se sice statečně potýkají se svými figurami, ale těžko přemáhají topornosti scénáře. Nakupení "zvláštností" nakonec vyznívá spíš jako podivně neskutečné panoptikum, místo aby znepokojivě zapůsobilo na vědomí a vyvolávalo emoce. Cosi se však přece jen do našeho vnímání vkrádá: že jsme už něco podobného viděli, že mnohé je jakoby z jiného filmu. Počínaje některými nezávislými americkými snímky až třeba k staré dobré francouzské vlně šedesátých let. Přitom, jak řečeno na začátku, záměr i určitá zaťatost, s níž za ním autoři šli, zaslouží aspoň cenu útěchy za snahu.

AGÁTA PILÁTOVÁ