číslo 37
vychází 5. 9. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

S Milanem Drobným o jeho začátcích i Semaforu

I po mnoha letech songy jako Píseň pro kočku, Kytky se smály, Ztrácím svou lásku, Najdu klíč a vejdu branou, Běž, řekni to těm skalám nebo Pláču sůl dokáží u mnoha pamětníků vyvolat nostalgii po časech již dávno odešlých. S jejich interpretací je spojen Milan Drobný, jenž je známou postavou domácí hudební zábavy už od dob, kdy slavil první úspěchy v legendárním semaforském představení Zuzana není pro nikoho doma. Tento rodilý Pražan posluchačsky úspěšné písně také sám skládal - pro sebe i pro jiné: Bambule bijou bác, Já si ten moučník neměl dát, Lásky stárnou... Se stále sportovně vyhlížejícím zpěvákem, který letos v prosinci oslaví jedenašedesáté narozeniny, si především o jeho mládí povídali autoři pravidelného vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu na ČRo 2 - Praha, od 16.30).

Jako mnoho jiných jste se před lety zúčastnil soutěže Hledáme nové talenty. Jak jste uspěl?

Musím se přiznat, že jsem nic nevyhrál a naopak jsem strašlivým způsobem propadl. Na rozdíl od Karla Gotta, který jódloval při příšerném rakouském valčíku. Ale Karel Krautgartner už tehdy rozpoznal jeho mimořádné nadání. Já jsem zpíval písničku od Gilberta Bécauda V ten den, kdy se vrátí déšť. Ta sice byla pro mne polohově dobrá, ale tenkrát jsem netušil, že existují nějaké stupnice, nějaké rozsahové záležitosti. I v mém případě Krautgartner zpozoroval, že snad ve mně něco je a nabídl mi účinkování ve svém orchestru. Začal jsem s výchovnými koncerty pro školy a zanedlouho jsem dostal nabídku od Šlitra a Suchého, kteří si mě přišli poslechnout do kavárny Vltava.

V kavárně Vltava jste se potkal také s Karlem Gottem.

To byla zase veliká náhoda. Karel tam zpíval s bigbandem Ferdinanda Petra a chtěl od něj odejít na profesionální bázi k Rendlovi, který měl tehdy opravdu skvělou kapelu. Mimochodem, tehdy u něj hráli trumpetisti Vašek Týfa a Laco Déczi nebo Karel Svoboda na piano. Karel Gott už byl v Praze známý, už frčel. Já jsem za něho zaskočil u Petra, aby se mohl pokusit o to profesionální angažmá. Jenže Suchý a Šlitr

si přišli poslechnout právě Gotta. Chtěli ho angažovat za Matušku, který odešel do Rokoka. Tak se stalo, že viděli mě - a koupili mě taky. Jenže v Semaforu jsem pobyl pouze půl roku a musel jsem na vojnu - na rozdíl od Gotta, který měl modrou knížku.

Po vojně jste se ale do Semaforu opět vrátil. Našel jste tam stejnou atmosféru?

Bylo to trošku jiné. Na začátku šedesátých let byl Semafor z hudebního hlediska bomba. A to se postupem času muselo změnit. Luxemburg se prostě dostal do více domácností. Když bych k tomu měl říct něco ze svého osobního hlediska, tak jsem se po tom, co Karel Gott odešel do divadla Apollo, zaradoval: "Konečně tam budu já". Jenže mě na vojně zavřeli a vzali Mirka Mayera. Ten měl ale smůlu. Ani jedna písnička z těch, které měl připravené, se v Semaforu nestala hitem. Šimek to nádherně pojmenoval: "Mirek nepřešel forbínu." Zkrátka, nedostal se mezi lidi. Já jsem měl s Písní pro kočku větší štěstí.

V druhé polovině šedesátých let jste působil v kapelách, které měly vesměs anglické názvy - New Force, Rainbow, Jollies. Zbylo po nich něco?

Nejzajímavější z nich byla New Force a po ní zbylo, tuším, pár singlů. To byla sestava, v níž byli Mišík a další lidi, kteří měl před sebou velikou perspektivu. Přišel ale srpen 1968, řada lidí zůstala venku - včetně mě. Vrátil jsem se až za několik měsíců v listopadu. Tato kapela se tedy rozpadla, což byla velikánská škoda. Kdo ví, co by se z ní ještě vyvinulo.

Při pohledu na čtyři desítky let vaší kariéry se dá říci, že vaši produkci charakterizuje jakási stylová roztříštěnost. Zpíval jste swing, střední proud, country. Nebylo by výhodnější žánrově zakotvit a vybírat pečlivěji repertoár?

Dnes určitě ano. S Krautgartnerem jsem zpíval swingové standardy třeba od Counta Basieho. Jenže to bylo pro úzkou vrstvu posluchačů, na nějaký jazzový koncert nebo na ples. Supraphon a rádio chtěly něco jiného, a tak jsme museli zpívat i plytké věci. Vlach a Vobruba to řešili tak, že na áčko singlu dali kvalitní písničku a na béčko úlitbu, která byla většinou špatná.

Procestoval jste jako zpěvák leckterou evropskou zemi. Dokonce jste se zúčastnil i prestižního festivalu MIDEM v Cannes. Jak na to vzpomínáte?

To byl veliký zážitek: potkat se na jednom jevišti s Tinou Turnerovou, Tomem Jonesem, Georgem Harrisonem nebo Eltonem Johnem. Pro mne ale bylo nejpozoruhodnější, jak se přes noc stal největší hvězdou v Cannes jeden Gruzínec, který s harmonikou a dvěma balalajkami francouzské publikum doslova ohromil. Ihned měl desku a příslib kariéry na Západě. Jenže z toho nebylo nic. Fízlové ho odtáhli zpátky do Moskvy.

Ohlížíte se do minulosti své kariéry?

Svoje desky si nepouštím, ale nedávno jsem své přítelkyni přehrál některé mé staré televizní pořady. A přestože je to mladá žena, líbilo se jí to.

Zastavme se na chvíli u několika výrazných písniček vašeho repertoáru. Nejprve u Písně pro kočku.

Dostal jsem v jednom semaforském představení nabídku zpívat dixielandovou věc. Moc se mi do toho nechtělo, ale přes noc se mi to nějak rozleželo v hlavě. Zašel jsem za Jirkou Šlitrem, který bydlel ve stejné ulici, a poprosil jsem ho jako skladatele, zda by tu písničku nepředělal ve stylu tehdy módních Shadows a Cliffa Richarda. On na to přistoupil a nakonec z toho byl, jak se ukázalo, velký hit.

Pláču sůl?

To byl písnička Karla Svobody, který odjakživa nechává v tom dobrém slova smyslu do své tvorby mluvit interprety. Uvedená skladba vznikla u něj doma, kde jsme uvažovali nad tím, že potřebujeme nějaký šlágr na festival, kde měl kromě jiných vystoupit Tom Jones. Zkrátka jsme chtěli, aby to bylo lehce vlezlé, ale aby to bylo i trošku do swingu. Vše pak dovršil Jirka Štaidl výborným sloganem.

Z podobného stylového ranku je i píseň Běž, řekni to těm skalám.

V tomto případě šlo o převzatou věc. Pamatuju si, že kamarádi ji po své přejmenovali. Říkali: Hele, Drobný zpívá tu novou písničku "Běž a řekni si o ten salám".

Když už jsme u převzatých písniček, napadá mě hit Georgie Famea Bonnie and Clyde. Jak jste se dostal k této písni?

Tu pro mne vybral Ferda Havlík. Původně byla zamýšlena pro film podle námětu Josefa Škvoreckého Zločin v šantánu. Jenže právě v tu dobu jsem byl na vojně zavřený, a tak se film musel obejít beze mne. Písničku jsme ale na desku natočili.

A nakonec Mendocino.

Český text připsal Jirka Grossmann. Ta písnička byla vlastně jednou z posledních, které otextoval, a dodnes ji na koncertech zpívám jako svou vzpomínku na tohoto báječného člověka.

JIŘÍ KASAL