číslo 37
vychází 5. 9. 2005

Titulní rozhovor

Diriguje jasně a přehledně

Hovoří Jiří Válek (65 let), bratr, sóloflétnista České filharmonie a profesor AMU

Tatínek byl amatérský, ale velmi dobrý muzikant, vedl místní velkou dechovku, zpíval v Pěveckém sdružení moravských učitelů a k hudbě nás vedl odmalička. Bavilo nás to. Taky maminka si doma v jednom kuse prozpěvovala. Od dětství jsme tak znali všechny možné kuplety, kostelní písně, písničky z dnes už zapomenutých operet a z filmů. Myslím, že to na nás mělo taky dobrý vliv.

Máme na Moravě vlastně domovy dva - Rybí na Lašsku, kde se oba naši rodiče narodili a Kokory na Hané, kde náš tatínek jako mladý učitel zakotvil a kde jsme vyrůstali. Obě místa jsou úchvatná, ale na Lašsku přece jenom máme veškeré příbuzenstvo, rodiče jsou tam pohřbeni a tak teď, kdy je vůbec těžké se občas na tu stranu dostat, má Rybí přednost. Bratr si dokonce splnil svůj letitý sen a nechal si tam postavit rekreační domek. Já to tam miluji stejně jako on, ale na můj vkus je 370 km na chalupu přece jenom trochu daleko. Zvlášť, když jedeme jen na víkend. (Ten mi dá, až tohle bude číst!)

Oba, Mirek i já, jsme začínali na klavír a na housle. Bratr hrál v dechovce na trombon, já na malý buben. Hráli jsme taky v taneční kapele - oba na klavír, bratr na trombon, já byl u bicích. Mirek pak šel studovat na konzervatoř do Kroměříže trombon a violu, já chtěl na klarinet, ale vybrali mi flétnu. Vedle toho jsme oba měli jako vedlejší obor dirigování. U Mirka bylo stále jasnější, že to je to, co chce dělat a šel za tím cílevědomě. My dva jsme nikdy nesoupeřili, ani v dětství, ani potom. Taky nebylo v čem si konkurovat. Jeden druhému jsme fandili.

Mezi námi je skoro pětiletý věkový rozdíl, měli jsme jiné kamarády i trochu jiné zájmy. Ale třeba o prázdninách jsme leccos prožívali společně, hodně se chodilo na koupaliště ještě se dvěma bratranci, někdy jsme hráli fotbal a házenou, ojediněle ping pong. A pokud jde o dívky, společné lásky pro ten věkový rozdíl ani být nemohly - jeho spolužačky nebo kamarádky by byly pro mne staré. A taky v době dospívání a prvních (nebo i dalších) lásek už jsme byli na různých místech - studovali jsme v Přerově, Kroměříži, v Bratislavě, v Brně i v Praze.

Máme oba moc povinností a málo času a proto se vidíme spolu většinou krátce, nestihneme se pohádat, spíš se ze společných setkání radujeme. Vídáme se většinou v Rudolfinu. Nejen při společných zkouškách, ale i tehdy, když tam bratr třeba zkouší s jiným orchestrem. Jinak při různých rodinných oslavách, o Vánocích a podobně. Pracovně se nesetkáváme jen v České filharmonii, ale i při jiných příležitostech, hlavně dřív jsme hodně spolupracovali, například dirigoval i dost mých sólových nahrávek v rozhlase a na desky.

Pokud jde o hudební lásky, myslím, že oba jich máme víc. Ve vážné muzice se jistě taky najdou mnohé společné. Ale naší společnou "vedlejší" hudební láskou byl vždycky jazz a oba jsme se mu svým způsobem a podle možností věnovali.

Mirek je výborný muzikant a dirigent. Hraje se pod ním výborně, diriguje jasně, přehledně. To by měla být možná samozřejmost, ale každý orchestrální hráč ví, že tomu tak zdaleka není. Během koncertu působí klidně a spolehlivě, to jsou vlastnosti vůči hráčům v orchestru velice důležité. Skvělá je práce jeho rukou. Ale o tom bylo už mnoho pochvalných vyjádření.

Je to zážitek, zahrát si s ním jazz

Hovoří Roman Válek (38 let), syn, učitel angličtiny a trombonista

Když jsem byl malý, přihlásili mě rodiče do výběrové hudební školy, protože to vypadalo, že mám neobyčejné hudební nadání. Ale když jsem v osmi letech vystupoval v sále plném známých osobností české hudby, byl to asi nejhorší okamžik mého dětství. Nikdy v životě jsem nezažil takovou trému a už to ani zažít nechci. Jednou mi to stačilo. Navíc vedle mě tehdy seděl malej Hurník, spolužák, a pěkně se mi poškleboval. Poškleboval se, protože jemu to publikum bylo ukradený. Profík může mít trému, ale nemůže mít na pódiu pocit, že to je poslední chvilka jeho života. A taky jsem nikdy neměl rád noty - pro mě jsou to matematické rovnice a těžko se v nich orientuju. Dodnes se mi plete "h" a "g". Bez not si umím život představit, ale bez hudby ne. Jednou se mi jako dítěti v noci zdálo, že sedím v orchestru a hraju na trumpetu.

Před časem jsem se ocitl s trumpetou v orchestru Varhana Bauera. Jak tak hraju s ostatními, najednou si uvědomím, že jsem si splnil obrovský sen. Hrát s celým orchestrem tutti - to byl fantastický pocit. Ale sedět v orchestru každý den nemusím. Radši hraju doma sám - co chci, jak chci a hlavně bez not. „Někdy s trumpetkou prožívám věci, který jsou tak krásný, že by u někoho mohly vyvolat žárlivost. Těžko to ale někomu budu předvádět. Je to příliš intimní. Jak by vám bylo, kdybyste se s někým objímala na pódiu, koukala by na to spousta lidí a druhý den by v novinách napsali, že ten třetí polibek byl příliš rychlý“

Otec byl možná chvíli zklamaný, že se nevěnuju hudbě profesionálně, ale když viděl, jak se trápím na podiu ve Voršilské, řekl mi, že bude lepší, když budu studovat jazyky.

Nejkrásnější momenty byly, když asi po měsíci pro nás děti přijel k babičce na Moravu. Mohl jsem se štěstím zbláznit. Jednou ale přijel novým Fiatem 850 - těžko jsem jako malý kluk mohl zažít větší extázi. Přijel milovaný táta, po kterým se mi stýskalo - a navíc přijel v novém autíčku. Umíte si představit něco lepšího?

Do puberty mě táta neštval ničím, jenže puberta je něco, co bych nikomu nepřál. Aspoň ne tu svou. Člověk se ocitne v jednom zmatku a v tom zmatku se ocitne i vztah k rodičům. Ale dnes si nemyslím, že je třeba mít s rodiči dramatické konflikty. Navíc táta je boss, šéf a na tom těžko někdo může něco měnit. Možná Veronika. Jestli mě něco štve, tak že někdy zapomíná, že jeho synům je skoro čtyřicet a nemůžou tudíž dělat všechno tak, jak by si to on představoval. Přece by si nás pak ani nemohl vážit.

Učím angličtinu, od září také na Gymnáziu Jana Nerudy, což je mimo jiné vynikající hudební škola. Shodou okolností jsem tam pár let chodil na hodiny trumpety. Mám rád otevřený lidi, neobydlenou krajinu, ticho, víno. Z hudby miluju třeba Bachovy suity pro cello, Mahlerovu pátou symfonii, Stravinského Svěcení jara, cokoliv od Šostakoviče. Ale ráno si spíš pustím kvalitní pop, třeba Stinga. A samozřejmě mám rád jazz.

Jako malý jsem chodil poslouchat, když otec studoval Tarase Bulbu. Možná jsem si tehdy, v devíti nebo desíti letech, nemyslel, že je klasická hudba zábavná, ale je tam místo, kde Janáček kouzlí neuvěřitelný věci, co se týká harmonie. To mě dostalo. Od té doby vím, že uprostřed dlouhých symfonických děl jsou zázračná místa. Jako malý jsem na ně čekal, někdy netrpělivě. Jinak tátova důležitá láska je swing v podání big bandů a to jsem začal poslouchat až v souvislosti s mým studiem trumpety.

Táta ve mně ještě zanechal rychlou jízdu v autě, procházky po horách, plavání, lyže - to jsou všechno sporty, které nám od mala štědře a ochotně zprostředkovával.

A jaký je dirigent? Uvědomil si vůbec někdo, že táta je první dirigent v historii české hudby, který měl tu drzost vybudovat orchestr, který se vyrovná filharmonii? Ale on orchestry nejen staví, on je taky diriguje. A byl jsem svědkem, že se svým orchestrem a Slovanským tancem udělá z tradičně chladného českého publika nadšený dav. Rozjásat Dvořákovu síň je pravděpodobně jeden z největších možných úspěchů jakéhokoliv dirigenta na světě.

On asi neví, jaký pro mě je zážitek moct si s ním zahrát jazz. Je to málokdy, ale když se to povede, je to skvělý. A taky s ním rád poslouchám big bandy nebo klasiku.

Jednou na chalupě vzal trombon a improvizoval. To byl zážitek, ale těžko můžu vysvětlit proč. To byste museli slyšet. Ne že by hrál tak fantasticky, ale že vůbec hrál a improvizoval na trombon, což je něco, co obdivuju. Improvizovat na trombon totiž téměř nelze, je to nesmírně těžký pro samotné jazzové trombonisty, natož pro někoho, kdo trombon nedržel skoro padesát let v ruce. Nebo dvacet? Abych to nepřehnal. Víte, pro většinu lidí je táta muzikant v tom smyslu, že stojí ve fraku na podiu před vynikajícím orchestrem a suverénně ho vede. Ale mě taky zajímá, co muzikant předvede v nečekanou chvíli, doma v soukromí nebo v hospodě. Na trombon, na který už dávno vlastně nehraje. Lidi někdy zapomínají, že hudba je původně "spontánní hra". A jsem rád, že na to táta nezapomněl.

Orchestru vládne pevnou rukou

Hovoří Martin Válek (35 let), syn, houslista

Kdybych neměl otce muzikanta, opravdu netuším, jestli bych se celý život věnoval hudbě. Jeho vliv byl samozřejmě veliký a pochopitelně mi i do jisté míry předurčil životní cestu.

Na housle hraju od pěti let, studoval jsem pražskou konzervatoř, kterou jsem absolvoval v roce 1990. Pak rok studia v USA na Yale University, po návratu AMU, kterou jsem dokončil v roce 1995.

Housle byly prvním nástrojem, který se mi dostal do rukou a jelikož jsem měl dobré výsledky, o jiných volbách jsem nepřemýšlel. Ve své podstatě nejsem příliš ambiciózní, ale když už jsem dostal příležitost, nechtěl jsem ji promarnit. Otec je pro mne spíše motivací, kroky k dosažení nějakého cíle jsem musel podniknout sám.

Možná jsem po něm trochu podědil i sportovní vlohy: Když mi bylo deset let, začal jsem hrát závodně fotbal, byl jsem také vybrán na sportovní školu se zaměřením na plavání. Ten fotbal mě hodně bavil, a otec mě v tom podporoval. V době, kdy jsem chodil ještě na základní školu, nebral jsem housle moc vážně. Stávalo se taky, že kdy jsem odehrál odpoledne zápas, otec mě po něm naložil do auta, tam jsem se převlíkal do smokingu a jel hrát Čajkovského.

Když jsem byl malý, nezbývalo mu moc času, aby dohlížel na mé hraní, ale dělal mi takové rozvrhy, kdy a co mám cvičit. Hlavně když jsem byl u babičky. Do čtverečků se maloval černý puntík, jako že jsem odcvičil třeba dvě hodiny - ale někdy jsme ty puntíky stejně malovali trochu jinak, než to bylo doopravdy. Pamatuju se, že když jsem hodně zlobil, schoval mi otec housle a myslel si, že z toho budu nešťastný. Jenomže to jsem ještě měl k houslím takový vztah-nevztah, hrál jsem raději fotbal. Později mi ale řekli, ať radši zůstanu u houslí a nakonec sport kvůli houslím padl. Nelituji toho, ale je fakt, že kdybych byl ve fotbale úspěšný, tak mám v tomhle věku už vyděláno na zbytek života. Zatímco v klasice to je pořád boj. Konkurence i zodpovědnost jsou obrovské. V lecčems ale mají sport a hudba k sobě blízko, například v tom, že u obojího musí být disciplína. Je ale pravda, že můj otec se sportu dokázal věnovat dlouho a pravidelně, chodil běhat, plavat a do sauny. Stále si udržuje kondici.

Jsme každý jiná generace, i náš hudební vkus se tedy liší. Na lecčems se ovšem sejdeme, třeba na vztahu k Dvořákovi. Jinak - zatímco otec ve volném čase poslouchá hudbu amerických big bandů z 50. let, já "prošel" stadii Ivana Mládka, Beatles, Police. Později jsem velmi přilnul k modernímu jazzu jako např. Chick Corea, Miles Davis nebo Pat Metheny. Když se chci odreagovat, pustím si třeba Stinga.

Otcovy práce si velmi vážím a mám k němu respekt. Možná mě ta jeho obrovská energie někdy i trochu deprimuje, někdy je jeho tempo úplně šílené. Když vystupuji s orchestrem, příliš nevnímám, jestli diriguje on nebo někdo jiný. Navíc jsem zvykly na spolupráci s ním, takže ani natáčeni pro mne nepředstavuje nějakou výjimečnou událost. Naše nejnovější společné CD vyjde v září, budou na něm houslové koncerty Samuela Barbera a Antonína Dvořáka.

Jaký je otec dirigent, to se pozná na vývoji orchestru. Je obrovský rozdíl mezi úrovní SOČRu v době, kdy tam nastoupil, a dnes. Výkon šel opravdu hodně nahoru, teď je na velmi vysoké úrovni. Taky do něj přišlo hodně mladých talentovaných lidí, výborných muzikantů, je tam fajn parta. Přitom v tomhle orchestru neznají takové nevraživé vztahy, jaké byly svého času v České filharmonii, kdy se hádaly jednotlivé tábory mezi sebou. Otec vládne orchestru pevnou rukou; někdy pravda zaslechnu, že na něj mají lidi různé názory a třeba i námitky, ale to je to samozřejmé, bývá to všude. Ale nikdo si neumí představit, že by na jeho místo měl přijít někdo jiný: proboha - kdo?!

Dokáže přijímat nové věci

Hovoří Veronika Válková (19 let), dcera, flétnistka

K flétně mně inspirovala Janička Nováková, která mě na ni už odmalička učila v hudebce, která je naproti našemu domu. Flétnu jsem si vybrala sama, na klavír jsem hrát musela, což se mi moc nelíbilo. Teprve teď, když už ho nemám povinný ve škole, najednou mě začal klavír bavit. Ve dvanácti jsem začala hrát na příčnou, a když jsem na základce přemýšlela, co budu dál dělat, k mému rozhodování asi přispělo, že mi nešla matika a fyzika. Tak jsem šla na konzervatoř.

Jsem tátovi vděčná, že jsem vyrůstala v muzikantském prostředí a snad po něm získala i talent. Že mě vedl mě ke klavíru, to bylo ze začátku trochu nepříjemné, žádné malé dítě asi nikdy moc nechce cvičit etudy pět hodin denně. Ale naši mě v období mých dvanácti a třinácti let, kdy jsem se rozhodovala, jestli u toho zůstanu, u muziky přidrželi. A jsem jim za to vděčná, protože se v ní nakonec realizuju. Hudba mi tak přirostla k srdci, že bych už asi nemohla dělat nic jiného.

Dřív to v našich vzájemných vztazích bylo občas všelijaké, ale už jsem mnoho věcí pochopila, všechno se srovnalo, našla jsem sama sebe. Taky tátu teď vidím z té dobré stránky, i když vím, že má své mouchy. Mám ho strašně ráda, on mě taky a není mezi námi problém. A byl.

Ještě před dvěma třemi lety jsem měla dredy po pás, kov v obočí a vypadala na pětadvacet. Fakt, lidi mi hádali mnohem víc, než mi bylo. Začala jsem řádit už ve dvanácti, ale v šestnácti jsem se z "rebelského" období už začala pozvolna dostávat. Táta to všechno snášel velice těžce, nebyl z dredů nadšen, pořád říkal, kdy už si to sundám. Jistě nešlo jen o dredy, moc se o mně bál a nevěděl, co se mnou. Ale rodiče v té době neudělali žádné radikální rozhodnutí a to bylo asi dobře. A taky mi pomohl můj profesor flétny na konzervatoři Jan Riedelbauch. Výborný člověk, který mi dopřával volný prostor a počkal, ačkoliv jiný by mě asi z té školy už vyhodil. Možná mi trochu pomohlo, že jsem Válková - ale ne jako protekce, spíš v tom, že kdo zná tátu, věřil, že se z toho řádění dostanu

Nakonec se rodičům jejich tolerance vyplatila. Už jsem z toho venku.

Když mě teď zvou kamarádi někam pařit, připadá mi to jako ztráta času. Radši doháním, co mi chybí a co dělali předtím oni, když já se po nocích někde potloukala. Zůstaly mi zkušenosti, které se mi myslím pro budoucnost hodí. Jaké? To vám přece nebudu říkat.

Táta už nemusí kontrolovat, kdy cvičím a co dělám. Spíš je to tak, že když něco potřebuju, přijdu za ním sama,aby poradil, jak jít na nějaký zvlášť náročný part, nebo aby řekl svůj názor, když se rozhoduju, v které kapele mám hrát. (Hraju teď s malou kapelou world music.)

Teď mám na konzervatoři po maturitě, za dva roky, po absolutoriu, bych se ráda vrtla někam do světa, chtěla bych se naučit jazyky; ale až budu pryč, pak se mi bude asi stýskat po domově - po Česku i rodině. Naši mi vytvořili tak láskyplné zázemí a dali tolik podpory, že se za nimi budu vždycky ráda vracet.

Řeknu vám, někdy není úplně jednoduché být Válková. Kvůli jménu a rodině jako by všichni něco očekávali - že budu bůhvíjak hrát, že na zkouškách ve škole budu excelovat. A přitom já už chci jít za sebe! Nerada bych samozřejmě uškodila rodinné tradici, ale taky nechci být ztotožňována jenom s ní. Jsem Veronika, která se narodila zrovna to téhle rodiny.

Otec sice dost jezdí po světě, ale když je doma, tak je fakt doma, fungujeme normálně jako rodina. Nikdy mi v tomto smyslu nic nechybělo. Spíš bylo někdy fajn, že odjel, my si od něj trochu odpočinuli a pak se zas vzájemně o to víc potěšili.

Když se objeví nějaká dobrá nahrávka, sejdeme se s Romanem i Martinem a posloucháme ji všichni. Třeba nedávno, když jsem přinesla domů skvělý kompakt s americkými černošskými zpěváky, kteří fantasticky zpívají jazzové věci, pustili jsme si to společně. Občas se taky doma sejdeme a jamujeme, táta nám k tomu hraje na klavír. Má rád starší jazz, swing; moderní cool jazz už moc ne, ale jinak je otevřený všemu. A jazzové skladby, který nahrál se SOČRem, znějí skvěle. Myslím, že ho to strašně baví a je rád, že to může dělat.

Mám ráda každou dobrou muziku, není to jen jeden konkrétní skladatel, je jich víc: Prokofjev, Janáček, Stravinskij, ale taky také v klasikové jako Bach nebo Mozart, to je taková dokonalost, že se k tomu snad ani nedá přidat žádné slovo.

Táta má některé zásady, třeba že hodně přesný a chodí všude skoro o hodinu dřív. A všechno se vždycky dokonale naučí - je prostě profesionál. Taky ale na něm obdivuju, že dokáže být uvolněný, otevřený a přijímat nové věci. Třeba řeknu doma nějaký výraz, který používají mladí lidé, a on to pak použije před orchestrem a je to docela legrační.

Někteří lidé jsou složití a uzavření, člověk u nich neví, co jim přelítlo přes nos, neřeknou to. Táta to má jasný, buď je v pohodě, nebo naštvanej. Mezi tím nic. Je hodně upřímný, někteří lidé to ale nemají moc rádi.

Taky na něm obdivuju jeho neuvěřitelnou svěžest. Kolikrát říká a dělá takové věci, že i já si proti němu připadám jako osmdesátka. Narodil se s velkou zásobou energie a neztrácí ji. Asi je to i tím, že pořád cestuje, učí se zpaměti partitury, které by se ani nepotřeboval učit, a tím stimuluje mozek. Kdyby si sedl jen tak v bačkorách a koukal na filmy, asi by ho to moc nepovzbuzovalo. A není ani není moc ješitný, samozřejmě v určité míře to má v sobě jako každý umělec, ale že by byl pyšný na své postavení, to ne. Vážím si na něm, že i když projel celý svět a fakt hodně dokázal, pořád je ten malý skromný kluk z Moravy. To se mi na něm líbí.

Maximalismus není špatná vlastnost

Hovoří Jan Simon (39 let), klavírista a správní ředitel SOČR

Vladimír Válek je jeden: umělec, táta, manžel, přítel. Souhrnně řečeno - obdivuji na něm schopnost jít usilovně za svou vizí.

Pamatuji naše první pracovní setkání: se SOČRem jsme v roce 1989 natáčeli klavírní koncert mého otce na CD, vlastně mé první CD vůbec. Byl úžasný a mně jako debutantovi obrovsky pomohl.

Když mi nabídl, abych se stal správním ředitelem orchestru, nejdřív jsem to považoval za konverzační žertík. Ale po krátké době mi došlo, že Vladimír Válek o takových věcech nežertuje. Svou prací vybudoval těleso světové úrovně a nabídka z jeho strany pro mě byla vyjádřením určité důvěry, kterou jsme mezi sebou budovali při každé umělecké spolupráci. Při četných společných koncertech a nahráváních jsem cítil, že si mě váží jako klavíristy a náš vztah se proměňoval z pracovního na přátelský. A spolupráce ve vztahu šéfdirigent -ředitel rozšířila přátelství na kamarádství, a to i přes generační rozdíl. Jsem si vědom, že právě takové uspořádání dokáže mnohá přátelství rozklížit - pro rozdílnost pohledů na problémy kolem provozu orchestru. O to cennější je, že působíme jako tandem, který se dokáže o všech důležitých rozhodnutích dohodnout a najít společný jazyk.

Někdy mě ovšem přivádí k šílenství. To když dostanu pokyn něco zařídit, a to nejlépe do včerejška. Jenže maximalismus není přeci špatná vlastnost.

Lituji jen jedné věci, že den nemá o něco víc hodin a já o něco více sil, protože kombinace povolání klavíristy a ředitele-manažera je vskutku časově náročná. Občas lituji, že mi už táhne na čtyřicítku, chtěl bych totiž, aby mi bylo teprve 70 - elán a síly, kterými Vladimír Válek disponuje, jsou totiž pekelné, v "jeho" sedmdesáti bych to asi vydržel líp.

Na spolupráci s ním mi zůstane spousta vzpomínek, ale mám jednu specifickou: někdy v roce 1995 jsme natáčeli pro Radioservis můj zamilovaný koncert-Brahmsův B dur. Je to jeden z nejtěžších, které klavírní literatura zná. Vladimír Válek řídil "svůj" SOČR a já se u klavíru jako vždy snažil o co nejlepší výsledek. V pátek jsme bez problémů natočili první větu a rozešli se na víkend. V pondělí jsme pokračovali větou druhou, která je technicky velmi nepříjemná. V jedné pasáži jsem poněkud zaváhal, nějak jsem se "zasekl". Vladimír Válek se na mě otočil a před celým orchestrem žertovným tónem pronesl: "Tak hraj! Orchestr máš, dirigenta máš, režiséra máš - co chceš víc?" V ten okamžik se mi definitivně zatmělo a nezahrál jsem už ani notu a to dokonce ani s partem před sebou. Frekvenci jsme "odpískali" a já téměř s brekem upaloval domů. Tam jsem naštván na sebe sama cvičil snad do půlnoci. Výsledek? V úterý jsme natočili během jediné frekvence 2.,3.i 4. větu.

Typický rys? Chlapská přímost

Hovoří Petar Zapletal (71), spolužák, hudební vědec, hobojista a klavírista

Poznali jsme se už za studií. Mirek tehdy na konzervatoři v Kroměříži studoval hru na pozoun a na violu a - pokud mne paměť neklame, obligátně chodil - stejně jako já - na hodiny dirigování. Rozdíl byl v tom, že já jsem takových marných pokusů (ku prospěchu české hudby) včas zanechal, zatím co Mirek - rovněž k ještě většímu prospěchu české hudby - ve studiu dirigování v Bratislavě a pak u prof. Klímy v Praze pokračoval a tím dirigentem se skutečně stal. Mirkovi bylo při našem prvním setkání v roce 1950 patnáct let, mně o rok víc. Tehdy jsem ho pokládal za nadaného spolužáka; náš kontakt byl ale omezen jen na setkávání ve škole. Teprve když jsme oba přišli do Prahy (já v roce 1954, on o několik let později), začali jsme se potkávat častěji i mimo obor, soukromě. Mirek byl tehdy svobodný, já už měl rodinu. Mimo jiné se velice zasloužil o mou dceru: když se ukázalo, že Lenka důsledně říká ef místo es, začal ji učit výslovnosti té sykavky a trpělivě s ní opakoval: Řekni husa, ne hufa - tak dlouho, dokud z ní nevypadlo čisté es.

Pak jsme se znovu setkali na vojně - na půdě Armádního uměleckého souboru.

Když jsem potom v roce 1967 začal pracovat jako dramaturg Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, měl už Vladimír Válek za sebou bohatou dirigentskou zkušenost, a já jsem se ho pokusil přivést k dirigentskému pultu ve FOKu. Povedlo se - po jeho úspěšných koncertech s námi jel v roce 1972 do Spojených států. Tam osvědčil mj. svou neuvěřitelnou pohotovost: když na zájezdu onemocněl dirigent Jindřich Rohan, Válek za něho převzal koncert, v němž byla mj. na programu obtížná, ale krásná skladba Petra Ebena Vox Clamantis. Vzpomínám si, že jsem Mirkovi tenkrát v dirigentském salonku těsně před nástupem na pódium popřál obligátní kumštýřské Zlom vaz! Ohlédl se přes rameno a pravil: "Hlavně abych si tou taktovkou nevypíchl oko..." a pak tu skladbu, jejíž partituru viděl pár hodin předtím poprvé, odvedl bez jediného zádrhele. Něco podobného se pak opakovalo ještě několikrát: když třeba zaskakoval na poslední chvíli za onemocnělého dirigenta při provedení Trojkoncertu Alexeje Frieda pro lesní roh, klarinet a pozoun, dovezl jsem mu večer před generálkou s neznámou mu partiturou i autora; do pozdních nočních hodin jsme seděli nad notami, Fried vysvětloval svou představu a Válek se přitom orientoval v notách. Na druhý den nikdo netušil, že tu skladbu poznal včera... Později takto zaskočil - tuším že za Václava Neumanna - s Českou filharmonií při Pražském jaru při provedení skladby Bohuslava Martinů Lidice.

Mirek byl a je skvělý kamarád. Nevzpomínám si - a to by si snad člověk přece jen zapamatoval - že bych se s ním někdy dostal do konfliktu, pominu-li ovšem rozdílný názor na interpretaci toho či onoho díla. Kdysi jsem mu vytkl, že jeho tempa v Symfonii d moll Césara Francka jsou příliš rychlá. Nesouhlasil, ale na naše vzájemné vztahy to nemělo vliv, stejně jako mé kritické recenze Válkových koncertů. Dlužno však dodat, že jsem málokdy měl jeho výkonům co vytknout...

Pro Vladimíra Válka je typická chlapská přímost. To lze z jeho práce s orchestrem ve zkouškách, ale i z výkonů na pódiu bezpečně poznat. A ještě jedna věc je pro něj příznačná: ačkoliv bez zaváhání zajde s muzikanty do hospody na pivo, ačkoliv si s většinou z nich tyká, mu to nic neubere na autoritě na pódiu, kde je suverénním, sebevědomým a respektovaným pánem. To sebevědomí pramení ovšem z toho, co jako muzikant a jako dirigent umí. Má totiž proti mnoha jiným mistrům taktovky jednu neocenitelnou výhodu: protože sám ovládá hru na jeden smyčcový a jeden dechový nástroj, stěží by si mu někdo troufl dokazovat, že něco nejde zahrát tak, jak on to vyžaduje. A další přednost: Válek se po léta zabýval populární hudbou a jazzem - jako instrumentalista, aranžér a dirigent. Takových dirigentů, kteří jsou tak říkajíc "pod obojí", je málo.

Od jiných dirigentů se snad nejvíc liší jednak obrovským citem pro rytmus, jednak rudimentárním, přirozeným temperamentem. I proto je mu zřejmě blízká hudba Dvořákova, Stravinského a Janáčka.

Musím taky dodat, že právě Vladimír Válek díky své pohotovosti a pružnosti úspěšně překlenul interregnum v České filharmonii v období 1996 - 1998 mezi odchodem Gerda Albrechta a nástupem Vladimíra Ashkenazyho. Což vůbec není náhoda.

Všechna má setkání s Mirkem byla příjemná: když jsme v letech 1972-1985 byli na jednom pracovišti v FOK, vycházeli jsme spolu báječně - což bych asi nemohl říci o své spolupráci se všemi dirigenty, kterých tu za těch třiadvacet let mého dramaturgování prošly desítky - domácích i zahraničních.

Snad nejpříjemnějším společným zážitkem byl už vzpomenutý zájezd do Ameriky v roce 1972. O volném dni jsme spolu šli nakupovat. Ve městě Ames jsme vstoupili do krámu s koženými kabáty; když Mirek prozradil majiteli toho obchůdku, že by chtěl svým synům koupit nějaká autíčka, zavolal ten dobrý muž na parkoviště; předjela luxusní limuzína a odvezla nás všechny tři na druhý konec města do speciálního obchodu s dětskými hračkami, kde Mirek našel přesně to, co hledal. Ale samozřejmě příjemné je každé setkání v Rudolfinu na některém z koncertů, které Mirek diriguje. Jeho pojetí hraných skladeb je mi většinou blízké.

Zažili jsme spolu ledacos, Třeba když Mirek na konzervatoři získal krásnou spolužačku Jiřinu, která se mi moc líbila. Proti němu jsem ovšem neměl se svým exteriérem šanci, a to mi bylo hrozně líto. Nakonec se ale ta cimbalistka stejně vdala někam do Portugalska nebo na Dálný východ.

Co mu přejí k narozeninám?

Bratr Jiří: "Zdraví, zdraví a zase zdraví. A aby pomalu začal plnit to, co delší dobu slibuje - že už si toho nebude brát tolik." "Aby byl pořád dál vnitřně mladý a nadšený, jako vždycky byl," přeje syn Roman. Mladší syn Martin: "Pevné zdraví, a aby mu vydržela energie a houževnatost, se kterou pracuje. Myslím, že právě práce a každodenní život v muzikantském světě ho denně nabíjí. Rád bych mu přál, aby dokázal víc vydechnout, ale kdyby měl příliš mnoho volna a méně práce, byl by asi nešťastnej."

Dcera Veronika se přiznává k troše rozpaků: "Už několikrát jsem se ptala, tati, já bych ti chtěla něco dát, co bys chtěl? Jenže on vždycky říká, že akorát chce, abychom byli všichni zdraví a šťastní. Kdybych mohla, darovala bych mu trvalé zdraví, aby ho nestihla nějaká nepříjemná dlouhá nemoc. A taky, aby si uměl dát aspoň trochu pokoj."

Petar Zapletal: "Co se může přát dirigentovi? Vždyť prý díky rovnoměrnému zatížení organismu fyzickou a psychickou námahou žijí dlouho - a praxe to na případech Stokovského, Toscaniniho nebo jednoho z Válkových učitelů dr. Ludovíta Rajtera, či dr. Václava Smetáčka potvrzuje. A tak mu přeju, aby se ještě dlouho nemusel při dirigování opírat o zábradlíčko kolem dirigentského pultu a aby si nikdy nevypíchl taktovkou oko..."

"Sílu přát nemusím, té má dost. Přát pevné zdraví je povinnost - to potřebuje každý," uzavírá Jan Simon a připíjí: "Aby ho hudba vzrušovala a pulsovala mu v žilách po všechna další léta - to je něco, co v jeho případě považuji za nedílnou součást jeho osobnosti. Takže snad po muzikantsku: Milý Mirku, zlom vaz!"