číslo 36
vychází 29. 8. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Modely života

Asi jako každé jiné dítě jsem se v mládí domníval, že tak, jak se žije u nás doma, je tomu i jinde, že všude stejně platí to, co se má a nemá, smí či nesmí. Leč brzo jsem začal přicházet na to, že všude je to jiné a ne všichni chodí na výlety, nepijí, nekouří, povídají si, mudrují a vůkol panuje náročnost a řád, jako tomu bylo v naší rodině. Postupně, jak jsem stárnul a rozum bral, jsem pomalu a bolavě přicházel i na to, že moudřejší než druhého bláhově vychovávat a měnit ke svému obrazu, je brát ho a mít rád takovým, jakým je, a naopak sebe nutit k neustále větší toleranci k odlišnostem jiných. Jak ukrutně nelehký, ale důležitý to úkol!

Ať už člověk zcestuje celý svět nebo se jen podívá vlevo či vpravo přes plot, všude nachází jemu často nepochopitelné rozdílnosti ve stylu života, v chápání jeho krás a hrůz, jakož i v preferování hodnot, které stojí za to vyznávat. Ač obklopen politickými levičáky a pravičáky, či vyznávajícími Boha, Buddhu či Nikoho, nejzajímavějším prostředím pro pozorování palety vztahových odlišností byly pro mě rodiny. Poznal jsem třeba takové, kde se pochvalami nešetřilo, až hýřilo, a láskyplná oslovení byla tak frekventovaná, až svým množstvím umenšovala jejich význam. Jinde se zase jen náročně kritizovalo a vlídného či dokonce něžného slova aby člověk pohledal. Jak svůdně krásná se jeví v takovém srovnávání zlatá střední cesta! Poznal jsem svobodomyslné soužití, kdy se chodilo po paneláku v negližé a na záchodě trůnící hospodyně vedla otevřenými dveřmi dialog se svým chotěm v obýváku. A naopak modely vytěsňující všechny znaky naši příslušnosti k živočišné říši, v kterých se děti dozvěděly spíše, že své dny má tu a tam tatínek, maminčiny byly ale přísně tabu. Byly rodiny, kde společné jídlo byl posvátný rituál, při kterém se celá rodina před jídlem modlila a podáním rukou v kruhu si popřála dobrou chuť. Na druhé straně jsem znal nemálo těch, kteří podle aktuálního hladu a chutě zhltli něco vestoje nad kuchyňskou linkou a se svými blízkými se tak trvale míjeli. Vzpomínám, jakým těžko přijatelným zážitkem byl pro mé monogamní postoje lékař, který si do svého bezdětného manželství přivedl navíc mladší ženu, s kterou měl posléze děti. Těm jeho původní manželka dělala babičku a všem se v jednom bytě šťastně žilo.

Jako filmový dokumentarista jsem ťukával na dveře lidských příbytků a vlastně služebně poznával, kdo jak žije. Často jsem stál v úžasu, nezřídka se i děsil. Jak šel život, tak jsem ale přicházel i na to, že ke krásám života patří jeho nevyzpytatelná, byť i drsně nemilosrdná mnohotvárnost a dobrý člověk i gauner se můžou objevit kdekoliv a odkudkoliv. A taky mi došlo, že ten zázrak, umožňující, aby rozdílnými modely života tvarovaní a navzájem si cizí muž a žena mohli spolu i šťastně žít, je dílem Lásky - té mocné, přírodou nám nadělené, k toleranci motivující a lidský rod zachovávající čarodějky.

JAN ŠPÁTA

Autor je režisérem a kameramanem