číslo 35
vychází 22. 8. 2005

Titulní rozhovor

Jitka Svobodová:
Rusalka nemusí jen do českého jezera

Jsou zpěváci, kteří kromě profese nestíhají nic jiného. Vy mi ale připadáte, že víte, jaké kvetou zrovna kytky a kde rostou houby, zkrátka - působíte vyváženě.

Snažím se, jsem narozená ve znamení Vah, vyváženost všech věcí asi potřebuju k životu. Když mi něco neklape doma, hůř se mi zpívá, mám-li problémy se zpíváním, v tu chvilku mi to přestane klapat doma.

Máte kromě hudby ráda i jiné žánry.

Nejvíc asi výtvarné umění. Jsem takový blázen, že jsem nějaký čas dokonce chodila na kurs malování do ateliéru, mezi šestnáctileté, osmnáctileté děti. Prý to docela jde, říkali. Ale pak mi došlo, že se tomu musím hodně věnovat a opravdu si to protrpět. Jako u každého uměleckého oboru. Na to čas nemám, ale kreslení je pro mě pořád úžasná relaxace. Když mám někdy bolavé srdce, sednu si, vezmu tužku a kreslím. Pak všechno ostatní vypnu, zapomenu na starosti, absolutně se soustředím. To mi občas dělá dobře.

Máte taky mateřské povinnosti, není to pro vytíženou umělkyni příliš náročné?

Maminkou jsem ráda a z přesvědčení, naše holčička je úžasná, chytrá, milá, mám z ní radost. Hezky zpívá, má muzikantský talent, řekla bych, že větší než já, i když ji zatím hudba příliš nezaujala. Raději píše a jde jí to. Momentálně se věnuje hororům. A jestli je mateřství náročné? Neberu to tak. Myslím, že zdravá ženská, ať dělá cokoliv, tedy i umělkyně, by děti mít měla. Od toho jsme na světě, abychom měly děti, to je podle mě prvotní.

Jak jste se dostala k zpívání?

Pocházím z hudební rodiny. Moje teta, sestra mého otce, byla operní zpěvačka Věra Macků, dlouholetá členka Hudebního divadla v Karlíně. Vynikající pěvkyně a herečka, ve své době, myslím, opravdu hvězda. Vděčím jí za své hudební základy.

A další pedagogové?

Nejvíc mi asi dala paní docentka Marta Boháčová, u které jsem na konzervatoři absolvovala. Pořád k ní chodím na hodiny, jsem její pilná žákyně.

Když je člověk vystudovaný operní zpěvák, má za sebou úspěšné role, proč musí dál vyhledávat pedagoga?

U zpívání je jedna zvláštní věc: člověk se sám neslyší. My zpíváme - jak bych to řekla - jakoby po hmatu. Říkám tomu pěvecký hmat. Je tedy dobře, když vás slyší ještě někdo jiný, kdo tomu rozumí a kdo vás zároveň zná. A navíc - role, které dostáváte, jsou různé, některé vám sednou, jiné méně. S mnohými se opravdu rvete. Myslím, že žádný zpěvák si nemůže pomoct docela sám, potřebuje někoho, kdo ho zkoriguje. Nikdo z nás není dokonalý, i ten největší pěvec pořád má na roli co dělat, ta práce je nekonečná. Neexistuje, že si řeknete: už to umím. Platí to i v případě, když má některá role bezpočet repríz a donekonečna ji opakujete. Já zpívám Doňu Annu už pátou sezonu, a pokaždé je na tom co řešit. Každý den se probudím s nějakým jiným pocitem v krku, s jinou dispozicí nebo třeba i indispozicí.

Od toho jsou však korepetitoři, ne?

Samozřejmě, existují báječní korepetitoři i dirigenti, kteří můžou zpěvákovi pomoct, ale přece jenom - pedagog, který sám zpíval a věnuje se pak výuce, dá zpěvákovi po technické stránce víc. Jistě je skvělé, když korepetitor sdělí pokyny po hudební stránce, řekne cosi o výslovnosti, udělá frázi A dirigent z toho všeho vytvoří celek. Jenže to je ideál; taky to může vypadat tak, že přijdete na korepetici, odzpíváte a s dirigentem se vidíte až na jevišti. Praxe je zkrátka často jiná, než si představujete. Proto je pedagog tak důležitý. Měl by to být váš největší kritik, potřebujete od něj slyšet, kde děláte chyby a jak je napravíte. Když chcete být pořád lepší, musíte se snažit.

Máte pěvecké vzory?

Mám. Mým největším vzorem, ke kterému se pořád vracím, je Maria Callasová. Možná to zní staromódně, svět už je asi někde jinde. Ale já ji miluju, nemá dodnes konkurenci. Také mezi těmi současnějšími je plejáda úžasných zpěváků. Pro každou roli, kterou zrovna studuji, si vždycky někoho najdu a jeho výkon se snažím vstřebávat. Z českého repertoáru se zrovna zabývám Jenůfou, takže poslouchám nahrávky s Gabrielou Beňačkovou a Libuší Domanínskou.

Vy jste vlastně nastoupila do Národního divadla dvakrát, ne?

To bylo trochu jinak: Po prvním angažmá v Plzni jsem počátkem devadesátých let udělala konkurs do Národního divadla a dostala tam i smlouvu. Ale potom se operní scéna rozdělila, v budově někdejšího Smetanova divadla vznikla Státní opera a mě do ní na základě konkursu přijali. Zůstala jsem dvanáct let a stále tam hostuju. To divadlo je překrásné, taky proto v něm ráda zpívám. V roce 2002 přišla nabídka na krásné role v Národním.

O opeře Národního divadla se někdy říká, že to je trochu zakletý dům, že když se tam objeví dobrý pěvec, brzy odejde pryč, do světa. Nemrzí vás to?

Současní kritici se do českých pěvců opravdu hodně obouvají, ale myslím, že nemají docela pravdu. Když si přečtu kritiku na své kolegy - a vůbec tím nemyslím sebe - a to představení pak vidím, nesouhlasím s nimi. Co se někdy píše v médiích, je až urážlivé. A často to ani není kritika, rozbor, ze kterého si lze něco vzít, ale osočování.

Která role vám dala nejvíc zabrat?

Nejvíc asi Doňa Anna v Mozartově Donu Giovannim. To je velký oříšek, velmi obtížná, technicky náročná role, zvlášť pro hlas, jaký mám já. Je to spíš hodně vysoká dramatická koloratura a já jako lyrický soprán s tím měla opravdu dost práce. A stále se jí zabývám. Víte, jsou role, které vám jdou tak lehce, až si pak svého výkonu přestanete vážit, protože to jen tak "šviháte". Ale když vám dá něco zabrat, pak se cítíte po představení úžasně. Že jste to dokázala, že to vyšlo.

Získala jste role, které jste si vždycky přála, propracovala jste se k dalším, jaké se jedné zpěvačce tak často nesejdou. Můžete tedy být spokojená.

Jsem za to moc ráda. Jistě, všechno to dá spoustu práce, ale vím, že člověk musí mít taky štěstí, aby byl na správném místě se správnými lidmi. A musí dobře zafungovat i shoda náhod. Například když vás v některém představení narychlo potřebují a osvědčíte se. Loni jsem takhle vstupovala do role hraběnky ve Figarově svatbě - na nazkoušení byl jen týden a pak rovnou do zaběhlé inscenace. Pravda, bylo to velké pracovní vypětí, ale stálo za to. Do mnoha inscenací jsem vlastně vstupovala podobně.

Národní divadlo před časem uvedlo Prodanou nevěstu, pojatou moderněji, než je to u klasiky v našich luzích běžné. Jak tu režii přijímáte?

Bez problémů, jsem v podstatě modernista.

Takže by vám nevadilo, kdyby vás třeba v Rusalce strčili v bikinách do vany nebo do bazénu.

Vždycky musím vědět, proč to tak je, dává-li to smysl. V takové inscenaci by měly dobře fungovat vztahy režisér - dirigent - sólista, musí si vyříkat, o čem to je. Pro mě je vždycky nejdůležitější. aby se ctilo, co určil skladatel, a aby se nezkreslil smysl libreta. Zásadně ale netrvám na klasickém pojetí; Rusalka nemusí být jen v českém jezeru a na české vrbě.

Rusalku zpíváte i v zahraničí, jak ta představení vypadala?

Měla jsem štěstí, že mě pozvali do Bielefeldu do velmi krásné inscenace, cítila jsem se v ní dobře. A letos v červnu jsem s Rusalkou hostovala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v představení, které vytvořili Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Moc se mi líbilo právě proto, že bylo moderní a ta modernost byla funkční. Je tam třeba vrak auta, ze kterého leze Ježibaba, pojatá jako santusačka; a Rusalka ve třetím jednání skončí na smetišti, propadne se do kanálu. Já vím, že mnozí diváci něco takového neskousnou, ale na mě to ohromně zapůsobilo. Když si uvědomíte - vždyť je to pravda, Rusalčin zničený život je fakt tragédie, opravdový propad! Pak snadno porozumíte, co chtěli autoři inscenace říct.

Když už jsme u moderny, máte v repertoáru i velmi moderní hudbu, Pád domu Usherů Philipa Glasse. Jak ji přijímáte?

Vždyť říkám, jsem modernista, kvalitní soudobou hudbu mám ráda. A Glassův Pád domu Usherů mě opravdu vzal. Myslím, že to byla výjimečná inscenace, povedlo se spojit hudbu, scénu i choreografii v organický celek. Není divu, že se z toho stalo úspěšné, pro mnohé kultovní představení. Někteří nadšení diváci navštívili skoro všechny reprízy. Já měla roli Madeline Usherové, na jevišti ji představovala baletka a já zpívala za scénou.

Nebojíte se, že opera jako žánr je mrtvá? Ne že by lidé už nechodili na Carmen nebo Traviatu, ale že se opery přestanou komponovat.

Určitě ne, opera se pořád vyvíjí. Spíš mě mrzí, že se víc prosazuje komerce než skutečné nové umění. Pořád si myslím, že někde jsou schovaní skladatelé, kteří tvoří tiše do šuplíku a nemají za sebou nikoho, kdo by je podpořil.

Nicméně opera Nagano měla úspěch, hudebně i inscenačně byla přijata velmi kladně.

Ano, ale Nagano jsem bohužel neviděla. Je to pořád tak vyprodané představení, že ani sólistce opery, kde se hraje, nedali lístek. Ani přístavek jsem nedostala.

Před lety jste natáčela televizní operní inscenace - to už dnes naši operní pěvci skoro neznají, protože jich vzniká jen málo, spíš vůbec.

Dnes to tak je, ale v letech 1987 až 1989, kdy jsem je dělala, se točilo v televizi celkem dost oper. Krátce po svém absolutoriu jsem vyhrála pěveckou soutěž v Trnavě a na základě toho mi nabídla televizní dramaturgie spolupráci. Natočila jsem Tvrdé palice, Krále a uhlíře a Bratry Karamazovovy Otakara Jeremiáše, mimochodem, to je úžasná opera, bohužel se málo hraje. Ty nahrávky pak vydal Supraphon na kompaktech.

Škoda, že domácích inscenací oper je v televizi málo.

Taky si říkám, a ne kvůli sobě, ale kvůli divákům. V televizi je vůbec málo vážné hudby. Teď je obrazovka plná pop-music různé kvality. Nevím, jestli je problém ve financích nebo jinde. Možná na tom málokomu z vedení televize záleží. A přitom, pokud znám názory kolegů z divadla, netrvají na žádném zvláštním honoráři, berou to spíš jako propagaci, dalo by se s nimi snadno dohodnout. Ještě že opery vysílá Český rozhlas na stanici Vltava. V některých vysílaných v přímém přenosu jsem taky zpívala.

Jste úspěšná, ale možná trochu netypická pěvkyně - spokojená v angažmá, nemáte ráda konkursy, neúčinkujete v zahraničí tak často, jak byste mohla. Je přitom známo, že řada sólistů se raději vyvázala z pevného úvazku, nebo do něj vůbec nenastoupí, aby byli volní pro jiné nabídky či zahraniční hostování. Proč vy ne?

Nevím, možná je to určitý strach někam jít, nechuť být sama v cizině. Platilo to i předtím, než jsme měli Aničku, byli jsme s manželem pět let bez dětí, přesto jsem nikdy neměla touhu někam jít. Zpívám v cizině poměrně často, mám dost příležitostí. Ale jen, když mě pozvou. Asi je to v tom, že mám pořád dost práce. Od té doby, co jsem nastoupila do divadla, jdu z role do role. Nestalo se mi, že bych přemýšlela, co budu dělat příští měsíc nebo v nové sezoně.

Patrně ze stejných důvodů nemáte nijak často ani samostatné koncerty. Nicméně prestižní festival Pražský podzim zařadil letos do svého programu váš recitál. Vystupujete tu po prvé?

Na Pražském podzimu jsem už koncertovala v roce 2000, s dalšími sólisty jsme měli ve Státní opeře smetanovský koncert. Později si mě Pavel Špiroch všiml na premiéře Výletů pana Broučka, líbil se mu můj výkon a nabídl mi další spolupráci. Viděl také představení Turandot před dvěma lety, kde jsme zpívaly společně s Evou Urbanovou. Už tehdy za mnou přišel. Líbí se mi, že si pěvecké sólisty pro koncerty Pražského podzimu tipuje přímo na operních představeních. Než někoho osloví, už o něm leccos ví.

Pražský podzim se během let mezi hudebními akcemi výrazně prosadil, je to pokaždé událost. Jak vnímáte program festivalu?

Je dobře sestaven, každý si v něm najde něco zajímavého. Ti, co mají rádi symfonickou hudbu, milovníci opery i "vyššího populáru". Já se třeba letos těším na romskou hudbu, kterou přiveze maďarský soubor Rajkó. Cikáni mají úžasný hudební talent, podobě jako američtí černoši, kteří jsou taky obdařeni od Pánaboha výjimečnou muzikálností. Chtěla bych se na ně jít podívat, možná i na jiné koncerty. Ale mám často smůlu - co mě zajímá, bývá vyprodáno.

Vystupovala jste i na jiných hudebních festivalech?

Několikrát na Pražském jaru v rámci představení zařazeného do programu festivalu. Po prvé to bylo s plzeňskou operou - s Mirandolinou Bohuslava Martinů. Velmi krásná opera, i když hodně těžká.

Zmínila jste společná vystoupení s Evou Urbanovou. Jaké to je, když se v jednom představení potkají dvě pěvecké hvězdy?

S Evou jsme začínaly skoro současně v Plzni, zpívaly jsme v Rusalce, já první žínku, ona Cizí kněžnu. Pak jsme spolu měly krásnou inscenaci Dalibora, Eva zpívala Miladu, já Jitku. Setkáváme se vlastně čas od času pořád; každá zpíváme jiný obor, nelezeme si do zelí. A abychom na sebe nevražily, to už vůbec ne. Myslím, že se máme rády. Na jevišti budeme zase na podzim v Její pastorkyni, ona Kostelnička, já jako Jenůfa. Naše setkání je vždycky pěkné, Eva je velký profesionál.

Jistě se na ní pozitivně podepsala i zkušenost z velkých operních domů ve světě, kterou vy, zdá se, odmítáte.

Neodmítám, pokud mám nabídku, zvažuji to. I když s Evou se srovnávat samozřejmě nechci a nemohu. Pravda, maminka i paní profesorka Boháčová mi vyčítají, že se víc nesnažím uplatnit ve světě. Říkají mi to i jiní, třeba když někde venku zpívám nebo v Národním hostují cizinci. Dávají mi kontakty na agenty. Jenže já tam prostě nezavolám. Snad mám přílišný pocit zodpovědnosti.

A možná i méně "zahraniční" ctižádosti. Třeba si říkáte - zpívám, mám dost práce, tak co. Není to tak?

To by bylo málo. Chci zpívat dobře, to je asi moje jediná ambice.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková