číslo 36
vychází 29. 8. 2005

Titulní rozhovor

Michal Prokop:
"Zlobit ještě budu!"

Veřejnost vás vnímá jako hudebníka, moderátora televizních talkshow, ale od devadesátých let také jako politika či veřejného činitele. Ve které z těch rolí se v současné době cítíte nejlépe?

Pokud jde o pocity, tak asi v úloze muzikanta. Ale to neznamená, že bych ty své ostatní role zlehčoval, nebo se v nich cítil špatně, to určitě ne. "Vším, čím jsem byl, byl jsem rád", cokoli dělám, dělám s plným zaujetím.

Hudba vás dnes už neživí, to je asi velmi svobodný pocit...

Muziky si dnes opravdu dopřeju jen v míře, která je pro mě příjemná, to je velká výhoda. V době, kdy jsem se hudbou živil, jsem byl nucen hrát určité penzum koncertů, připravovat se, udržovat životosprávu a najezdit desetitisíce kilometrů. To někdy příjemné nebylo. Ano, jako muzikant se dnes cítím svobodnější než kdy dřív.

Stojíte v čele Rady Českého rozhlasu, přijal jste tedy zodpovědnost za to, co veřejnoprávní rozhlas vysílá. Jistě jste už od některých svých muzikantských kolegů i přátel z oblasti - dejme tomu - menšinových žánrů vyslechl poznámky na adresu toho, jakou hudbu některé stanice Českého rozhlasu vysílají. Jak jim odpovídáte?

Stává se mi to, a nejen u kolegů z menšinových žánrů. Většinou se jim snažím vysvětlit, že můj osobní názor je jedna věc, a konkrétní zodpovědnost za to, co vysílá Radiožurnál, Praha nebo další stanice, je věc vedení rozhlasu. Čímž nechci říct, že tu zodpovědnost sám taky necítím. V každé naší výroční zprávě stojí, že nejsme úplně spokojeni s hudbou, která se vysílá na vlnách Českého rozhlasu, zejména hudbou populární, a to především na Radiožurnálu. Snažíme se vyvíjet nějaký, spíš obecný tlak na změnu trendu, ale je to těžké, přímo do vysílání zasahovat nemůžeme. Ta věc navíc souvisí s osobním vkusem, ten má každý jiný. Přesto si myslím, že Český rozhlas by měl i v oblasti populární hudby nasazovat vysokou laťku a vysílat pokud možno kvalitu, kterou i v populární hudbě lze najít. Slýchám obavy, že pokud by Český rozhlas 1 vysílal muziku, která nemusí zasahovat tu nejširší vrstvu posluchačů - tedy bezbřehou směs nejpopulárnějších šlágrů, klesla by poslechovost. Ale já si to zkrátka nemyslím a domnívám se, že si to nemyslí ani valná většina mých kolegů v Radě.

Z vašich písní se v rozhlase hrají vlastně jen dvě - Kolej Yesterday a Bitva o Karlův most. Neměl jste někdy nutkání alespoň do vysílání Českého rozhlasu prosadit nějakou další skladbu, byť za cenu možnosti obvinění ze střetu zájmů?

To vůbec ne. Já nemám sebemenší právo o tom rozhodovat, a už vůbec ne jako předseda Rady Českého rozhlasu. Z ostychu před příliš striktním uplatňováním vlastního vkusu, který je u mě asi vyhraněnější, než u většiny lidí, jsem se vždy - ať už jsem byl v jakékoli funkci - snažil vyhýbat přímé dramaturgii. Ani když jsem stál v čele společnosti Praha 2000 - Evropské město kultury, do programové části jsem až na úplné výjimky nezasahoval. Mám za to se, že není dobré, když se "shora" příliš mluví do pravomocí podřízených. Jednak z důvodu manažerského, ale především z důvodu eliminace toho, čemu říkáte střet zájmů.

Ale jistě vás mrzí, že širší posluchačská obec slýchá jen Kolej Yesterday, kdežto třeba Stínové divadlo nikdo nikdy neodvysílá.

Mrzet mě to může, ale takový je život. Spousta zpěváků se stala populárních skladbami, které sami nepovažovali za nijak klíčové. A v mém případě nakonec ty dvě, tři věci, co se hrají, asi klíčové jsou.

Jste jako šéf Rady ČRo spokojen s tím, jak Český rozhlas plní svou veřejnoprávní roli?

Obecně vzato ano, myslím, že rozhlas své zákonné povinnosti plní. A jestli mám nějaké výhrady - a mám jich hromadu, jako každý - pak jsou spíš detailní nebo technické. Tvrdím, že v Radě nezasedá devět ředitelů - jednou jsme někoho zvolili a musíme ho respektovat. Jistěže se budeme snažit přispívat k tomu, aby těch dílčích výhrad bylo co nejmíň.

Jaký je váš názor na nového ministra kultury?

Promiňte, ale na tuto otázku nechci odpovídat. Od někdejšího náměstka by to nemuselo vypadat dobře.

Ale na základě svých zkušeností z více než tříletého působení na ministerstvu kultury v 90. letech můžete jistě odhadnout, co nový ministr za deset měsíců ve funkci stihne.

Může dělat různé personální rošády, může trošku ovlivnit vnitřní strukturu rozpočtové kapitoly ministerstva, může se pokusit o nějaké vztahové věci, které by vyplývaly z jeho funkce. Ale upřímně řečeno: každý nový ministr se nejméně šest měsíců učí, co to ten jeho resort vlastně je, co všechno může a nemůže. Za deset měsíců nemá pan Jandák šanci něco významného prosadit.

Někteří politici v posledních týdnech připomněli mínění vašeho bývalého šéfa Pavla Tigrida, který ministerstvo kultury považoval za relikt socialismu. Šlo vesměs o představitele strany, která má velkou šanci napřesrok vyhrát volby. Umíte si představit českou kulturu bez ministerstva kultury?

Dokážu si představit, že ministerstvo kultury nebude a některé jeho funkce si rozeberou jiná ministerstva, nebo že se sloučí s ministerstvem školství, jak tomu u nás bylo, tuším, do roku 1968. Víte, představit si to dovedu, ale moc chytré to není. A překvapuje mě, že strana otevřeně hovořící o zrušení ministerstva kultury se na druhé straně odvolává na ochranu a hájení národních zájmů. Česká kultura je jednou z identifikačních vlajek, díky kterým se můžeme nerozpustit v evropsko-unijním prostoru, měla by být jednou ze státních priorit. Domnívám se, že váha ministerstva kultury by se v této situaci měla zvýšit, čímž nemám na mysli ani tak objem rozpočtové kapitoly nebo počet úředníků či pravomocí. Ministerstvo kultury by mělo pracovat na prestiži české kultury a její prezentaci v zahraničí, ale i doma. Má to i výrazně symbolickou hodnotu a politika přece se symboly pracuje hodně.

V České republice jde ze státního rozpočtu na kulturu skoro nejméně peněz ze všech států Evropské unie. Čím si vysvětlujete?

Nevím, jestli je to tak, jak říkáte, jsem mimo ministerstvo už řadu let a nemám ta data v ruce. Nemyslím si ovšem, že o tom, jak kulturně žije ta či ona země, rozhoduje procento z rozpočtu, které je stát ochoten do kulturní sféry vkládat. Je potřeba si uvědomit, že struktura veřejných rozpočtů a péče o kulturu je bohatší, že finance jdou dneska i z krajů, měst či obcí, to jsou taky veřejné peníze. Nezúžoval bych tedy postavení kultury na to procento ze státního rozpočtu - lidé si stále myslí, že co stát přímo z rozpočtu nehradí, o to se nestará. Tak to není. Nezpochybňuji ale, že na kulturu jde málo peněz. A přitom potřeby české kultury, a teď nemluvím o jen resortu, ale o českém kulturním prostředí, jsou vlastně strašně skromné. Těch pět miliard, které putují do rozpočtu ministerstva kultury, je směšných ve srovnání s rozpočty ministerstev práce a sociálních věcí, zdravotnictví nebo školství - to jsou stovky miliard.

Je vlastně poněkud deprimující, že s tím nic nezmohl ani tak vlivný a oblíbený politik, jakým byl ministr kultury Pavel Dostál...

Nikomu z nás, kteří jsme po roce 1990 vstupovali do politiky, se nepodařilo přesvědčit politické špičky svých stran, že kromě proklamací je potřeba s kulturou něco dělat, že je to devíza. Nepodařilo se nám je přesvědčit, že kultura je faktorem ekonomického rozvoje, že nejde jen o to, pouštět do kultury víc peněz, ale i o to uvědomit si, že existuje něco, čemu se říká multiplikační efekt a že kultura do hospodářství malého státu, jako je ten náš, taky mnoho přináší. Dobrý ministr bude ten, kdo o tomhle politiky přesvědčit dokáže. Na to ovšem bude muset mít celé volební období a velmi silnou politickou pozici, protože česká společnost, která si o sobě stále myslí, že je kulturnější než společnosti sousední, si ve skutečnosti málo uvědomuje, jak velmi důležitá je - vedle péče o kulturní dědictví - starost o to, co v kultuře vzniká teď. I na současnou tvorbu je totiž v dnešním globalizovaném světě třeba pamatovat, právě teď může vznikat něco, co budeme moci zanechat příštím generacím. A na co budou oni pyšní tak, jako jsme dnes my na Prodanou nevěstu.

V posledních letech vstupujete do domácností televizních diváků jako talkmaster pořadu Krásný ztráty. Existuje nějaký klíč, podle kterého si do studia zvete dvojice hostů?

Snažíme se, aby to byli lidé, jejichž životní osudy jsou zajímavé, dramatické. Už název pořadu Krásný ztráty naznačuje, že nic v životě člověka není jen výhrou nebo prohrou, že jsou to spojité nádoby. S Janem Lacinou, s nímž pořad připravuji, usilujeme o to, aby šlo o dva různé pohledy na život, přičemž ta různost může být dána všelijak, může jít o různost profesní, generační i jinou. Ovšem člověk míní, pánbůh mění. Mnohdy si vymyslíme výbornou dvojici, ale nejsme schopni ji produkčně dát dohromady. Nastávají improvizace, občas se ale stane, že ta nová dvojice, vzniklá takzvaně z nouze, dopadne ve studiu líp, než by mohla dopadnout ta původní.

Seznam lidí, kteří už přijali pozvání do Krásných ztrát, je jistě úctyhodný. Existuje přesto osobnost, kterou byste v pořadu chtěl mít a trvale se to nedaří?

Mám několik takových osobností, ale jména si nechám pro sebe. Slyšel jsem, že pozvání Na plovárnu Markovi Ebenovi dosud nikdo neodmítl, je to možné. Já otevřeně říkám, že nám se to někdy stane. Ale není to častý jev.

A důvody odmítnutí?

Jsou různé. V mnoha případech jsme oslovili osobnosti, které vůbec nemají zájem se prezentovat v televizi. Někdy odmítnou lidé, kteří si velice striktně hlídají frekvenci svých vystoupení a souvislosti, v nichž vystupují.

Ještě před tím, než jste se stal tím, kdo rozhovory vede, jste sám absolvoval bezpočet interview v úloze toho, kdo odpovídá. Poznáte možná lépe než jiný okamžik, kdy se vám zpovídaný snaží od otázky "utéci", kdy narazíte na téma, které mu není příjemné. Vyhovíte mu?

Pokouším se vyhovět už předem. Pořady vznikají podle scénáře a při jeho psaní se snažím přestavit si, co bych dělal já, kdybych tu dejme tomu kontroverzní otázku dostal. Nechci se lidem vhrabávat do dušičky, chci, aby ten host byl uvolněný a cítil se dobře. Pak se otevře sám a říká i věci, které by jinak - když se moc hlídá - neřekl. Ale nevyhýbám se ani tématům, které mohou být pozvaným nepříjemné. Snažím se jen klást otázky tak, aby ten člověk měl prostor se s dotazem sám nějak vyrovnat. Nejsem ve studiu od toho, abych někoho vyslýchal, nebo nedejbože soudil.

V baru Krásný ztráty může být člověk jenom jednou. To je pro vás, tvůrce, asi svazující.

Pořad bude existovat jen když nás bude televize chtít a dokud my budeme schopni nacházet zajímavé hosty. Měnit formát a zvát lidi podruhé jen proto, že nám osobnosti "docházejí", to by nebyla ta úplně správná cesta.

Je s podivem, že jste se ke zpívání dostal vlastně oklikou - z postu kytaristy a ve chvíli, kdy se k tomu v roce 1967 v kapele Framus Five nikdo neměl. O pár měsíců později jste už byl vyhlášen nejlepším zpěvákem 1. čs. beatového festivalu. To jste skutečně neměl žádnou zpěváckou průpravu?

Když vynechám to, že jsme doma s matkou zpívávali lidové písničky, tak ne. Až v někdy v roce 1973, kdy jsem vystupoval v Semaforu v Kytici, jsem začal chodit k profesoru Rösnerovi na hodiny klasického zpěvu. To byl úžasný člověk, objevil jsem díky němu úplně nový svět - skutečné belcanto a velké italské tenory. To, co mě pan profesor naučil, jsem v životě moc nepotřeboval, ale jednou skutečně využil: když jsem v divadle Ateliér někdy koncem 70. let ve hře Vivat Jarkovský zpíval árii Lenského z Oněgina - ovšem jako parodii. Co se hudby týče jsem člověk, který se všechno naučil sám.

Ne každý se dokáže sebekriticky ohlédnout. Vy jste se několikrát nelichotivě vyjádřil na téma své epizody v pop-music 70. let, po rozpadu Framus Five. Neměl jste tehdy jinou volbu?

Asi měl, ale myslel jsem si, že nemám. Dneska vím, že to byla chyba, že člověk má vždycky možnost volby. Taky mi tehdy asi scházela odvaha.

V 80. letech jste se naopak nacházel na samotném vrcholu. Vydával jste kritikou ceněné a publikem žádané desky, měl jste skvělou kapelu, po revoluci jste se navíc mohl vyjadřovat již zcela svobodně. Přesto jste svou kariéru utnul. Pro mnohé posluchače to bylo obrovské zklamání...

Taky mi to v těch prvních letech politického angažmá hodně lidí dávalo najevo. Ale já se tak rozhodl a byl jsem přesvědčen, že to je správně. Měl jsem pocit, že člověk má vědět, kdy odejít. Tenkrát jsem si myslel, že k hudbě se už nevrátím nikdy, ale tenhle dištanc mi vydržel jen dva roky. Časem jsem zjistil, že mi hudba chybí, že ta práce státního úředníka člověka strašně stravuje. Dodnes se na pódia vracím z vlastní potřeby, i když čím jsem starší, tím víc cítím, že bych ještě něco v muzice zkusil chtěl. Současně jsem realista, blíží se mi šedesátka a v tomhle věku by byl nějaký velký pokus o comeback k smíchu. Ale zlobit ještě budu!

Nyní koncertujete relativně dost. S Janem Hrubým a Lubošem Andrštem jste dokonce vydali album Unplugged, záznam osmi písniček z brněnského klubu Stará Pekárna. Jak moc jste museli vybírat a stříhat?

Byl to docela zdlouhavý proces, mravenčí práci na té desce odvedl Luboš Andršt, který to všechno stříhal doma na počítači. Naším cílem bylo předvést co umíme a co už vlastně řadu let hrajeme v té nejlepší podobě, jaké jsme v současné době schopni. Album není, nemělo být a ani nemůže být žádným průlomem, jen jsem chtěli zmapovat něco, co v době, kdy jsme v triu začínali, tedy v roce 1987, nebyla šance natočit. Šlo o iniciativu vydavatelství Indies a já jsem moc rád, že nás k tomu nakonec přiměli. Myslím, že ta nahrávka nezní špatně.

Ještě letos má vyjít i vaše nové studiové album.

Písničky jsou prakticky hotové, na podzim máme jít do studia točit základy. Rád bych tu desku dokončil do konce roku, abych ji mohl prezentovat na tradičním vánočním koncertě v Divadle Archa. Oproti cédéčku Unplugged bude ta nová deska určitě zajímavější tím, že nabídne naprosto novou tvorbu po více než osmnáctileté pauze od mé poslední studiové nahrávky Snad nám naše děti prominou. Budou tam písničky Petra Skoumala, něco jsem složil já, něco Luboš Andršt a Honza Hrubý, všechny texty jsou od Pavla Šruta.

Vaše starší písně se Šrutovými, ale také Kantorovými či Burianovými texty bývaly označovány za generační výpověď. Domníváte se, že byste novým albem mohl na tituly, jako Kolej Yesterday nebo Nic ve zlým, nic v dobrým, navázat?

Ta nová deska je o pocitech chlapa, kterému je šedesát nebo se té šedesátce blíží. Ambici sdělovat, co si myslíme o světě jako generace, tu opravdu nemáme, v našem věku by to bylo směšné a zbytečné. Ale věřím, že posluchači najdou spojovací linku s tím, co jsme dělali v osmdesátých letech. Bylo by to logické, tvůrčí tým je takřka stejný... Jenom jsme všichni nějak zestárli, nebo snad vyzráli - nevím, doufám.

MILAN ŠEFL

Foto Ivan Prokop