číslo 36
vychází 29. 8. 2005

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

V další části seriálu věnovaného historii Ultraphonu se seznámíme s edičními počiny naší největší gramofonové firmy v posledním desetiletí její právní existence. Některé ze zajímavějších snímků populární hudby, které v tomto období vyšly na gramodeskách s její etiketou, uslyší posluchači ČRo 2 - Praha v úterý 6. září po 21. hodině a také následující dva úterky ve stejný čas a na stejné stanici.

Ultraphon v letech 1935-1945

Jako první snímek roku 1935 nazpívalo za doprovodu Jazzového orchestru A. Drábka pěvecké Ultraphon duo (O. Kovář a K. Vacek) pod názvem Škoda lásky novou verzi skladby J. Vejvody Modřanská polka na slova V. Zemana. Z nejúspěšnějších nahrávek, které v tomto roce vyšly na gramodeskách všech značek mateřské akciové společnost - tedy Ultraphon, Artona, Selekton a Telefunken - jmenujme například tituly Jeřáby rudé (první úspěšný waltz J. Loukoty), slowfox Pohádka z ostrova Capri nebo celou řadu písniček v podání dvojice pouličních zpěváčků Blahník a Gratz (Dětičky, jděte už spát, Akáty bílé, Pejsku můj). Novinkou bylo zavedení účelové etikety Ahoj na neděli, na níž vyšlo pouhých 13 skladeb, většinou s tematikou pobytu v přírodě a trempování. Ve třech písních z hudební komedie Žena, která ví, co chce v tomto roce na značce Ultraphon debutoval jako zpěvák Oldřich Nový.

Z oblasti snímků mimo populární hudbu si zaslouží zmínku vydání čtyř gramodesek s nahrávkami čtvrttónových kompozic Aloise Háby. Tehdejší provozní ředitel společnosti Ultraphon Jan Valentini později ve svých vzpomínkách uvedl, že na tento finančně naprosto prodělečný kulturní počin vydělal výnos z prodeje gramodesek s nahrávkami Blahníka a Gratze, jejichž vydání tehdy většina členů správní rady silně kritizovala coby nedůstojné největší československé gramofonové společnosti.

V roce 1936 proběhlo poslední dějství dlouholetého sporu mezi Ultraphonem a Estou, jenž se týkal isování gramodesek z matric původního majitele firmy Ultraphon - německé společnost DUAG (Deutsche Ultraphon Aktien-Gesellschaft). Esta totiž v roce 1931 nakoupila od této tehdy krachující společnosti matrice, které v následujících letech lisovala pod vlastní etiketou - tak se na gramodesky značky Esta dostaly například stejné snímky Marlene Dietrichové, které měl právo lisovat i československý Ultraphon. Tento spor sice nakonec skončil smírem, ale latentní nevraživost obou gramofonových firem měla v následujících letech vyjít na povrch ještě několikrát.

V srpnu téhož roku si společnost Ultraphon pronajala v objektu Na Rokosce ještě několik dalších místností, v nichž zahájila výrobu přenosek do elektrických gramofonů. V září téhož roku bylo zakoupeno od firmy Tomo Čelechovice zařízení na výrobu gramofonových jehel. Zároveň byla konstatována nevýhodnost podmínek pronájmu nahrávacích prostor od Radiojournalu a bylo doporučeno získat od Ústavu pro vědecký výzkum uhlí do pronájmu další prostory, které by bylo možné adaptovat pro nahrávací sál a nové dílny. Ze správní rady společnosti vystoupil nakladatel Mojmír Urbánek.

V roce 1936 vyšly na etiketě Ultraphon první nahrávky Orchestru Gramoklubu s dirigentem J. Šímou a sólové snímky akordeonisty K. Běhounka. O rok později debutovala na této etiketě snímkem Píseň zapadáku šansoniérka Míla Spazierová-Hezká. Ve stejné době vyšla také poslední předválečná gramodeska se zpěvem Vlasty Buriana - v pochodu Sparta tohoto komika doprovodil sbor jeho divadla.

Mezi nejúspěšnější nahrávky vydané v letech 1936-37 na etiketě Ultraphon patřily především písničky z úspěšných operet a filmů Uličnice, Na tý louce zelený, Podej štěstí ruku, Byli jsme a budem, Světlo jeho očí nebo Krb bez ohně. Hudbu k posledně jmenovanému filmu napsal Dol Dauber - tento věhlasný houslista a kapelník v roce 1936 přesídlil i se svým orchestrem do Prahy a po sérii českých nahrávek pro etiketu HMV začal nahrávat pro firmu Ultraphon.

Změna politického ovzduší v republice se začala odrážet i ve změněné skladbě nahrávaných snímků - hojně byly natáčeny písničky z vlastenecky laděných operet, sokolské pochody, národní písničky a politické projevy. V dubnu roku 1938 vznikly poslední serie nahrávek orchestrů Dr. Harryho Ostena a Jaroslava Ježka - oba kapelníci krátce nato opustili republiku. Na podzim téhož roku také vyšly poslední předválečné snímky orchestru D. Daubera a dvě nahrávky souboru divadla D 40 avantgardisty E. F. Buriana. Pro etiketu Ultraphon nahrál své první snímky orchestr Karla Vlacha s vokalistkou Inkou Zemánkovou a koncem roku vyšly první snímky nově sestaveného tanečního orchestru kapelníka Jaroslava Maliny.

Z oblasti mimo populární hudby byly v této době hojně natáčeny snímky hudby českých skladatelů - tak například Pražské komorní trio nahrálo Dumky A. Dvořáka, Pěvecké sdružení pražských učitelek skladby L. Janáčka a B. Smetany, řadu českých národních písní natočil Pražský pěvecký sbor Smetana a tenorista Karel Leiss nazpíval cyklus písní Český jih a Šumava v písni. Na podzim roku 1939 též vyšly v řadě nazvané Deutsche Tonkunst in Böhmen und Mähren snímky komorního souboru Sudetoněmecké kvarteto.

Celkem bylo v letech 1938-39 natočeno pro etiketu Ultraphon více než tisíc nových snímků. Od poloviny listopadu roku 1939 bylo zakázáno používat pro výrobu gramodesek šelak - k výrobě lisovací hmoty směl být používaný pouze materiál získaný recyklací starých desek. Na kvalitě nově vydávaných gramodesek se však toto opatření nijak výrazně neprojevilo. V období protektorátu bylo natočeno celkem asi 2200 nových snímků - zaznamenejme telegraficky jen některé z nejzajímavějších tehdy vydávaných titulů.

Nahrávky slovesného umění v podání předních českých činoherců vycházely na deskách o průměru 30 cm v samostatných řadách Český Parnas a Divadelní profily. V roce 1943 natočil Ultraphon několik snímků klavírní hry Rafaela Kubelíka - k jejich vydání na gramodeskách však nedošlo. Českou verzi "frontové romance" Lily Marlén nazpívala počátkem roku 1941 za doprovodu orchestru Josefa Venclů herečka a zpěvačka Lily Hodačová. Pod pseudonymy Hana Witt a Maria von Buchlow nazpívaly v květnu roku 1943 Hana Vítová resp. Zita Kabátová pro etiketu Telefunken německé verze písní Stín můj kráčí nocí a Srdce mé putuje za tebou. V roce 1944 vyšly poslední snímky tanečního orchestru tehdy již vážně nemocného R. A. Dvorského. Koncem téhož roku namluvili činoherci Václav Vydra otec a syn ve studiu Ultraphonu pornografickou verzi balkonové scény Cyrana z Bergeracu - tento soukromý snímek opatřený etiketou Ex Discotheca byl vydán na desce o průměru 30 cm označené jako neprodejná.

Poslední nahrávky před koncem války vznikly v ultraphonském studiu 5. května 1945 - houslista Alexandr Plocek a Malý rozhlasový orchestr řízeným prof. Fr. Stupkou zde natočili Koncert A-moll pro housle a orchestr skladatele Josefa Slavíka. První poválečné snímky pak byly pořízeny o týden později: již 12. května Symfonický orchestr FOK řízený dr. Václavem Smetáčkem nahrál státní hymny SSSR, ČSR, Velké Británie, USA a dvoudílný Smetanův Pochod studentské legie z roku 1848.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora